Kapitola V. - Soumrak bohyně Matky (2. část)

Merlin s Lancelotem jsou odvedeni téměř jako zajatci do Noiremeru. Merlin musí čelit obvinění Nejvyššího druida, že je odpovědný za existenci Černé cesty, a přitom se pokouší zjistit, co vše se v Hlubině změnilo a kdo z druidů stojí na jeho straně. Jenže Omer je nezvěstný a noiremerští vzdorují armádám přicházejícím po Černé cestě.

Vydali jsme se tedy v doprovodu rytířů k patě Sluneční hory a potom vzhůru po kamenné římse, klikatící se vysoko po příkrých svazích. Kráčeli jsme kolem vojenského ležení až k veliké a pevné bráně a nevšímali si nepřátelských pohledů odpočívajících vojáků. Mnoho z nich mělo čerstvá zranění a v očích skrývali strach. Vysoké hradby s kulatými obrannými věžemi ozařovalo stříbrné světlo noci a prodralo se i podloubím nahoře na hradbách, kde přecházeli rytíři v blyštivých zbrojích. Za nedobytnými hradbami se nad střechami univerzity magie zdvíhalo až k oblakům patnáct nejvyšších věží paláce a zářící kopule chrámu bohyně Matky uprostřed nich.

„Atanathor jede! Otevřete bránu!“ vykřikla stráž na cimbuří a nato se kovová masivní křídla začala pomalu otvírat.

Prošli jsme pod obrovitou klenbou do přeplněného města. Lidé z vesnic, kteří opustili své domovy, spali na ulicích, ale někteří vstávali a nedůvěřivě si nás prohlíželi. V záři ohňů a pochodní se tu tísnily stovky tisíc lidí bez přístřeší, ale město bylo obrovské a mělo trvale více než milion obyvatel. Celé bylo postavené z bílého kamene, který nyní odrážel pohyblivou hru světla a stínů v deseti hradbami rozdělených kaskádách s nízkými bílými domy. Eskorta rytířů nás provedla dalšími devíti branami po točité hlavní cestě až na nejvyšší náměstí před palác. Tam rytíři sesedli a několik z nich se s námi vydalo po širokém schodišti ke střeženému paláci. Dovedli nás do velkého kruhového sálu, osvětleného patnácti svícny na sloupořadí patnácti sloupů, s kulatým stolem a patnácti židlemi, a zavřeli za námi dubové dveře s vyřezávaným erbem Zlatého draka. Atanathor se posadil na své místo a pokynul gestem, abychom se posadili naproti němu. Pak zazvonil na zvonec a za okamžik se za ním otevřela malá dvířka pro služebnictvo a do stínu u stěny vyšla dvojice zahalených postav.

„Jídlo a pití pro hosty,“ přikázal, aniž se k nim ohlédl. Nato si sundal přilbici, pověsil ji ze zvyku na opěradlo vysoké židle a obrátil se k nám, aby si pozorně jednoho po druhém prohlédl.

„Koho tedy viníš?“ zeptal se mne nakonec prastarým dračím jazykem.

„Galbira,“ odpověděl jsem mu řečí, kterou jsem už tak dlouho nemluvil. „To on nás zradil a spojil se s Temným drakem. Vrátil jsem se z budoucnosti, v které byl Noiremer vypálen milionovou armádou hadích válečníků Ss´aa. Chci vás před ním varovat.“

Atanathor si mne vážně prohlížel. Nevypadal, že by mi věřil. Pozdvihl husté obočí a řekl:

„Tak ty říkáš, že Galbir stojí v budoucnosti za zkázou našeho světa? Ale to je mi pěkně zamotaný příběh, protože on tě obvinil z téhož skutku a má pro to pádné vysvětlení.“ Pokynul hlavou k vysokému klenutému oknu, za kterým jsem mohl spatřit svah Dubu a Černou cestu. „To, že přijdeš, dávno předvídal, ale neřekl nám, že tě bude provázet rytíř s Jednorožcem ve znaku. Kdo je to s tebou?“

„Je to kníže Lancelot z Calen´Dor, věrný rytíř Uthera Avalonského,“ představil jsem rytíře, který mírně sklonil hlavu, jako by mi rozuměl.

„Jsem poctěn, že mohu na vlastní oči spatřit Noiremer,“ řekl Lancelot svým složitým a vznešeným jazykem, kterým se mluvilo pouze v Hlubině a na Avalonu a pohlédl mu zpříma do očí. „Ale vaše chování se velmi změnilo od časů, o kterých mi vyprávěl mistr Omer, za dob mého mládí.“

„Jak vidíš, sire z Calen´Dor,“ odvětil mu Atanathor stejným jazykem, „doba je zlá a časy se mění. Mistr Omer je buď mrtev, anebo nás opustil.“

Lancelot pokrčil rameny. „Neznal jsem ho tak dobře, ale nemyslím, že by mohl opustit místo, o kterém mi toho tolik vyprávěl s tajemným úsměvem na rtech, nebo zradit přátele, které tu jistě měl.“

Atanathor přimhouřil oči. Pozoroval Lancelota černýma pichlavýma očima, ale zdálo se, že je v nich náznak uznání.

„Málokdo znal mistra Omera natolik dobře, aby věděl, co si myslí,“ promluvil potom. „Jsi vítán na Noiremeru a buď zde naším hostem. Ale přesto,“ dodal zamyšleně, „tu mohly být jiné okolnosti, které ho přiměly nás opustit.“

„Leda smrt,“ opáčil Lancelot. „Nic jiného by ho nezdrželo od návratu. Tím jsem si jist.“

Dvojice zahalených žen v žlutých lesklých šatech přinesla víno, uzené vepřové s chlebem a mísu ovoce. Položily vše na stůl a vytratily se tiše zpět k bočním dveřím pro služebnictvo.

„A zkoušeli jste ho hledat?“ přešel jsem opět do prastaré dračí řeči, když za sebou zavřely dveře. „Třeba ho někde vězní a nemůže se odtamtud dostat.“

„Všechny pokusy s hlubinnými skly jsou příliš nebezpečné,“ odpověděl Atanathor a nalil všem víno. „Nepřítel nás jimi odposlouchává.“

Zarazil jsem se a usilovně přemýšlel o vlastních zkušenostech s hlubinným sklem. Uvědomil jsem si, že po prvním pokusu o spojení s mistry, nás opravdu našel Stín z chaosu a odnesl si Nimue.

„A kde jsou ostatní mistři?“ zeptal jsem se nakonec vyhýbavě.

„Už o tobě vědí. Ale nejsou tu zdaleka všichni. Někteří se rozhodli neuposlechnout Nejvyššího druida a vydali se vlastní cestou.“ Naložil si na talíř od všeho trochu a začal jídlo ochutnávat, aby nám dokázal, že není otrávené.

„A kdo například?“ zajímalo mne.

„Dror a Drostern, Alaron, Talpior a Radagon,“ odvětil a utřel si vous od omastku. „Těch pět se vzepřelo Radě a odmítlo poslušnost Galbirovi. Jsou ve svých světech a domnívají se, že tak mají větší šanci přežít invazi do Hlubiny.“

„To se jim nedivím, že odmítli poslouchat Galbira,“ poznamenal jsem. „Ale nemyslím si, že budou mít větší šanci, protože on ví, kde jsou.“

„Swand a Zarathar jsou s Galbirem na cestách, aby přivedli spojeneckou armádu, měli by se zítra vrátit.“

„Takže soud bude až zítra?“ vyptával jsem se dál.

„Dokud tu nebude pět nejvyšších druidů, nemůžeš být souzen.“

„A kdo zasedá v té pětici?“

„Galbir je Nejvyšším druidem, ale soudit tě bude také Farwan, Maroburn, Swand a já.“

Taková sestava soudu pro mne byla nanejvýš zavádějící, neboť Maroburn, Swand a Galbir vždy táhli více méně za jeden provaz a nejspíš mne budou chtít všichni tři nespravedlivě potrestat. Ve spravedlnost Farwana a Atanathora jsem mohl věřit, ale co nakonec zmohou dva hlasy proti třem?

„A co Abramelin, Tamund a Dalfion?“ vyjmenoval jsem zbylé druidy.

„Ti jsou nyní s Farwanem ve věži. Připravují kouzla, kterými ochrání Noiremer. Ale raději mi pověz tvůj příběh. Rád bych ho slyšel dřív, než sem všichni vrazí a budou chtít tvou smrt.“

„Můj příběh je dlouhý a složitý na vyprávění, ale tobě z nějakého důvodu důvěřuji,“ začal jsem a ve zkratce mu popsal, jak se Galbir stal nejlepším druidem. Vyprávěl jsem mu o tom, jak mne neprávem obvinil a poslal na sto let do vyhnanství, kde mi usiloval o život. Ale nezmínil jsem se ani slovem o Orobodu a záměrně jsem ho vynechal z příběhu. Vylíčil jsem mu v rychlosti svůj návrat cestou živlů přes místo síly na Zemi a to, jak jsem se nakonec dostal do Noiremeru, abych čelil Galbirovi v podobě pána nemrtvých. A potom jsem mu pověděl o dobývání města hadími válečníky Ss´aa. Když jsem se dostal k pasáži o Omerovi, na jeho dosud zcela nepohnuté tváři se poprvé objevil nějaký zájem.

„Pověz mi přesně, co ti Omer říkal?“ přerušil mne.

„Abych prošel Kruhem v chrámu. Myslel si, že mohu zachránit město před armádami tím, že přivolám posledního draka,“ odpověděl jsem mu.

Ale v tom se otevřely dveře na druhém konci sálu a ke stolu kráčel Maroburn.

„Začal jsi beze mne,“ prohodil rozmrzele. „Vyslýcháš ho beze svědků, Atanathore. Porušil jsi pravidla…“

Atanathor po něm blýskl očima a vstal. „Byla mi svěřena obrana města. Jen dělám svou práci.“

Maroburn se ušklíbl. „Nejvyšší druid se to dozví. To si zodpovíš, Atanathore,“ řekl a usadil se po mé pravici, tak aby všem zúčastněným viděl do tváře. „Jak jsi správně podotkl, tvá práce je obrana města a ne výslech zajatců. Počkáme s výslechem na ostatní.“

Atanathor se opět klidně posadil.

„Pokud chceš, můžeš si ztěžovat,“ řekl mu, „ale nejdřív ho vyslechnu sám. Kdyby byl Galbir tak všemocný, jak o sobě rád tvrdí, tak by tu nyní seděl místo mne. Ale není tu ani on, ani jeho věrný Swand. A Farwan už je týden ve své věži a pokouší se o zázrak, který není radno opustit ledabyle a ve spěchu. Jsme tu jen ty a já. A nezbývá nám, než jednat za ně v jejich nepřítomnosti. Znám dobře své povinnosti generála a hodlám jim dostát.“

Maroburn praštil pěstí do stolu a sevřel rty v bezkrevnou čárku. Chtěl mu něco říct, ale když se mi zadíval do očí, rozmyslel si to a posunkem ruky ho vybídl, aby pokračoval.

„A co se tedy stalo s městem?“ řekl zase v dračí řeči Atanathor a uhnul tak od původního tématu.

„Bylo zničeno,“ odvětil jsem mu a nedal na sobě znát žádnou z myšlenek, které mi běžely hlavou. „Galbir ho zbořil a vypálil, ale předtím postupně zabil jednoho mistra po druhém a nakonec znesvětil i samotný Kruh.“

Maroburn udeřil znovu do stolu a vztyčil se jako výhružný stín.

„To je rouhání!“ zařval. „Sprostá lež!“

„Teď vedu výslech já,“ uklidnil ho Atanathor. „Na podobné projevy bude ještě dost času později, až se Galbir vrátí.“

Maroburn ho zpražil zlým pohledem. „Takové chování si zodpovíš, Atanathore. Počkej, až se vrátí Nejvyšší,“ řekl, ale opět se posadil a začal ujídat bílé víno z ovocné mísy.

Atanathor už mne chtěl vyzvat, abych pokračoval, když se znovu otevřely dveře, kterými přišel Maroburn. Vzhlédl jsem a zamžoural mezi světly svícnů k trojici příchozích. V prvním jsem poznal mistra Farwana. Měl na sobě dlouhý bílý háv a zelený plášť s vysokým límcem. Ostře řezané rysy jeho oholené tváře pobledly dlouhodobým pobytem ve Věži vysoké magie. Vlasy měl bílé jako sníh, ale v černých očích zářilo ještě dost vnitřní síly. Díval se na mne jako na zjevení.

„Opravdu jsi Merlin,“ řekl dračí řečí a ze stínu za ním vyšel Tamund a Dalfion ve stejných řízách. Tamund byl vysoký šlachovitý kmet s šedivým plnovousem a nebesky modrýma očima. Dalfion naproti tomu budil dojem plavovlasého hladce oholeného mladíka s velkýma hnědýma očima. Všichni třímali v rukou zkroucené obřadní hole, zakončené modrými krystaly.

„Je to tak,“ řekl jsem. „Pokoušel jsem se spojit s některými z vás, ale nikdo kromě tebe mé volání nepřijal.“

Farwan si mne zkoumavě prohlížel. Čekal bych od něho vřelejšího přijetí, ale to by muselo proběhnout za jiných okolností. Posadil se nalevo od Atanathora, zatímco Tamund a Dalfion se posadili po jeho pravici.

„Abramelin nepřijde?“ zeptal se Atanathor.

Farwan zavrtěl hlavou. „Byl příliš vyčerpaný.“

„Takže můžeme začít předběžný výslech?“ pokračoval Atanathor řečnickou otázkou. Druidové souhlasně přikývli.

„Obvinění zná?“ ptal se Farwan.

„Ano, ale odmítl ho,“ odvětil Atanathor.

„Tak nám řekni pěkně od začátku svou obhajobu,“ nadhodil chraplavým hlasem Tamund v dračím jazyce.

„Popírám, že bych kdy zradil své rodné město a přivedl na něj zkázu. Tvrdím, že ten, kdo stojí za vším, co se tu děje, je sám Nejvyšší druid. Přicházím z budoucnosti, abych vás před ním varoval. Jinak město padne a nikdo z vás nepřežije. Jednoho každého Galbir zabije, Hlubinu vyplení a město vypálí. Kruh bude znesvěcen a staré světy zaniknou v bouři chaosu.“

Nastalo chvilkové ticho přerušené jen Maroburnovým zavrčením. Jeho oči jiskřily potlačovaným vztekem.

„Pokud přicházíš z budoucnosti,“ zareagoval Farwan jako první. „Tak nám pověz, co se stalo s Orobodem? A radím ti, řekni nám pravdu.“

Druidové mne napjatě sledovali. Věděl jsem, že sebemenší pohyb svalu ve tváři mne může prozradit, ale rozhodl jsem se jim ještě neříct celou pravdu. Nevěřil jsem jim zase tolik, zvlášť proto, že jsem nevěděl, co mají v plánu a na čí straně s novým vedením vlastně nyní jsou.

„Schoval jsem ho na bezpečné místo,“ odpověděl jsem. „A dokud neusoudím jinak, zůstane tam, kde je.“

Druidové na mne hleděli s neskrývaným úžasem. Dalfion na mne doslova vyvalil oči a řekl:

„Obdivuji tvou odvahu, Merline, takhle si sem napochodovat a dávat nám ultimáta. Ale jsi si vědom toho, že takové jednání ti může přitížit u zítřejšího soudu?“

Pohlédl jsem koutkem oka na Lancelota, který si našeho rozhovoru v dračí řeči nevšímal a okusoval maso od kosti.

„Mám mnoho důvodů vážně pochybovat o spravedlivém průběhu toho vašeho soudu,“ odvětil jsem. „Copak bych sem přišel, kdybych byl opravdu vinen? To bych musel být úplný blázen učinit něco tak šíleného.“

„Třeba to byla součást tvého plánu,“ pokračoval Dalfion. „Spoléhal jsi na to, že takový smělý čin musí vyjít. Ale to ses naprosto spletl.“

Farwan ho zarazil zdvihnutím ruky.

„Mluvil jsi pravdu,“ řekl mi pomalu, „ale něco jsi nám o Orobodu neřekl. Něco se tam stalo ještě před tím, než jsi ho ukryl. Pověz nám o tom.“

V očích mu zářilo modré světlo. Pak se zablesklo v krystalu na konci hole a Farwan sklopil oči, jako by ho najednou zaujaly složité kruhové vzory na desce dubového stolu.

„Pravdou je, že jsem prošel i rudým Kruhem v Orobodu,“ odvětil jsem a sklidil další zaražené a vytřeštěné pohledy druidů. Bylo to, jako by u stolu právě vybuchla bomba. Maroburnův potlačovaný hněv ho zdvihl na nohy. Tasil stříbrný tesák a skočil hbitě přes stůl, dřív než ho kdokoliv stačil zastavit. Kromě Lancelota, který se vyšvihl rychlostí tygra a jedinou ranou srazil Maroburna vepřovou kostí k zemi. Tesák zazvonil o šachovnicovou podlahu. Maroburn se rychle zdvíhal na silné nohy. Oči mu plály.

„Má Orobod!“ rozkřikl se. „Sladil se s ním a teď nás přišel všechny zahubit naší vlastní silou. Copak to nevidíte?“

„Dost!“ zahřměl Farwan. „Posaď se, Maroburne nebo se vrátíš do hvozdu k vlkům, kam podle svého chování nejspíš patříš.“

Maroburn svíral ruce v pěsti, ale zastrčil tesák do pochvy a odešel se supěním ke své židli, kde se opět posadil.

„To tě přijde draho, avaloňane,“ řekl Lancelotovi obyčejným jazykem. „Ještě jsme spolu neskončili.“

Lancelot se posadil a dělal, že se nic nestalo. Jen odhodil ohlodanou kost na talíř a podepřel si dlaněmi bradu.

Farwan se postavil a připomínal člověka, který potřebuje u přemýšlení přecházet kolem. Ruce měl spojené za zády a rty se mu bezhlesně pohybovaly jako by opakovaly nějakou modlitbu.

„Takže ty tvrdíš, že ses spojil s Orobodem?!“ zvolal najednou pln neskrývaného vzrušení. „A dostal ses potom k Prvnímu Kruhu a Poslednímu modrému drakovi?“

Pomalu jsem přikývl. „Ano,“ odvětil jsem. „Mluvil jsem s Arlafalem.“

„Tak kde je teď Arlafal?“ divil se Farwan. „Jak to, že jsi ho nepřivedl?“

Vzdychl jsem. „Bylo příliš pozdě zachránit starý Kruh, protože ho Galbir znesvětil. Drak mi řekl, že musím přenést starý Kruh a nakreslit ho znovu a na jiném místě.“

„Nový Kruh?!“ vykřikl Maroburn. „To je rouhání!“

„Upokoj se, Maroburne,“ usadil ho Farwan. „Nebo opustíš tyto zdi dřív, než skončí výslech.“

Maroburn zasyčel nějakou kletbu a zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Kdyby tu byl Galbir…“ začal.

„Ale není,“ zarazil ho Farwan. „A kdyby tu přece seděl, sám by si jistě chtěl vyslechnout Merlina až do konce, tak jako já. Máš proti tomu nějaké námitky?“

„Ne,“ vyštěkl Maroburn a překřížil ruce na prsou.

Farwan se opět obrátil na mne. „Nakreslil jsi tedy nový Kruh?“ zeptal se.

„Ano,“ přitakal jsem. „Povedlo se mi ho celý přenést.“

„Ale?“ pozdvihl Farwan obočí.

„Ale pak jsem se ocitl o 38 let zpět v historii Avalonu. V časech Uthera a Mortigerna.“

Dalfion se zamračil a podepřel si čelo.

„Takže jsi nás přišel varovat, že za pět a půl roku bude zničen Noiremer?“ ptal se.

„Přišel jsem, abych změnil to, co se stalo,“ řekl jsem mu. „ Ale uvědomuji si, že mé varování bude bráno velmi okrajově. Hlavně vzhledem k tomu, že se tu objevila ta Černá cesta.“

„Co o ní víš?“ tázal se mne Tamund.

„Donedávna nic moc. A nyní nejsem o nic moudřejší. Jen vím, kam vede, ale není mi pořád jasné odkud,“ opáčil jsem. „Vy už to víte?“

Farwan se nade mnou sklonil jako zlověstný stín, lemovaný roztřeseným světlem svíček.

„Víme jen to,“ řekl a položil mi ruku na rameno, „že ta cesta sem vede z chaosu.“

Jeho slova mnou projela jako nůž máslem. Zadíval jsem se mu do černočerných zřítelnic. Na kratičký okamžik mu v očích zajiskřily modré plamínky.

„Tušil jsem to,“ prohlásil jsem. „Ale neměl jsem jistotu.“

Farwan neuhnul mému pohledu. Naopak. Zdálo se mi, že se díval ještě hlouběji.

„Ty víš víc, než tvrdíš. Pověz nám, víš, kdo z chaosu se za tím skrývá?“

„Vím to od Jezerní paní,“ začal jsem. „Řekla mi o své sestře, mocné královně chaosu.“

„Královna Temnot?!“ vyhrkl Maroburn. „Ale ta už je přece tisíce let po smrti…“ hlas se mu vytratil, když na něj Farwan ostře pohlédl.

„Kdo je Královna Temnot?“ zeptal jsem se.

Farwan se posadil vedle mne. Prošpikoval mne tím svým upřeným pohledem, kvůli kterému člověk nikdy nevěděl, co si zrovna myslí nebo právě cítí.

„Je to jedna z nejstarších a nejmocnějších bytostí chaosu,“ vysvětloval. „Omer byl přesvědčen o tom, že to ona na počátku stvořila Temné a Rudé draky.“

„Každého lze přece porazit,“ namítal jsem. „Musí existovat nějaký způsob, jak…“

Dalfion vyprskl smíchy. „Nevíš, s kým máš tu čest, Merline,“ zašklebil se. „Ani Omer v časech své největší moci jí nedokázal porazit. Tak jak bys to mohl dokázat ty?“

„Myslel jsem, že ten způsob se dozvím od vás,“ podotkl jsem.

„Královna Temnot ovládá ničivou sílu Prvního draka,“ vložil se do toho Farwan. „Proti takové moci není obrany a Orobodem jí nepřemůžeš.“

„Naděje umírá poslední,“ řekl jsem odhodlaně. „Pořád máme naději, že Noiremer nepadne. Dosud stojí a věřím, že tu nejsem proto, abych podruhé sledoval jeho zkázu.“

„Za starých časů nás bylo dvacet dva,“ přidal se Tamund. „Sedm z nás už v dávných dobách zaplatilo svými životy za to, že jsme se rozhodli zabít Královnu Temnot. A to nevíme, jak skončil Omer. A teď? Naše síly jsou roztříštěné a dalších pět druidů opustilo Noiremer. Zbylo nás jen devět. A pokud bych věřil tvé výpovědi, pak by to s námi v budoucnu šlo od devíti k pěti a čekala by nás jen smrt a zkáza. Tak o jaké naději to vlastně mluvíš? Máš snad něco v rukávu, o čem jsi nám neřekl?“

Uhnul jsem pohledem k Lancelotovi, který si nabral na talíř další porci vepřového, ale vína dosud neusrkl ani symbolicky.

„Nevím ještě, jak to lze provést,“ odpověděl jsem mu. „Ale vím jedno, že Královnu Temnot by určitě potěšilo, kdyby vás teď mohla vidět, jak se před ní krčíte v koutě a podléháte strachu a porážce. Nepřišel jsem, abych prohluboval vaši sebelítost a vrhal nad budoucností Noiremeru další stín. Přicházím se postavit démonům minulosti, ať už bude výsledek toho setkání jakýkoliv. Na rozdíl od vás jsem pochopil, že nic není úplně ztracené, a dosud v to pevně věřím. Nehodlám před ničím utíkat, ani čekat někde ve vzdálených světech na výsledek.“

„Nesuď tak rychle, Merline,“ upozornil mne Farwan. „Tamund i Dalfion jsou odvážní a dobří muži, ale dlouhá válka s královnou chaosu jim přinesla jen utrpení a smrt blízkých či zkázu milovaných světů. My už jsme se stejným zápalem a nadějí kdysi odešli k Citadele do boje proti královně chaosu.“

V hlavě mi zaznělo Větrolamovo telepatické volání, které jsem nemohl v takové společnosti přijmout bez prozrazení. A pak jsem odněkud zdálky zaslechl tři výkřiky orla. Varoval mne před něčím venku.

„Omer s vámi byl tenkrát také?“ zeptal jsem se.

Farwan mírně přikývl. „Všech dvacet dva nás tam tenkrát stálo proti královně chaosu,“ řekl, „a nakonec se nám podařilo ji porazit. Ale nebýt Orobodu, kterým nás Omer přenesl do Noiremeru, zemřeli bychom všichni do jednoho v bouři temnoty, kterou před smrtí vyvolala. Dlouho jsme mysleli, že její moc byla jednou pro vždy zlomena. Ve světech chaosu musely uplynout celé věky, než se Královna Temnot mohla opět pozdvihnout ve své původní síle. Nevím jak je to možné, ale teď už vím, že je zpátky. Ano. Všechno do sebe zapadá. Nejdřív zmizel Omer a ty. Stalo se to na den přesně před rokem. A pak ta cesta, která se tu objevila před týdnem. Včera v noci jsme vybojovali první bitvu na úpatí Sluneční hory a dnes večer přicházíš ty o mnoho starší a úplně jiný, než před rokem. Mám obavu z toho, co nás čeká zítra.“

„Ale v minulosti už jste jí přece jednou porazili,“ namítal jsem. „Takže pořád žije naděje. Nic není ztraceno.“

„Porazili, ale za jakých podmínek?“ přemítal Farwan. „A nyní se podle všeho vrátila, tudíž jsme ji nedokázali zničit ani v plném počtu. Pouze jsme jí na delší dobu oslabili.“

„Nejlepší obrana je rychlý protiútok,“ navrhoval Atanathor. „Merlin má pravdu. Měli bychom se pokusit o nemožné, dříve než náš svět dostihne pomsta Královny Temnot. Už teď máme ve zbrani víc než dvě stě padesát tisíc mužů. Můžeme…“

„Takové plány jsou trochu unáhlené, Atanathore,“ přerušil ho Farwan. „Ještě nevíme, jaké zprávy přinese Galbir a jaký výsledek bude mít zítřejší soud.“

„Co se mne týče,“ řekl Atanathor. „Já mám ve věci jasno.“

Poradním sálem se náhle rozlehl hlasitý zvuk velkého zvonu. Atanathor se vymrštil ze židle a nasadil si přilbici. „Na Černé cestě je pohyb. Možná další armáda chaosu!“ vykřikl a rozběhl se k hlavním dveřím. „Musím se vrátit ke svým povinnostem.“ Dveře se za ním zaklaply přesně ve chvíli, kdy doznělo třetí zazvonění.

„Tady už se stejně ničeho nedočkám,“ řekl Maroburn. „Půjdu raději na lov k Černé cestě.“ Zdvihl se a s odhodlaným výrazem v přimhouřených očích vyšel ze sálu opačnými dveřmi s reliéfem Modrého draka.

„Myslím, že předběžný výslech bychom měli za sebou,“ přerušil Farwan nastalé ticho v jazyce Hlubiny a opět se mi vpíjel uhrančivýma očima do hlavy. „Nyní ti musím oznámit, že dokud neproběhne soud, nesmíš opustit město. Dalfion vás osobně zavede do magických komnat a tam setrváte, dokud nedorazí Galbir a Swand. Pak proběhne soud.“ Obrátil se na Lancelota. „Zbraně si můžete ponechat, protože by vám tady stejně k ničemu nebyly. Dalfion na vás totiž sám dohlédne a bude vás hlídat jako oko v hlavě.“

Dalfion se ušklíbl. „Tím si můžete být jistí,“ řekl stejnou řečí a pokynul nám obřadní holí k hlavním dveřím se Zlatým drakem. „Tudy prosím.“

Lancelot pokrčil rameny a usrkl si poprvé a naposledy z poháru vína.

„Raději bych šel bojovat s muži jako je Atanathor,“ řekl. „Nebo snad nespěchal do bitvy? A nezněl to natřikrát poplašný zvon?“

„Jsi bystrý, Calen´Dore, ale nemohu ti vyhovět,“ zamítl to Farwan. „Dokud se nevyřeší ta záležitost s Merlinem a nevyjde pravda najevo, tak jsi stále podezřelý ze spoluúčasti na velezradě. Neboť Avalon a Hlubina jsou odvěkými spojenci, a pokud zrazuješ nás, je to jako bys zrazoval krále Uthera. Bitvu uvidíš, ale pouze oknem své komnaty.“

Lancelot povstal a na čele se mu prohloubila vráska.

„Horší už to být nemůže, ale doufám, že mi z bezmoci toho výhledu narostou křídla, abych se mohl přece jen zapojit do bitvy,“ řekl Farwanovi a vydal se směrem, kterým už nakračoval Dalfion. Když jsem se konečně zdvihl k odchodu, Farwan se ke mně natočil a uchopil mne jemně za rameno.

„Ještě jsme spolu nedomluvili,“ zašeptal mi do ucha. „Teď nemám čas, ale doufám, že si ho brzy udělám. Chci totiž slyšet tvůj příběh celý a od začátku.“

Pak mne teprve propustil a zůstal s Tamundem v sále. Oba mne pozorovali a čekali, až za námi Dalfion zavře dveře.

Dračím sluchem jsem potom za dubovými dveřmi s jasně zlatým drakem zaslechl jen jejich vzrušený rozhovor, ale smysl toho, co si říkali, mi unikal.

Dalfion navíc zachřestil klíči a vedl nás dlouhou chodbou bohatě zdobenou gobelíny na stěnách a osvětlenou zlatými olejovými lampami. Po obou stranách jsme míjeli očíslované nebo jinak označené dveře. Nakonec se zastavil u dveří vpravo s nápisem M.U.S.K. Odemkl je a řekl:

„Cestu ke svému starému pokoji si jistě pamatuješ. Calen´Dor dostane ten prázdný pokoj vedle tebe.“