Kapitola IV. - Úsvit Avalonu (2. část)

Merlin se ocitá ve víru událostí, které dosud znal jen z vyprávění a legend. Spolu s rytířem Lancelotem a kněžkou Nimue se dostává do Utherova ležení v Doneru, aby mu nabídl služby druida a pomohl mu zastavit Mortigerna, jenž se právě chystá zničit chrám na Jezeře a zmocnit se vlády nad Avalonem.

Sledoval jsem, jak Lancelotův stín předstoupil před Uthera nalévajícího z karafy něco do poháru.

„Buď teď prosím potichu,“ zašeptal jsem k Nimue. „Chci se na něco soustředit.“ Zostřil jsem svůj sluch a napnul ho směrem ke stanu, abych mohl slyšet, co si tam říkají.

„Zpráva o tvé smrti mne zarmoutila,“ říkal Utherův stín a nalil i druhou číši. Pak si několik chvil Lancelota pozorně a zblízka prohlížel.

„Jsem to opravdu já, Uthere,“ rozpažil Lancelot. „Změnil jsem se, ale ty jsi pořád stejný sukničkář a vůbec ses nezměnil.“

Uther se chraplavě zasmál a podal mu pohár. „Máš pravdu, elfky z Piktského hvozdu jsou opravdu krásné. Ale raději mi pověz, co jsi dělal celý ten rok? Naposledy jsem tě viděl obklíčeného uprostřed Mortigernových mužů. Pověz, jak ses odtamtud dostal a proč jsi byl tak dlouho pryč.“

„V té bitvě mne těžce ranili, ale podařilo se mi dostat za průsmyk, protože se vydali pronásledovat naše ustupující jednotky a nepodívali se, jestli jsem opravdu mrtev. A pak jsem se dlouho skrýval a cestoval pouze v noci. Našel jsem Jezero a chrám a dověděl jsem se o grálu. Hledal jsem pak pro tebe svatý grál a pátral tajně po Mortigernově zemi v tomto přestrojení. Věděl jsem, že sám se přes střežený průsmyk nedostanu, ale čekal jsem na vhodnou příležitost, než doplníš armádu a vyrazíš znovu na Mortigerna. Byl to pekelný rok, Uthere, to ti povídám. Nakonec jsem grál nikde nenašel a vydal se zpět k Jezeru a do chrámu, pro odpovědi na své otázky ohledně grálu, ale nedostal jsem se tam, protože Jezero obléhá Mortigern se svou armádou sedmi set rytířů.“

„Co dělá Mortigern u Jezera?“

„Zřejmě mu je moc kněžek trnem v oku už moc dlouho. Nechce se s nikým dělit o vládu nad Avalonem.“

„A co bylo dál?“ ptal se Uther.

„Vracel jsem se tedy zpět do svého úkrytu a po cestě jsem narazil na podivnou Černou cestu, která tam předtím zcela jistě nebyla. Když jsem se přiblížil, abych zjistil, co se za takovými kouzly skrývá, přepadly mne nějaké pekelné stvůry, nikdy jsem nic podobného neviděl,“ vyprávěl Lancelot a svlažil si rty.

„Černá cesta, říkáš?“ přerušil ho Uther a posadil se. „Slyšel jsem před týdnem od jednoho pomateného a zmrzačeného elfa podobnou historku o Černé cestě v divočině na jihu naší země. Poslal jsem tam pro jistotu několik mužů, ale ještě se nevrátili.“

„Pak bychom to neměli brát na lehkou váhu,“ řekl Lancelot. „Ta Černá cesta a tvorové, kteří z ní vychází, to se mi vůbec nelíbí. Utekl jsem jim, ale ne daleko, protože mi zabili koně a za řekou mne dostihli. Přežil jsem nakonec jen díky druidovi a kněžce, kteří zrovna cestovali do chrámu.“

„Ti dva venku?“ zeptal se Uther. „Ale jak jste se dostali přes hory?“

„S jejich pomocí, vlastně…“ Lancelot se zadrhl. „Ten druid, Merlin je velký čaroděj. Kněžky z chrámu předpovídaly jeho příchod. Jsem si jistý, že je to on, protože nás po kouzelné cestě přenesl z Jezera až do Doneru a tvrdí, že je schopen to samé udělat s celou tvojí armádou. Říká, že s jeho pomocí porazíme Mortigerna.“

„Ale jak můžeme porazit Mortigernových sedm set obrněných rytířů se svými sotva pěti sty pěšími a stovkou lehké jízdy?“

„Na to se musíš zeptat jeho, protože on je tady velký kouzelník,“ řekl Lancelot a sedl si ke stolu.

Uther se na několik vteřin zarazil a zřejmě o tom vážně přemýšlel. Podle všeho to nebyl muž, který jedná zbrkle, ale dokázal vycítit příležitost, když ji měl přímo před sebou.

„Přiveď mi druida i tu kněžku,“ řekl nakonec dosud nehybnému stínu Khalena. „Promluvím s nimi.“

Zrušil jsem kouzlo Odposlechu a zkřížil ruce na prsou.

„Co jsi slyšel?“ zeptala se Nimue, která pochopila, co jsem dělal.

„Teď ne,“ odsekl jsem jí potichu a vzhlédl k přicházejícímu Khalenovi.

„Sir Uther vás přijme,“ řekl a elfové nám uvolnili cestu. „Následujete mne.“

„Nech mne mluvit,“ šeptl jsem Nimue do ucha.

Přikývla a vstoupila za Khalenem do Utherova stanu. Ve světle lucerny, visící na jednom ze čtyř sloupů, podpírajících konstrukci kulatého stropu, jsem shledal, že jediným vybavením stanu byl dlouhý stůl, kam se mohli vejít všichni vévodovi důstojníci. Na levé stěně visela veliká mapa Avalonu a závěs naproti vchodu odděloval prostor pro odpočinek, kde jsem škvírou zahlédl rozházenou postel. Uther seděl na masivní židli s širokým opěradlem a vyřezávanými opěrkami pro ruce ve tvaru rudých dračích hlav. Mohl mít asi třicet let a byl v nejlepší kondici. Pod rudou tunikou a koženými kalhotami se vzdouvaly pletence svalů, zakončené silnýma chlupatýma rukama a nohama. Černé vlasy i vousy měl pečlivě zastřižené a v hnědých očích se mu leskla zvědavost.

„Tohle je druid a mocný čaroděj, Merlin,“ představil mne Lancelot, sedící po jeho pravici. „A to je kněžka bohyně Matky jménem Nimue.“

Mírně jsem se uklonil. „Buď pozdraven, Uthere,“ řekl jsem. „Přicházím, abych ti pomohl s tvým úhlavním nepřítelem.“

„A jak mi chceš, u bohů, pomoci? Jak chceš porazit Mortigernovu smečku hrdlořezů? I kdybys nakrásně provedl to, o čemž vážně pochybuji a dovedl nás přes průsmyky nějakou kouzelnou cestou, jak chceš porazit sedm set rytířů?“

„Jezero nám pomůže,“ odvětil jsem. „Donutíme je bojovat s námi na Jezeře a tam je chytíme do léčky. Jejich výhoda se tak změní v nevýhodu. Utopíme je jako koťata.“

Uther se rozesmál. „Dobře mluvíš,“ řekl, když utišil svůj zvučný smích. „Ale dovol nejdřív, ať uzřím tvou tvář, sundej si kápí a dopřej mi pohledět ti do očí.“

Pokrčil jsem rameny. „Jak myslíš,“ řekl jsem a stáhl si bílou kápi z hlavy.

Uther na mne vytřeštil oči a pak raději odvrátil zrak. „Teď už chápu, proč skrýváš svůj pohled. Ale nevím ještě, proč mi pomáháš? Proč já a ne Mortigern? Mohl jsi přece stejné služby nabídnout jemu, nebo ne?“

„Mohl,“ opáčil jsem klidně a opět si nasadil kápí. „Ale Mortigern se chystá vyplenit chrám a proto je mým nepřítelem. Čeká, až zamrzne Jezero, což už nebude dlouho trvat, možná do zítřejší noci, a pak zaútočí. Navíc, nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“

„Když jsi tak mocný, jak o tobě Calen´Dor hovoří,“ řekl Uther a mnul si vous. „Proč ses Mortigernovi nepostavil sám a nespláchl celé jeho vojsko do Jezera jedním ze svých magických kousků?“

„Protože ti chci dopřát vítězství, Uthere. Zpráva o Mortigernově porážce by se rychle rozšířila a ty bys na jaře stejně přijel a vzal si, co je tvé.“

„To máš teda pravdu,“ chechtal se Uther.

„Takhle se s tebou mohu domluvit a budeme mít ve věci jasno.“

„Á tak přece,“ přimhouřil Uther oči. „Jsou tu tedy nějaké podmínky, které máš. Co chceš za svou pomoc? Zlato? Půdu? Ženu? To asi ne, co? Tak řekni, Merline, o co ti vlastně jde?“

„Jde mi o tvé dobro,“ řekl jsem. „Ale mám vskutku jen dvě podmínky. Tou první je, že až se staneš králem Avalonu, budeš chovat kněžky z chrámu v úctě a necháš je žít na svém území bez vměšování se do jejich záležitostí.“

„Vždy jsem choval Jezerní paní a její chráněnky v úctě a hodlám v tomto duchu pokračovat,“ řekl. „Budiž ti vyhověno. A ta druhá podmínka?“

„Až usedneš na trůn a začneš se porozhlížet po své královně, musíš mi slíbit, že se při tom vyhneš především Igrain, ženě vévody z Mori´Or.“

Uther se zamračil. „Neznám tu ženu,“ řekl. „A tak mne tento slib netíží víc, než tvá první podmínka. Slibuji tedy, že Igrain, ženu vévody z Mori´Or nechám na pokoji.“

„Zatím tě netíží,“ odvětil jsem. „Ale brzy ji poznáš a pak spoléhám na tvůj slib, který jsi mi právě dal.“

Uther se nad mými slovy zamyslel, ale pak nad tím mávl rukou a nalil všem rudé víno do pohárů.

„A kdy chceš vyrazit?“ zeptal se.

„Zítra večer. Do té doby připrav své muže. Vezmeme sebou jen pěší oddíly a jízda zde zůstane. Potřebujeme lučištníky, všechny, které můžeš postrádat.“

Pak se Uther postavil a pozvedl číši.

„Tak na naše spojenectví,“ řekl a vyprázdnil pohár.

Připili jsme s Nimue jen symbolicky. Víno bylo silné a trpké. Lancelot kupodivu pil také střídmě a měl teprve druhý pohár.

„Khalen vás zavede do stanu a nechá vám tam poslat jídlo a vše, co budete potřebovat,“ řekl Uther a zívl. „Až si odpočinete, tak vyrazíme do boje s Mortigernem.“ Pak se zdvihl a pošeptal cosi Khalenovi do ucha. Elf přikývl a pozdravil ho po vojenském způsobu pěstí na hrudi.

Lancelot se zdvihl k odchodu, ale Uther ho zarazil.

„Nechám poslat pro snídani,“ řekl. „Pečené vepřové. Přece bys mne neodmítl.“

Lancelot si vzdychl. „Dobrá,“ řekl svolně jako někdo, kdo dobře ví, že tomu muži nesmí odporovat. „Avšak jsem dost unaven a déle se opravdu nezdržím…“

Ale to už jsme s Khalenem vyšli pod širé nebe a spatřili, že na východě začal rozbřesk. Moře zfialovělo a postupně bledlo, jak stříbrný okraj slunce stoupal nad obzor. Elf nás odvedl k malému vojenskému stanu, odklopil vstupní plachtu a rozsvítil v šeru lucernu. Byly tam jen slaměné postele, malý stolek, židle pro dvě osoby a dřevěný sud na vodu.

„Udělejte si pohodlí,“ řekl. „Pošlu pro sloužící, aby vám přinesli jídlo, pití a nanosili horkou vodu na koupel. Budete si přát i něco jiného?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Děkujeme, to bude vše.“

Počkal jsem až Khalen odejde a vykoukl před vchod. Stáli tam na stráži dva z jeho elfů. Sklopil jsem tedy plachtu, abychom měli soukromí a posadil se na postel naproti Nimue.

„Hlídají nás,“ konstatoval jsem. „Uther nám tak docela nevěří.“

„Ale uvěří,“ opáčila Nimue, lehla si na postel a úlevně vzdychla.

„Jsi unavená?“ zeptal jsem se.

Přikývla už se zavřenýma očima. „Asi se najím, až se probudíme.“

„Nechám to jídlo a koupel tedy na večer,“ řekl jsem. „Souhlasíš?“

Ale odpověděl mi jen její pravidelný dech. Usnula. Přistoupil jsem k ní a zakryl jí připravenou dekou. Pak jsem oznámil strážím, že si nepřejeme být do odvolání ničím rušeni, a ať zruší jídlo a koupel a nechají vše na později.

Přemýšlel jsem o Černé cestě, o které mluvil Lancelot a Uther, ale netušil jsem pořád, co to přesně znamená. Ty bestie, které zabil Lancelot, jistě nebyly z tohoto světa. Nepatřily sem, a proto mne začalo hodně zajímat, odkud a kam asi vede ta tajemná cesta. Přemýšlení mi ale zrovna nešlo, tak jak bych si přál a otázek bylo stále příliš mnoho.

Potom jsem se posadil na postel, vytáhl sklo Hlubiny a zadíval se do něj. Nejdříve se nic nedělo, ale pak ve sklu přeběhly pásy šedých mlh a jeho povrch zchladl. To bylo dobré znamení. Pak jsem si představil Omerovu podobu a začal ho volat. Ačkoliv on sám žádné hlubinné sklo už neměl, věřil jsem, že kdyby byl kdekoliv ve světech, mohl by mě slyšet. Avšak žádná odezva se nekonala. Věděl jsem, že objekt tam na druhém konci někde je, ale v současné době není dostupný. To mne docela uspokojilo a předčilo to všechna má očekávání.

„Takže Omer žije,“ pomyslel jsem si a začal uvažovat o tom, proč tedy nepřijímá moje volání. Nechal jsem si však přemýšlení nad Omerem na později, uchopil hlubinné sklo a zadíval se do jeho středu. Chtěl jsem zjistit, jestli se mi to samé podaří s mistrem Farwanem.

Sklo začalo studit. Během minuty se mi v bílošedých oblacích zjevil sám mistr Farwan. Stál v okně jedné z mnoha vysokých věží paláce s výhledem na daleké moře a díval se na něco tam dole na úpatí Sluneční hory.

„Mistře,“ řekl jsem. „To jsem já, Merlin.“

Farwan vzhlédl se strašlivým výrazem ve tváři, a jako by mne mohl spatřit, se mi podíval přímo do očí.

Zablesklo se mu v nich oslepující rudé světlo a spojení se náhle přerušilo. Několik vteřin mi trvalo, než jsem byl schopen otevřít oči a další minuty mi pak zabralo přemýšlení nad tím, jak mám kontaktovat někoho, kdo nejspíš neví, že jsem Merlin. Za tu dobu jsem se navíc docela změnil. Ale jaký může být rok? Počítal jsem datování Utherova vítězství v historii Avalonu vzhledem k času Hlubiny a také k času na Zemi. V Hlubině čas plynul nejpomaleji. Jeden den v Hlubině se rovnal sedmi dnům v Avalonu. Ale na Zemi čas plynul mnohem rychleji. Jeden den v Hlubině totiž odpovídal přibližně roku na Zemi – což znamenalo, že zatímco jsem byl sto let ve vyhnanství, v Hlubině uplynulo pouhých sto dní a na Avalonu celých sedm set dní. Když připočtu to, že naše poslední setkání s Nimue bylo na třetí výročí Artušovi smrti – tak jsem mohl být přibližně o 38 let zpátky v historii Avalonu, tedy o 5 a půl roku zpět v historii Hlubiny, ale o 1980 let zpět v historii Země. Ale to vše by znamenalo, že jsem v té době žil spokojeně na Noiremeru a ještě vůbec netušil, jaký osud mne nakonec čeká. Anebo bylo vše jinak a můj výpočet byl nějak chybný?

Rozhodl jsem se to zkusit ještě do třetice všeho dobrého a zlého. Zvedl jsem hlubinné sklo, vyčistil mysl, uvolnil se a zahleděl se do něj, abych spatřil Atanathora. Avšak jakmile sklo začalo zábnout do prstů, objevily se černé mraky a spojení se rázem přerušilo. Ani Atanathor zřejmě buď netušil, čí mysl se ho právě pokusila oslovit, nebo zkrátka nikoho nepřijímal, tak jako Omer. Těžko říct. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet. Ale přesto mi zjištění, že nejsem zdaleka posledním druidem, trochu zvedlo náladu. Noiremer tedy opět stál v celé své kráse, jako by se nic nestalo. Zdálo se, že se blýská na lepší časy, teď když jsem zjistil, že nejsem v boji proti pánům chaosu úplně sám. Pomalu mne začala zmáhat únava a klížily se mi oči. Zjistil jsem, že další pokus bude marný. Dostihnout tak silnou mysl, jakou měli druidové, bylo příliš vyčerpávající. Ale později, až se prospím, tak to zkusím i s ostatními. Uvidíme. Anebo je můžu navštívit sám, když se mi neozvou. Začal jsem se dokonce těšit, až opět spatřím Sluneční horu a promluvím si s Omerem o tom, co všechno se stalo, anebo vlastně stane? Strašně rád bych znal odpovědi na své otázky, ale tušil jsem, že dnes asi žádnou z nich nedostanu. Navíc jsem se bál použít znovu Orobod, aby mne pánové chaosu nemohli vysledovat. Ne, musím vymyslet jiný způsob, jak se dostat do Hlubiny. Ale jak? Nemohu odtud jen tak odejít, Uther si mne bude jistě hlídat jako oko v hlavě. Ne, magií Kruhu se do Hlubiny nedostanu. Alespoň ne takovou magií, kterou znám. Ale přece musí existovat nějaký způsob…

Nakonec mé vzrušení dostihla únava. Připravil jsem si na večer jedno kouzlo, a pak se konečně položil na postel. V mysli jsem se ještě spojil s Větrolamem, který odpočíval vysoko na ostrohu. Nechal jsem ho, ať hlídá náš stan, a teprve potom jsem dovolil šumění moře, aby mne ukolébalo do hlubokého spánku.

„Merline?“ zaslechl jsem z dálky své jméno v hukotu oceánu. Znělo jako od nějaké dívky, kterou jsem znal. Ano, musel jsem jí znát, protože mi její hlas byl dost povědomý. Přemýšlel jsem, kdo to mohl být a pak se ten hlas ozval znovu a silněji. Tentokrát přehlušila všudypřítomné šumění moře.

„Merline!“ křičela ta žena a něčí ruce mne pleskly po tvářích. Cítil jsem jak mi rudnou líce, ale stále jsem se nemohl ani pohnout, natož otevřít oči. Chvíli jsem paralyzovaný lapal po dechu, ale ani slova ze sebe nevymáčkl.

„Merline!“ zaječela mi do ucha. „Musíš vstát!“

Mobilizoval jsem v sobě všechnu sílu a otevřel oči do úzkých škvírek. Jasné sluneční světlo mne však donutilo, je zase zavřít.

„Správně,“ řekl ženský hlas klidně. „To je ono.“

Zamrkal jsem a opět se pokusil zvednout olověná víčka, ale marně. Pohnul jsem dokonce rukou a sevřel pomalu v pěsti hrst písku. Začínala se mi do těla navracet má síla. Počkal jsem ještě pár vteřin a pak konečně otevřel oči.

„To je dost,“ řekl stín ženy, ale skrz sluneční svit na azurové obloze jsem jí neviděl do tváře. Cítil jsem, že ležím na pláži a paty mi v pravidelných intervalech omývají mořské vlny. Za hlavou se mi rozléhala skutečná symfonie poledního pralesa a slaný vítr mi foukal jemně do vlasů. Vzpomněl jsem si najednou na šamanku a ostrov v Tichém oceánu. Jakže se to jenom jmenovala? Sára?

„Tak jaké to bylo?“ zeptala se.

„Dobré,“ uslyšel jsem svůj vlastní hlas. „Opravdu zajímavé, ale není to…“ Hlas se mi na chvíli zadrhl v hrdle a chtěl říct, „co hledám.“

„To je jenom první stupeň. Tímhle se sem můžeš kdykoliv vrátit a znovu si to užít, anebo jít dál.“

„Kam dál?“ slyšel jsem se.

„Kamkoliv,“ odvětila a vstala, ale pořád jsem jí neviděl do tváře.

Najednou mne to začalo zajímat. Pokusil jsem se zdvihnout hlavu a zastínit si oči, abych ji spatřil, ale ani to se mi nedařilo.

„Kamkoliv?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ řekla. „Moje babička mi o tom vyprávěla. Dostala se prý do jiných světů i s tělem.“

„To je úžasné,“ řekl jsem a našel sílu vzepřít se v loktech. „Pověz mi o tom víc, prosím.“

Zavrtěla hlavou a překřížila ruce na prsou.

„Víc mi o tom neřekla, ale ještě než zemřela, předpověděla mi, že jednou přijdeš.“

Zamračil jsem se. „Jak to myslíš?“

„Sama tomu nerozumím,“ odvětila mi. „Vždyť ty nejsi nijak mocný…“ zarazila se a znovu se ke mně sklonila. Konečně jsem spatřil její pěknou, souměrnou tvář a trochu pyšný nosík. Její velké černé oči si mne hladově prohlížely. „Nebo ano?“ dodala.

Pohledem jsem sklouzl k mušli na jejím krku, abych nemusel čelit jejímu pohledu. Převalil jsem se na bok a pokusil se zvednout. Ale mé tělo ještě na tak smělý pohyb nebylo připraveno a vypovědělo mi poslušnost.

„Proč mlčíš?“ přimhouřila oči, kterými mne doslova probodávala.

„Chci říct, že nevím, proč si myslíš, že zrovna já jsem ten, kterého ti předpověděla tvá babička. Třeba se mohla mýlit.“

„Ne,“ trvala na svém. „Babička by se nemýlila a zvlášť ne na smrtelné posteli. Čekala jsem, že uděláš něco velkého, že mi ukážeš jak na opravdovou magii. Myslela jsem, že mi to objasníš, když se tě zeptám přímo, ale ty…“ Hlas jí selhal, odvrátila se a odešla několik kroků. Pak se zastavila a ramena se jí otřásala, jak potlačovala pláč.

„Promiň, pokud jsem tě zklamal, ale nevím, co bych měl udělat.“

„Ukaž mi nějaké kouzlo,“ řekla a utřela si slzy. „Vím, že to umíš, viděla jsem tě tam před hospodou.“

„Myslíš, tenkrát v tom baru, kde jsem tě poprvé uviděl?“

„Viděla jsem, co jsi udělal těm pěti, co tě chtěli okrást do posledního dolaru. To nezapřeš.“

„Obyčejná iluze,“ pokrčil jsem rameny. „Musím tě zklamat. Jen jsem jim ukázal jejich vlastní démony a strachy. Pouhá manipulace s lidskou myslí. Nic velkého, ale je to účinné, když víš, na koho to bude fungovat.“

„To nebyla manipulace, Merline,“ oponovala mi. „Nikdy jsem neviděla, že by k manipulaci stačilo jediné slovo. Co jsi to tam tehdy řekl? Zaklínadlo, že?“

„Spouštěcí slovo, ale můžeš tomu říkat zaklínadlo, jestli chceš.“

„Přesně tak to dělala babička. Řekla nějaké slovo nebo udělala nějaké gesto a něco se prostě stalo.“

„Hm,“ pokýval jsem hlavou. „A ty si myslíš, že já to umím také?“

„Ano,“ přikývla. „Sledovala jsem tě, Merline. Vidím aury lidí a ta tvá aura září jako slunce, ačkoliv jí skrýváš, tak přede mnou jí neschováš. Spatřila jsem tě takového, jaký skutečně jsi.“

Odmlčel jsem se. Povedlo se mi posadit a zabývat se třením stehen, abych získal nějaký čas na odpověď. Věděl jsem od prvního rozhovoru, že Sára touží po opravdové magii a proklínal se, že jsem nebyl opatrnější. Mělo mi to docvaknout už tam v baru z jejího chování, a faktu, že si mne doslova vyhlédla. Jenže to jsem tehdy netušil, že viděla, jak jsem v postranní uličce vyčinil bandě místních zlodějů, a sledovala mne do hospody. A mne samotného v tu chvíli více zajímalo vyprávění o její babičce a knihách o magii, které jí odkázala, ale nějakým záhadným způsobem zmizely a v její pozůstalosti se nenašli. Tvrdila, že v knihách je napsán způsob, jak cestovat mezi světy a v té chvíli má ostražitost polevila. Jel jsem s ní na ostrov, kde s babičkou vyrůstala, a slíbil jí, že se pokusím po knihách podívat pomocí virgule a kyvadla.

„Ty knihy jsem ale přesto nenašel, takže asi tak mocný nejsem,“ řekl jsem.

„Možná si je ani nechtěl najít,“ odbyla mne.

Vzdychl jsem si a zadíval se jí do očí. Cítil jsem od samého začátku, že mezi námi něco je, ale držel jsem se zpátky. Tolik mi vzhledem připomínala Nimue, ale uvnitř byla úplně jiná. Skrývala se v ní dravá šelma, číhající v temném zákoutí její duše, připravená skočit na svou kořist. Tato část její osobnosti mne od první chvíle odrazovala, abych si s ní cokoliv začínal. Snažil jsem se všemožně vyhýbat všem jejím důvěrnostem, ačkoliv to za ten měsíc na opuštěné časti ostrova, kde jsme byli jen sami dva, nebylo dost dobře možné. Ale povedlo se mi víceméně udržet vztah na bázi přátelství. Avšak nyní jsem věděl, že musím pryč. Pochopil jsem z jejího vyprávění o babičce několik zásadních věcí o cestování do jiných světů a byl jsem o trochu blíž vysněné cestě domů, ale…

„Budu muset odjet,“ řekl jsem a konečně se postavil na nohy. „Je mi líto, že to muselo takhle skončit, ale musím ještě něco zařídit v Evropě.“

Zarazila se a veliké slzy jí skrápěly tvář. Bylo mi jí líto, ale neměl jsem na vybranou. Její přítomnost se najednou jevila jako nežádoucí a nebezpečná.

„Kdy?“ ptala se.

„Hned,“ odvětil jsem po pár krocích.

„Počkej,“ vyhrkla. „Vezmi si alespoň mou mušli na dýchání pod vodou.“

„Je to jediná věc, která mi po babičce zbyla, ale ty jí budeš potřebovat víc než já. Bude tě chránit. Nevím jak, ale cítím to tak. Vezmi si jí, prosím.“

Zaváhal jsem, ale nakonec jsem usoudil, že to není nic proti ničemu a vzal si od ní neobvyklou mušli. Políbila mne na čelo a pak na obě tváře. Nakonec se pokusila dát mi pusu na rty, ale já v poslední chvíli uhnul.

„Opatruj se, Merline,“ řekla a zahleděla se na široké moře. „A třeba se ještě někdy setkáme.“

„I ty se opatruj, Sáro. Přeji ti, ať najdeš v duši mír. Sbohem,“ rozloučil jsem se, v chýši si vzal batoh s věcmi a vydal se na cestu přes prales do nejbližší vesnice vzdálené dvacet mil.

Na nebi zaskřehotal orel, a zdálo se mi, že mne volá jménem. Zastínil jsem si dlaní tvář, vzhlédl k azurové klenbě a spatřil tam kroužit bílého orla.

„Merline, vzbuď se!“ zašveholil. „Lancelot z Calen´Dor jde k vám!“

Ta slova mne najednou vytrhla ze snu a probudil jsem se na posteli ve vojenském stanu Utherova ležení. Nimue ležela vedle, ale dosud spala. Protřel jsem si oči a chvíli naslouchal halasu tábora. Z dálky se ozývalo pravidelné řinčení kovadliny, a o něco blíže zněly tupé údery tesařských kladiv nebo zvuk pily, ale zdaleka nejsilnější bylo chřestění oceli a vzdálené i blízké hlasy vojáků, smějící se, zpívající a rozprávějící.

Přesto všechno jsem uslyšel kroky přicházejícího rytíře. Prohodil pár slov ke stráži a odhrnul plachtu. To už jsem seděl a přehazoval přes sebe svůj bílý plášť.

„Jsi vzhůru, to je dobře,“ zašeptal a proklouzl dovnitř. „Nimue nech ještě spát, do večera je ještě pár hodin. Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit. Máš na mne chvilku?“

„Po dobrém jídle ze mne možná něco dostaneš,“ přikývl jsem.

„Z Doneru nás ale nedostanu, protože tě Uther nařídil nikam nepouštět. Asi ti ještě úplně nevěří, ale někam tě vzít mohu.“

„A ty mi věříš?“

Usmál se, až mu blýsklo v očích. „Nevím proč, ale věřím ti. Možná je tomu příčinou, že jsi mi tam u řeky zachránil život, a možná bych ti věřil i bez toho, ale to teď už těžko posoudím.“

Nimue sebou zavrtěla a přetočila se na druhý bok. Cosi zamumlala ze spánku, ale neprobudila se.

Ukázal jsem k východu ze stanu a druhý ukazovák si přiložil ke rtům. Lancelot chápavě přikývl a vyšel na jasné světlo stříbrného slunce. Dvojice stráží se teď rozdělila a jeden z Khalenových elfů se držel dvacet metrů za námi. Stoupali jsme mumrajem tábora a všichni muži se zastavovali a hleděli na Lancelota, někteří vstávali a vzdávali mu holt po vojenském způsobu a jiní provolávali jeho jméno Calen´Dor. Lancelot nebyl z těch šlechticů, kterému je něco takového příjemné a tak to většinou přešel kývnutím ruky nebo pouhým úsměvem. Vyzvedl cestou v polní kuchyni, nějaké to jídlo, které mu vojáci dali do vaku i s lahví něčeho ostřejšího. A pak jsme došli ke schodišti a vystoupali nahoru na dřevěný most k ostrohu.

Věděl jsem, co mi chce ukázat a mlčky ho následoval, ačkoliv jsem očima Větrolama viděl mnohem víc. Avšak můj průvodce ze světa Živlů právě letěl nad Zelenými vrchy dlouhou cestou až k Jezeru, aby hlídal Mortigernovu armádu, dokud tam nedorazím. V hlavě se mi zatím kupily otázky na Lancelota. Ale největší z nich byla ta o Černé cestě…