Kapitola V. - Soumrak bohyně Matky (1. část)

Mortigern byl poražen, ale nyní je jasné, že mu pomáhal někdo mnohem mocnější, kdo má prsty i v únosu Nimue. Merlin po bitvě na Jezeře znovu navštíví Jezerní Paní a vyslechne si její věštbu. Podle její rady se s Lancelotem vydává k Černé cestě, aby zjistil kam vede.

Lancelot mne následoval. „Mohu jít s tebou?“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. „To záleží na Jezerní paní, zda tě bude chtít přijmout.“ Ohlédl jsem se přes rameno k zamračenému Utherovi, který nás stále pozoroval. „Myslím, že se bude cítit poněkud odstrčený. Nechceš zůstat raději s ním?“

Zavrtěl hlavou. „Jemu to prospěje,“ řekl. „A navíc jsem chtěl mluvit s Jezerní paní o něčem důležitém.“

„Tak dobrá,“ přikývl jsem. „Ale je možné, že se oba jdeme ptát na totéž.“

„Máš pravdu,“ řekl a usmál se. „Ale taky je pravda, že když se dva ptají na totéž, nemusí nutně dostat stejnou odpověď.“

„Už ses setkal s Jezerní paní?“ ptal jsem se.

Chvíli nad tím uvažoval. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale slyšel jsem, že je to jedna z nejstarších bytostí Avalonu. Vypadá opravdu tak staře?“

Usmál jsem se. „Ani ne tak staře, jako spíš…“ hledal jsem správná slova. „Tajemně krásně,“ dodal jsem.

Všiml jsem si Lancelotova zasněného úsměvu.

„Aby ses nám náhodou nezamiloval na první pohled, Lancelote,“ poplácal jsem ho přátelsky po rameni. „Nezapomeň, že je starší než tento svět.“

Pokrčil čelo. „Občas se taky tak cítím,“ oznámil mi. „Ale neboj se o mne v této věci. Od jisté doby dávám raději přednost ženám z masa a kostí.“

Prošli jsme otevřenou bránou do kláštera. Zahradou kněžek se nesl uchu blahodárný zpěv ptáků, kteří se vraceli do kvetoucích stromů zmateni silou modrého světla, které jim připomínalo slunce. Vůně pylu a bylin mi vnesla do mysli podivné představy čarodějnice v Masce. A odněkud z dálky jsem dokonce zaslechl její škodolibý smích. Lancelot se na mne zadíval s trochu vyděšeným výrazem a pevně mi sevřel rameno.

„Nepůjdu s tebou k Jezerní paní,“ řekl mi. „Dnes nejsem vítán. Vrátím se raději k Utherovi a promluvím si s Finue.“ Nato se obrátil na podpatku a vyšel spěchem ze zahrady. Nevěděl jsem, co ho tak vystrašilo, ale přikládal jsem to na vrub kouzlům Jezerní paní. Volala mne naléhavě k sobě a já chtěl vyslechnout její věštbu, zvlášť proto, že se tolik týkala mé budoucnosti.

Vydal jsem se k chrámu a zkusil tentokráte jinou cestu dovnitř. Zvolil jsem sloupy boha slunce, Ariona a bohyně měsíce, Levany. Došel jsem až k neviditelné bariéře, ale uvnitř nikoho nespatřil, díky mocnému kouzlu. Dotkl jsem se jí a tehdy se rozestřela. Vstoupil jsem do chrámu a spatřil nad studnou levitovat Jezerní paní. Zářila jako drahokam ve světle sluncí a vzhlédla.

Mírně jsem se uklonil. „Rozhodl jsem se jinak,“ řekl jsem.

„Rozhodl ses pro vlastní cestu,“ odvětila mi jemným a rytmickým hlasem s hlubokou ozvěnou uvnitř mé duševní bytosti. „Ale ta vede přes mnohá úskalí a těžké překážky.“

„Pak je to správná cesta,“ řekl jsem.

„Každá cesta může být správná, pokud tě dovede k usmíření.“

„Co jsi myslela tím, že přináším soumrak bohyně Matky?“ zeptal jsem se.

„Viděla jsem tě kráčet po černé cestě,“ řekla tajemným hlasem. „A ta cesta tě nakonec dovede ke třem ženám. První je moje zlá sestra, královna chaosu. Spřádá tě do svých temných kouzel. Druhou je panna s Maskou, kterou k tobě přivede pomsta. A třetí je žena, která se má stát matkou syna člověka, vzešlého z Ducha Jediného a ta jediná bude stát při tobě.“

Přemýšlel jsem nad věštbou, ale nebyl jsem z toho nijak moudrý. Přesto jsem výklad uložil do paměti na později, ačkoliv mi v seznamu chyběl Galbir a bylo tam na mne moc ženského elementu.

„Víš, kam tedy vede ta Černá cesta?“ zeptal jsem se.

„To neví nikdo z Avalonu, ale myslím, že prorůstá světy Kruhu. Jako by postupovala napříč světy odněkud někam, ale nevím odkud a kam.“

To mne zarazilo, ale vychrlil jsem další otázku:

„A víš, kdo unesl Nimue? Nebo jestli její únos souvisí nějak s Černou cestou?“

„Na tvé otázky neznám odpovědi, ale vím, že pokud se vydáš po Černé cestě, dozvíš se je. Takže se dá říct, že všechno, co se stalo a stane, teď souvisí s Černou cestou – anebo, abych byla upřímná, ta Černá cesta souvisí přímo s tebou.“

„Chceš říct, že ta Černá cesta skrývá odpovědi na všechny mé otázky?“

„Ano,“ přikývla mírně. „Ale máš také přátele, kteří ti mohou na té cestě pomoci. Nepůjdeš sám.“

„A grál?“ vyptával jsem se. „Jak to, že odtud zmizel?“

Usmála se a v jasně smaragdových očích měla zvláštní, trochu soucitný pohled. „Vím, že grál souvisel s mírou lidské spravedlnosti, a když tu nezůstal ani jeden spravedlivý člověk, tak prostě jednoho dne zmizel. Věřím, že se sem vrátí, až přijde ten správný čas a tehdy ho nalezne spravedlivý rytíř dobrého srdce.“

Všechny ty předpovědi mne spíš mátly svou obecnou rovinou, ale nemohu říct, že mi rozhovor s Jezerní paní neukázal cestu. Právě naopak, ukázal mi především Černou cestu.

„Děkuji za tvé věštby, paní,“ řekl jsem. „Vyrazím tedy co nejdříve k Černé cestě.“ A pak jsem si vzpomněl na meč, který jsem stále svíral v ruce. „Uther si Excalibur nezaslouží, vím, že ho použije nesprávně. Takže si ho ponechám, dokud se do Avalonu nevrátí ten spravedlivý rytíř dobrého srdce, pokud ti to nevadí. Přemýšlel jsem ještě nad kamenem, do kterého bych ho zaklel, aby ho mohl vytáhnout jen spravedlivý člověk dobrého srdce, ale na to teď nějak nemám čas. Možná bude později, jestli se vrátím z té výpravy po Černé cestě, až ho nebudu potřebovat.“

„Byl to dar,“ řekla. „Nalož s ním, jak uznáš za vhodné, dokud nepotkáš toho pravého muže, který by ho mohl nosit místo tebe. Nebo dokud nezjistíš, jak ho lze nalézt. A z toho muže pak vzejde právoplatný král Avalonu.“

„Tak potřebuji už pouze dostat Utherovu armádu z ostrova, a proto tě prosím, abys nechala opět zmrznout jezero, protože jiným způsobem je odtud nedostanu. Magie Kruhu zde totiž nepůsobí. Nevíš náhodou, proč tomu tak je?“

„Je tomu tak proto, že tam dole v Jezerním sále je modrý kruh.“

„Stejný jako na Noiremeru?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ přikývla. „Alespoň co vím od Omera. A o armádu se neboj. Do rána bude Jezero zase zmrzlé.“

„Děkuji ti za všechno,“ poklonil jsem se jí a vyšel do žlutomodrého světla, ozařujícího dnešní zvláštní noc. Měsíc už se vyšplhal vysoko na nebe, ale zdálo se mi, jako by od únosu Nimue uběhly celé věky. Tolik mi chyběla její přítomnost a vzpomínal jsem na chvíle strávené v dračí jeskyni. Dvě kněžky se zrovna vracely zahradou a v jedné z nich, která se unaveně opírala o hůl, jsem skoro nepoznal Finue. Měla kruhy pod očima a ve strhaném výrazu jsem přečetl prožitou hrůzu a bolest. Ta druhá, která ji podpírala a vedla, se mi uklonila s kápí staženou do čela.

„Matka Představená je nyní unavena léčením,“ řekla. „Ale vzkazuje ti, že už tady nejsi v bezpečí. A že ti s Utherem hrozí smrt. Nezůstávej tu, neb tě stihne zrada.“

Přikývl jsem a jemně Finue uchopil za rameno. „Děkuji za varování,“ řekl jsem jí, „ale naštěstí nemám v úmyslu tady zůstávat, natož jít s Utherem.“ Nato jsem dal druhé kněžce znamení, aby jí odvedla do chrámu, protože se najednou začala třást a zamumlala něco, čemu jsem ani za mák nerozuměl. Její stav byl nanejvýš žalostný. Ještě chvíli jsem je sledoval, než vstoupili za neviditelnou bariéru chrámu a pak jsem vykročil k bráně ven ze zahrad a došel až k místu na útesech, kde odpočívala Utherova armáda. Čekali na mne, a když jsem přicházel, někteří vojáci vstávali a vzdávali mi hold. Uther a Lancelot vystoupili dopředu a Uther se tvářil trochu uraženě.

„Tak co říkala Jezerní paní?“ zeptal se. „Nepozdravuje mne?“

„Bohužel ne, ale vzkazuje, že Jezero do rána zase zamrzne a půjde přejít. Takže tu do té doby asi ještě zůstaneme a odpočineme si. Orel nás zatím bude střežit.“

„Merline,“ řekl Uther a přistoupil ještě blíž. „Mohl bych s tebou chvíli mluvit o samotě?“

„Promiň, Uthere, ale mám na spěch. Ještě musím připravit svá kouzla a k tomu musím být sám.“ Pak jsem se naklonil k Lancelotovi a pošeptal mu: „Přijď sám o půlnoci na sever ostrova, ale ať tě nikdo nesleduje.“

Pohlédl na mne s nevyřčenou otázkou v očích, ale mlčky přikývl. Nato jsem se obrátil a šel podél útesů až na severní stranu ostrova. Podle žlutého měsíce mi do půlnoci zbývala sotva hodina. Přemýšlel jsem o všem, co se za poslední den stalo a celé mi to nyní připadalo jen jako neskutečný sen, ačkoliv jsem dobře věděl, že to bylo až příliš skutečné. Vítr mi česal vlasy a pohrával si s cáry mého kdysi bílého pláště. Stál jsem na okraji útesu a hleděl k severu, kde se tyčilo Místo Předků. A Větrolam kroužil vysoko na temně fialovém nebi jako žlutě orámovaný černý stín. Napadlo mne opět zkusit spojení s druidy. Nejdřív jsem pomyslel na Omera.

Vytáhl jsem sklo Hlubiny a zadíval se do něj. Povrch vyleštěného skla začal chladit. Opravdu rád bych se konečně dočkal nějaké odpovědi, ale ani na druhý pokus se mi Omer neozval. Usoudil jsem tedy, že se muselo něco stát. Buď s ním nebo s Noiremerem. Něco špatného, co druidům nedovolí přijímat volání z hlubinného skla. Zkusil jsem tedy někoho, o kom jsem věděl, že před pěti a půl lety nebyl na Noiremeru. Vzpomněl jsem si na mistra Drora a jeho bratra Drosterna, kteří v té době často společně cestovali po světech mimo Hlubinu. Ale ani oni nepřijímali mé volání a spatřil jsem ve skle jen černé mraky. Další na řadě byl Radagon, smělý ochránce magických zvířat, žijící převážnou část roku ve vzdálených světech. Ale ani ten nebyl dostupný, stejně jako mistr Alaron ze světa Posvátného háje nebo mistr Talpior z Tisíce jezer. Pomalu mi docházely mentální síly a také mistři, které jsem ještě nekontaktoval. Nechal jsem si tuto zábavu na později, a uschoval sklo do váčku. Chvíli jsem si odpočinul, sedíce na kraji útesu s nohama visícíma volně dolů. Připadal jsem si příliš unavený, ale krátká relaxace a intenzivní meditace mi docela osvěžila mysl. Z rozjímání mne vyrušily až nedaleké přicházející kroky. Vytrhl jsem se z uvolněného stavu a sáhl pro jistotu na jílec meče. Tlumočená slova Finue o zradě mi trochu zrychlila reflexy.

„Merline,“ zašeptal Lancelotův hlas. „To jsem já.“

Ohlédl jsem se a spatřil za sebou jeho vysokou obrněnou postavu v měsíčním světle.

„Chodíš jako duch,“ řekl jsem. „Skoro jsem tě neslyšel přicházet.“

„Chtěl jsem tě překvapit, ale pak jsem si to raději rozmyslel. Proč jsi mne sem vlastně pozval? Co máš v plánu? Jezerní paní ti něco řekla?“

„Určitě tě nikdo nesledoval?“ ohlížel jsem se mu přes rameno.

Zavrtěl hlavou. „Umím chodit celkem tiše, jak sis stačil všimnout, takže proplížit se bez povšimnutí ležením vojáků znavených po bitvě ještě dokážu.“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Mám v plánu vyrazit k Černé cestě, ale bez Uthera a to teď hned.“

„To ti poradila Jezerní paní?“ zeptal se s údivem.

„Ano,“ souhlasil jsem. „Měl jsi pravdu. Řekla mi, že je všechno spojené s tou Černou cestou a dokud nezjistím, co je zač a odkud nebo kam vede, nedostanu odpovědi na své otázky.“

„Pokud je to tak, pak jsem připraven,“ odvětil.

„Převedu nás po hladině Jezera. Půjdeš za mnou,“ řekl jsem a zachytil ve žlutém světle měsíce údiv na jeho tváři.

„Ale vždyť Utherovi jsi říkal, že Jezero zamrzne až ráno. To jsi mu lhal?“

„Nelhal. Jezero zamrzne až ráno, ale my půjdeme po hladině vody.“

„Chodit po vodě?“ zděsil se. „Další čáry?“

„Snad se nebojíš. Je to jen takový malý trik s povrchovým napětím vody,“ vysvětloval jsem mu, ale nechal jsem toho, když jsem uviděl jeho tvář.

„Nebojím se,“ řekl. „Jen do toho. Očaruj mne, ať už je to za námi.“

Soustředil jsem se na Lancelotovo tělo, zašeptal zaklínadlo a pak jsem se ho jednoduše dotkl.

„To je všechno?“ ptal se Lancelot. „Nezdá se mi, že bych byl nějak lehčí.“

„Však uvidíš na hladině Jezera,“ podotkl jsem a seslal kouzlo Vodoměrky i na sebe. Nechal jsem Větrolama kroužit nad ležením, abychom nevzbudili pozornost hlídek, dokud nebudeme dostatečně daleko na Jezeře. Sestoupili jsme po útesu dolů k pobřeží a došli k větrem zčeřené hladině. Nad Jezerem se jako na zavolanou začaly tvořit chomáče bílé mlhy. Zamířil jsem po vodě tam, kde se mlha zdála nejhustší, a ohlédl se přes rameno na Lancelota, který nedůvěřivě našlapoval, ale brzy si na ten divný pocit pod nohama zvykl a po několika opatrných krocích mne dohnal. Šplouchání kroků po hladině Jezera byl jediný zvuk, prozrazující naši magickou cestu. Mlha rostla a zdvihala se jako kouřová clona. Brzy nás obklopí a připraví mi prostor pro přechod jinam. Spojil jsem se s Větrolamem a sdělil mu, aby letěl rychle za námi. Nyní už nás nemohl Uther zastavit, ani kdyby chtěl, a Větrolamův zastírací manévr pozbyl důležitosti. Už jsem si připravil v mysli obraz Černé cesty, vinoucí se krajinou lesů a kopců. Bylo mi vlastně jedno, kde přesně u Černé cesty se ocitnu. Představil jsem si živě svůj cíl, a vtiskl ho do krajiny před námi, v momentě, kdy nás do sebe pohltila mlha. A svěží vzduch na Jezeře, vystřídal puch hnijícího masa.

Lancelot za mnou hlasitě vydechl a přepadl na mne. Skáceli jsme se oba v kotrmelcích do kopřiv a měkkého mokrého podrostu lesa a chvíli se nemohli zbavit svědění popálených míst. Nacházeli jsme se na mýtině asi tři sta metrů od Černé cesty, svíjející se napravo od nás údolím kolem zalesněných kopců, a to, o co Lancelot zakopl, leželo nedaleko. Hnila tam mrtvola v brnění rytíře. Muž měl rozpolcenou lebku a v hrudi mu vězel černě opeřený šíp. Přistoupili jsme blíž a přes nesnesitelný puch jsem se sklonil k hrudnímu pancíři, abych rozpoznal zaschlou krví zčernalý erb zlatého draka.

„To není možné,“ řekl jsem.

Lancelot se zamračil a na čele mu vystoupila hluboká vráska.

„Vypadá jako rytíř z Hlubiny,“ řekl tu strašlivou pravdu místo mne.

„Je to opravdu rytíř z Hlubiny,“ poznamenal jsem. „Ty už jsi je viděl?“

„Jednou před lety, když na Or´wall přistála cizí loď, jsem je viděl. Tenkrát je bouře zanesla k našim břehům a jejich velitel mne požádal o vodu a zásoby na další plavbu do Noiremeru. Ale nechápu, co dělá rytíř z Hlubiny tady na Avalonu?“

Ten hustý prales kolem nás mi silně připomínal místo mého mládí. Ano, určitě to musel být on. Žádný hvozd, co jsem kdy viděl, není stejný a tenhle je zkrátka nezaměnitelný ve všech směrech. Ty vůně ve vzduchu, odstíny zelené v rozmanitých tvarech a zpěv ptáků, to vše vytvářelo ojedinělou a nezapomenutelnou atmosféru prastarého hvozdu. Po dešti se z lesů na vrcholcích kopců pářilo a z listů skapávaly poslední kapky.

V oblačné výši ocelově šedého nebe kroužil orel a s nepohnutými křídly zalétal do nedohledné dáli. Přehlédl jsem jeho očima okolní krajinu. A ta nevypadala vůbec jako Avalon. Od západu nad nekonečným lesem pomalu postupoval stín soumraku. Na východě za hranicí hvozdu se rozkládaly obdělávané pole a ještě dál za osamělými dvorci a polnostmi se zdvíhal zastřený masív obrovité Sluneční hory. Dráha Černé cesty se vinula od obzoru k obzoru. Svíjela se široširým hvozdem od soumračných dálav, spěchala mnoho mil podél řeky, dokud řeka neopustila les a neohnula se kolem polností a statků roztroušených podél úpatí Dubu. Pak se Černá cesta oddělila od ohybu řeky a táhla se přímo kolem zborcené Hlásky, kde mi zmizela z dohledu. Ale nejvíce mne zneklidnil černý větrem tvarovaný sloupec dýmu, stoupající pomalu z údolí.

„Možná, že nejsme tak úplně v Avalonu,“ řekl jsem. „Vypadá to, že jsem nás přenesl do Hlubiny.“

„Ale to by znamenalo,“ začal Lancelot a mnul si bradu, „že Černá cesta vede i do Hlubiny.“

„Vypadá to tak,“ přitakal jsem. „Příliš jsem si přál se sem vrátit, a když jsem nás přenesl k Černé cestě, tak se pravděpodobně toto nevědomé přání zrealizovalo.“

Lancelot strnule zíral na Černou cestu před námi.

„Takže Černá cesta vede do Hlubiny,“ zašeptal.

Ze stezky sálala strašlivá síla temnoty a všechno v dosahu té energie uschlo na černý popel. Snad jenom vysoké orny a thaury vydržely stát, ale zčernaly do pokroucených a polovičních tvarů. Pár stovek metrů široká pásma lesa po obou stranách cesty bezpochyby dokazovala, že jakýkoliv život v blízkosti cesty není možný. Stáli jsme ještě dost daleko mimo dosah té energie, ale sto metrů před námi už hvozd chřadl a hynul. Nebyl to rozhodně pohled, který by člověku dodal odvahu. Potřeboval jsem určitě více informací, než se tam budu moci vydat. A od koho jiného bych je mohl dostat, než od druidů.

„Půjdeme se podívat k Noiremeru,“ řekl jsem a vykročil.

Tichý vánek pohyboval listy ornů, thaurů a dubů.

Temně fialová mračna se roztrhala a na obloze probleskly ojedinělé první hvězdy.

Cvrčci začali svou podvečerní vrzavou píseň.

Kráčeli jsme podél Černé cesty ostražití. Večerní stíny nás zvolna zakrývaly.

Větvovím prastarých stromů se prodraly měsíční paprsky a na nedalekém kmeni ornu se zaleskl zatnutý meč. Uvěznil ke kmeni černě oděného válečníka s odkrytým hledím rohaté přilbice. Okamžitě jsem v něm poznal jednu z těch pekelných stvůr, které napadly Lancelota, ale přešel jsem to mlčením.

Šero zhoustlo. Nastala tichá, chladná noc.

Držel jsem se Černé cesty a na Větrolamovu pobídku jsem si do pravého oka pustil jeho orlí pohled z oblohy. Vrchol Dubu vypadal jako bitevní pole a zborcená věž zela prázdnotou. Černá cesta opravdu končila až v údolí před Noiremerem, kde v dostatečné vzdálenosti od ní hořela veliká hromada pobitých stvůr. Rytíři Hlubiny odpočívali v táboře zbudovaném na široké římse pod hradbami a uprostřed svých skvělých mužů seděl v záři ohňů i zadumaný Atanathor. Město na vrcholu hory se lesklo mnoha světly, jako by se Noiremeřané pro tuto noc báli tmy.

Nelíbilo se mi to. Navíc bychom už dávno měli narazit na Maroburnovu hlídku. Některá místa mi evokovala vzpomínky na bezstarostné mládí. Jilmový kout, kaštanová alej anebo bukový kruh stromů, toho všeho se dotkla Černá cesta, narušila růst a rozdělila les smrtícím řezem. Na okraj hvozdu už to nemohlo být daleko. Ještě projdeme mladým lesem olší, jasanů a bříz a budeme tam.

Lesem daleko před námi náhle zadul hluboký zvuk rohu…

Zastavili jsme a Lancelot tasil meč.

„Tentokrát před vámi neuteču,“ řekl a přestoupil přede mne, aby mne kryl vlastním mohutným tělem.

„To je Maroburnův roh,“ oznámil jsem mu. „Hlídá les se svými vlkodlaky. Je to jeden z druidů a můj přítel.“

„Ale v tom případě to znělo jako povel k honu na kořist,“ poznamenal Lancelot. „Opravdu je to tvůj přítel? Mně se to nějak nechce líbit.“

Roh se ozval o něco blíž a hlasitěji…

„A co navrhuješ?“ zeptal jsem se ho.

„Navrhuji zjistit, jestli náhodou nejsme tou kořistí my dva.“

„Ale jak?“

„Ty jsi tady velký čaroděj, tak se snaž,“ řekl a rozhodil rukama.

Nebyl jsem si jistý, jestli někdo z mistrů znal mé jméno a už vůbec jsem si nebyl jistý, zda by mne Maroburn v těchto těžkých časech nezabil dřív, než by se zeptal, co tady pohledávám. Znal jsem jeho vášeň pro lov všeho, co se dalo lovit a nechtělo se mi čelit jeho smečce hladových vlkodlaků a čekat, než přiběhne na svém osminohém koni Snoifernovi, kterého kdysi ulovil ve vzdálených světech. Maroburn strávil příliš mnoho času s Galbirem a stali se z nich přátelé. Uvědomil jsem si, že nemám žádnou jistotu, že mne pozná nebo dostihne dřív, než se na nás vrhnou vlkodlaci.

Zvuk rohu zadul ještě blíž...

„Tudy!“ vykřikl jsem a rozběhl se doleva.

„My utíkáme?“ ptal se Lancelot.

„Ne, tak docela,“ opáčil jsem a zrychlil. „Potřebujeme se dostat z lesa.“

„A jak nám to pomůže, když nebudeme mít strom, na který se dá vylézt před vlky?“ řekl zadýchaně.

„Před vlkodlaky nám stromy nepomůžou,“ poznamenal jsem.

„Tak nás přenes někam pryč po kouzelné cestě!“

„Nemůžu,“ vydechl jsem. „Jsme moc blízko Noiremeru. Magie Kruhu tu nefunguje.“

„To je mi nadělení,“ zvolal Lancelot a držel se za mnou.

Mocný zvuk rohu zazněl těsně za námi…

Ohlédl jsem se přes rameno a spatřil, jak se za námi řítí čtyřnohé stíny velikosti koně, až ohýbají mladé břízy.

Vyběhli jsme z lesa na louku uzavřenou ze tří stran olšemi a nezastavili se, dokud nás ty vlčí bestie nedostihly na zvířecím pohřebišti. Obrátil jsem se a tasil Excalibur, abych jim pohlédl do rudých očí. Měly šedostříbrnou srst a slintající vyceněné mordy odhalovaly dvě řady pilovitých železných zubů. Dvanáct jich vyběhlo z lesa a obklíčili nás z obou stran, aby nadobro uzavřeli lovecký kruh, z kterého nebylo úniku. Začali se postupně přibližovat a utahovat oko své smrtonosné pasti.

„To vypadá zle,“ pronesl Lancelot a postavil se ke mně zády. „Ale nedáme životy bez odporu, tím si mohou být jistí.“

Jedna z bestií zdvihla hlavu a dlouze zavyla.

„Jsem Merlin, syn Omerův. Odvolej své vlkodlaky Maroburne. Chci s tebou mluvit.“

Nato se z lesa ozvalo vysoké zvonění psí píšťalky. Vlci se rázem změnili ve smečku loveckých psů a povolili sevření kořisti. A z lesa zatím cválal Maroburn na černém osminohém koni. To zvíře mělo zvláštní nazelenalou barvu a jasně smaragdové oči. Místo hřívy mu rostly ostny jako dračí a krk mělo silný a hrdě napjatý. Z rozšířených zpěněných nozder vyšlo zaržání, které ani zdaleka nepřipomínalo koně. Maroburn byl silný muž s hladce oholenou tváří a kaštanovými vlasy. Oblečen byl v hnědozelených loveckých šatech s dlouhým pláštěm. U pasu se mu houpal veliký roh a na zádech nesl dlouhý luk. Zastavil nedaleko nás a opět pískl na píšťalku. Vlci si poslušně lehli a pozorovali ho. Maroburn sesedl a zkoumavě si nás prohlížel zelenýma očima.

„Merlin, syn Omerův?“ řekl a zahleděl se mi hluboce do očí.

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Potřebuji mluvit s Omerem. Dovedeš nás k němu?“

„To nepůjde. Omer zmizel a není k nalezení,“ odvětil a bedlivě při tom sledoval mou tvář. Snažil jsem se nedat nic najevo.

„Co mi k tomu řekneš?“ pokračoval. „Nevíš o tom náhodou něco? Nepřišli jste vy dva náhodou z Černé cesty?“

„Přicházíme z Avalonu,“ odvětil jsem. „Nejsme zrůdy z Černé cesty, ale lidé jako ty. Chceme zjistit, proč je tu ta cesta. Nebo to už víš?“

„Vím,“ řekl a pokýval hlavou. „Je tu kvůli tobě. Stvořil jsi ji, abys sem mohl přijít a zničit náš svět. Leží na tobě prokletí chaosu, Merline.“

„Doveď nás k ostatním mistrům a vše se vysvětlí,“ řekl jsem mu. „Mohu ti dokázat, že jsem Omerův syn, když mne necháš.“

„To možná dokážeš, ale nic víc. Nejsem tu však, abych tě soudil,“ řekl. „Mám jen rozkaz tě zatknout a postavit před nejvyšší soud Rady.“

„A kdo vydal ten rozkaz?“ zeptal jsem se.

„Sám Nejvyšší druid. Radím vám, abyste schovali zbraně a vydali se spravedlnosti po dobrém. Jinak bude rozsudek proveden už při zatýkání.“

Ohlédl jsem se na Lancelota, ale ten jen pokrčil rameny a zasunul meč do kožené pochvy u pasu. „Myslím, že nemáme na výběr. Soudu Nejvyššího druida se můžeme podrobit, ale začínám pochybovat o tom, že bude spravedlivý.“

„A kdo je Nejvyšším druidem? Vždyť rada takovou funkci nikdy neměla, ale asi jsem byl příliš dlouho pryč.“

„To kvůli té cestě,“ řekl. „Hodně se toho změnilo a ani ty už nevypadáš jako ten chlapec, který jednoho dne prostě zmizel i s Omerem. A teď ses vrátil a jsi jiný. Přesně jak předvídal Galbir. Neseš v sobě velkou sílu původního chaosu, ale zde v Hlubině ti taková síla bude k ničemu. Ale dost už řečí. Budete souzeni, až předstoupíte před Nejvyššího.“

Zapískal. Vlkodlaci se zvedli a výhružně zavrčeli.

Schoval jsem Excalibur, vykročil spolu s Lancelotem obklopen smečkou smrdutých bestií a za námi jel krokem Maroburn na Snoifernovi. Vedl si nás jako zajatce podél paty kopce – kolem staletých dubů vysázených v kruhu a nyní přerušených Černou cestou – až do širokého údolí směrem k úpatí Sluneční hory.

Brzy si nás všimla hlídka a od tábora se k nám rozjela kohorta rytířů. Klusali s pochodněmi v rukou dolů po klikatých římsách kamenné cesty a v čele jich jel Atanathor na svém chladnokrevném vraníkovi. Když se dostali na rovinu a rozcválali se k nám, procházeli jsme zrovna kolem páchnoucí a pořád ještě dýmající hromady mrtvol. Muselo jich být tisíce a ta bitva se zřejmě odehrála nedávno. To nevěstilo nic dobrého.

Atanathor zastavil jízdu v dostatečné vzdálenosti od Maroburnových vlkodlaků a pozdvihl ruku v pozdravu. Měl vysoké, statné a pletenci velikých svalů obdařené tělo, chráněné šupinovou zbrojí. Vlasy skrývala přilbice se zlatým chocholem, ale jejich barvu prozrazovaly černé kudrnaté vousy. V modrých očích se zračila stejná síla, jakou slibovalo tělo. Ostatně, byl to ten nejsilnější muž, jakého jsem znal. Dokázal jedinou ranou své pěsti uzemnit každého muže, na kterého ukázal a v zápasech beze zbraně neměl žádného soupeře.

Maroburn odvolal své vlkodlaky do bezpečné vzdálenosti a místo nich nás obstoupilo třicet rytířů. Zbroj se jim leskla v měsíčním světle a v rukou třímaly kopí a pochodně. Válečné koně přitom umně ovládali jen nohama. V očích měli odhodlání a bojové reflexy napnuté k prasknutí.

„Koho jsi to ulovil Maroburne?“ zeptal se Atanathor a posměšně se na nás díval, ale pak jeho pohled ulpěl na mne a úsměv mu zmizel z tváře. Seskočil z koně a vydal se k nám.

„To jsi ty?“ divil se a mračil, zatímco jezdci ustoupili. „Tak ty ses opravdu vrátil?“

„Mistře Atanathore, co se tu děje? Kde je Omer a proč mne Maroburn zatkl a vede před nějaký soud Nejvyššího druida?“

„Udělal jsi něco strašného, Merline,“ řekl mi. „Uvrhl jsi náš svět do záhuby. Přivedl jsi sem Černou cestu a poštval na nás armády chaosu z Tsuru.“

„Nic takového jsem neudělal,“ popřel jsem to. „Za tím stojí jeden z druidů. To celé je jeho práce.“

„Cože!“ vykřikl Maroburn, až vlkodlaci tiše zavrčeli.

„Ale to je vážné obvinění,“ kýval Atanathor hlavou.

„Stejně vážné jako to, z čeho viníte mne,“ opáčil jsem.

„To je pravda, ale nebudeme o tom mluvit zde na pláni,“ řekl Atanathor a ohlédl se k Černé cestě. Poprvé jsem na malý okamžik spatřil v jeho očích strach. „Tady není bezpečné vést takové řeči. Půjdete s námi do města a tam si vás vyslechnu.“

Maroburn se nesouhlasně zamračil. „Chci být u toho také,“ řekl. „Počkejte s tím na mne. Odvedu vlkodlaky a dorazím za vámi do sálu.“ Nato ostře pobídl Snoiferna a odcválal se smečkou bestií v patách zpátky k lesu.