Kapitola IV. - Úsvit Avalonu (1. část)

Merlin vzpomíná na Avalonskou historii, tak jak ji slyšel od Omera, zatímco pluje s Nimue a rytířem Lancelotem po řece k Jezeru. Chce se dostat do chrámu na Jezeře, aby zjistil, v jakém stavu jsou světy po přepsání Kruhu, a co vše se změnilo. Brzy se však dozví, že vstoupil do legendárních časů. Avalon je totiž ve válce. Začne mu docházet, že se musí rozhodnout, na čí stranu se v tomto boji postaví.

Už je to dávno, co jsem naposledy slyšel o Lancelotovi od Omera. Jak ten příběh jenom začínal? Ano, už si vzpomínám…

Byl to věk válek. Doba, kdy zemi vládl jeden tyran za druhým, a bitva o trůn Avalonu byla jedinou nekončící válkou složenou z jednotlivých bitev a období tyranie. Králové se na trůnu střídali stejně jako roční období a země chřadla. A pak Jezerní panna vyslovila proroctví o meči a pravém králi. Toho roku v zimě měl být tyran Mortigern poražen a na trůn Avalonu měl usednout po mnoha staletích pravý král s kouzelným mečem. Mortigern byl opravdu sesazen, ale Uther se neukázal být tím velkým králem z proroctví. Nový král Avalonu a ochránce Excalibru totiž brzy rozpoutal občanskou válku s vévodou Mori´or kvůli tomu, že příliš toužil po jeho překrásné choti, vévodkyni Igrain. Ve chvíli, kdy Utherovi muži zabíjeli v léčce vévodu z Mori´or, pojal Igrain za ženu lstí v podobě vévody. Ale sám Uther nakonec zemřel rukou svých vlastních lidí na cestě zpět, avšak Excalibur, který byl možná pravým důvodem jejich zrady, jim nevydal a raději ho zarazil do skály. Tak se narodil král Artuš, kterého celou dobu vychovával rytíř Gawain, jemuž ho prý donesl jako malé batole nějaký druid. Když Artuš dorostl v muže, povedlo se mu jako jedinému vytáhnout meč starého krále Uthera z kamene a stát se právoplatným dědicem trůnu. V ten čas Avalon začal znovu kvést a bylo vystavěno veliké město Kamelot. Artuš pojal za manželku krásnou Gynevru a vše nasvědčovalo tomu, že je opravdu tím velkým králem, kterého tak dlouho kněžky z Jezera předpovídaly. Ale ani to netrvalo příliš dlouho a Morgana z Mori´or, nevlastní sestra Artušova a jediná dcera vévody a Igrain, se postarala o konec zlatých časů. Proměnila se jedné noci v Gynever, aby ulehla s Artušem na lože a zplodila s ním právoplatného dědice trůnu, aniž o tom věděl. A někdy v té době se král rozhodl odejít se svými věrnými rytíři hledat svatý grál. Tehdy se na Kamelotu objevil Lancelot z Or´wall, hrdý rytíř, který zvítězil na turnaji a jako ten nejlepší dostal za úkol střežit čest královny v době Artušovi nepřítomnosti. Krásná Gynevra a chrabrý Lancelot se do sebe vášnivě zamilovali a zahořeli velikou touhou, které se dlouho vzpírali. Tajná láska Lancelota a Gynevry však neměla dlouhého trvání. Po návratu krále z neúspěšné výpravy za grálem byli odhaleni přímo Mordredem, jenž vzešel z podvodného spojení Artuše a jeho sestry Morgany La Fey, a žádal uznání svého legitimního nástupnictví, neboť Gynevra nedala Artušovi žádného potomka. Každopádně Lancelot a Gynevra byli podle práva Kamelotu obviněni z velezrady a odsouzeni k smrti a od té doby je už nikdo vícekrát nespatřil. Říkalo se, že jim tehdy k útěku pomohl nějaký druid, ale nikdo netušil, kam mohli zmizet. Válka, která pak vypukla mezi Artušem a jeho vlastním synem Mordredem, byla dlouhá a krvavá. Artuš Mordreda nakonec zabil, ale sám v posledním boji zahynul. Říkalo se také, že Artuš před smrtí navrátil kouzelný meč Excalibur do Jezera a zbývající rytíři kulatého stolu odešli hledat bájný grál, který by navrátil mír jejich zemi. A od té doby Avalon neměl žádného krále, ale vládla tam Jezerní paní.

Asi tak znělo zkrácené znění Omerova vyprávění, které mne tak nadchlo, že jsem chtěl spatřit Avalon na vlastní oči – jak dobře víte, to se mi nakonec podařilo. Jenže má láska k Avalonu se tím proměnila v lásku k Nimue z Avalonu. A když potom objekt mé touhy přijel v průvodu na slavnosti, a já jí oslovil pod kouzlem neviditelnosti, naše láska vyvrcholila na oltáři boha Lovce a bohyně Matky, aniž jsme to oba tušili. Dřív než další den kněžky odjeli zpět do Avalonu, jsem do pokoje Nimue poslal zapečetěnou zprávu po ochočeném jestřábovi kentaura Elkifa. Ta Zpráva byla podepsanou pozvánkou na další schůzku o Velkém setkání Rytířů kulatého stolu, konaného každoročně v den Artušova vítězství nad Mordredem, i s omluvou za neúčast na půlnočním setkání, které však přece jenom proběhlo, ale v maskách a úplně jinak, než jsme si ho oba představovali.

Vydal jsem se tenkrát do Avalonu pouze s Galbirem, abychom uctili památku velkého krále a spatřili na vlastní oči setkání Artušových rytířů, kteří stále hledali, a nejspíš ještě pořád hledají, svatý grál. Ale byla to jen záminka pro nás oba. Já chtěl spatřit znovu svou lásku Nimue a Galbir měl zálusk na kouzelný meč Excalibur. Načapal nás na tajném místě u Jezera a přikázal Nimue, aby mu okamžitě přinesla meč, jinak že mne bez milosti zabije. Chtěl jsem ji zastavit, křičel na ni, ať to nedělá, ale marně. Udělala to z lásky ke mně a nakonec meč nějakým zázrakem vyzvedla, ale když vyšla z vody a předala ho Galbirovi, meč se rozzářil a Jezero vzbouřilo. Nimue se v té chvíli s hrozným výkřikem proměnila ve starou vrásčitou vrbu a planoucí meč vypadl Galbirovi z rukou – načež nadobro zmizel v Jezeře.

Nevím, jak příběh o hledání grálu vlastně skončil, protože mne Galbir odvlekl před soud Rady, která mne odsoudila k vyhnanství na Zemi za skutek, který jsem nespáchal. A Galbir se zbavil jedním vrzem Nimue a na dlouhou dobu i mne, s tím, že mne odstraní potichu a daleko od Hlubiny v místě mého vyhnanství – což se mu nakonec samozřejmě nepodařilo. Na Zemi jsem kupodivu slyšel vyprávět podobný příběh také, ale jen jako nejasnou legendu v několika verzích. Charles mi vyprávěl tři různé konce toho příběhu. V jednom grál nebyl nalezen vůbec a Kamelot zanikl, a další dva příběhy popisovaly nalezení grálu, ale jeden uváděl jako toho vyvoleného rytíře Persivala a druhý jmenoval rytíře Calaheada jako toho zaručeně pravého. Přikládal jsem to teorii o prolínání světů a příběhů. Ale přece jenom bylo na tom příběhu ze Země mnoho pravdivého, a když jsem ho slyšel vyprávět poprvé, dost jsem se zarazil, protože v něm figurovalo mé jméno. Tehdy jsem to dával za vinu Galbirovi, stejně jako teď, když se ukazuje, že všechny ty legendy začínají konečně dávat nějaký smysl.

Žlutošedé peřiny oblaků se sunuly po temně fialovém nebi jako stádo klidných ovcí a žlutý měsíc v úplňku mi připomínal bodrého ovčáckého psa, který hlídá své stádo a pluje rozvážně napříč noční oblohou. Ale čím blíž jsem přijížděl k Jezeru, tím hustší stěna mlhy stoupala nad řekou. Nejdřív obklopila loďku po okraj a pak se přelila přes příď, aby mi rostla a houstla doslova před očima. Až se nakonec má loďka ocitla až po stěžeň v chomáčích husté bílé mlhy, která mi zastínila výhled na tu úchvatnou oblohu. Orientace už byla možná pouze díky dračím očím, které mne vždy varovaly, když se blížil kamenitý břeh nebo skalnatý ostroh. Křižoval jsem řeku a vyhýbal se všem jejím nebezpečím, leckdy s trochou toho nepatrného štěstí, které si druid na cestě koneckonců může částečně přivolat sám. Ovšem evidentně ne všechno štěstí je nyní druidům nakloněno. Zvláště proto, že jsem byl druidem, možná i posledním. Lancelot ze spaní cosi zadrmolil a rozkašlal se. Zdálo se mi, že se na okamžik probudil, ale hned zase usnul.

Najednou se v mlze nad klidnou hladinou řeky mihl stín a dosedl na okraj loďky po mé pravici.

„Hlídají deltu řeky a okolí Jezera,“ řekl bílý mořský orel. „Jsou tam stovky rytířů s praporci černého draka na rudém poli. Táboří po obou stranách řeky a střeží přístav.“

„Rytíři s černým drakem ve znaku?“ Lámal jsem si hlavu, který z velmožů v historii Avalonu mohl mít ve znaku právě tento symbol a pak mne napadl pouze starý Utherův nepřítel, kterého porazil díky lsti a kouzlu Excalibru. Ale ten už byl přece dávno mrtev. Přesto jsme se mohli vrátit do kteréhokoliv času Avalonu, kde nebyl Merlin a Nimue – což byl právě věk válek, o kterém mi vyprávěl Omer, staré časy kdy Avalonu vládl jeden tyran za druhým.

„Možná Mortigernova armáda,“ řekl jsem Větrolamovi po náležité odmlce a přemýšlel usilovně, co to pro mne znamená. Rozhodně jsem se nechtěl zaplést do historie nového Avalonu, ať už měla být jakákoliv. Neměl jsem zájem na tom, abych se potkal s Mortigernem nebo Utherem, a nastartoval tak sled událostí přesně podle těch povídaček ze světa Země, kde jsem figuroval já, jako ten, kdo Utherovi předal kouzelný meč. Avšak Jednorožec běžel směrem k Avalonu. To znamení bylo víc než jasné, nemohl jsem o něm pochybovat. Ale přesto jsem na okamžik zaváhal.

„Uvidíme,“ řekl jsem potom. „Jestli je to opravdu Mortigern, alespoň budeme mít ve věci jasno. Leť na pravý břeh a hlídej jejich tábor. Pokud to nebude příliš nebezpečné, zjisti mi něco o těch mužích, proč tam jsou a třeba i jméno jejich velitele. My zakotvíme ještě před Bílými skalami a zůstaneme v lese. Dávej si pozor, možná je to úplně někdo jiný než Mortigern.“

Větrolam přikývl, zhoupl se z okraje loďky a zmizel v mlze. Rozhlédl jsem se, abych našel vhodnou písčitou mělčinu a najel si na přistání, během kterého jsem skasal trojúhelníkovou plachtu. Po chvilce se kýl lodi zabořil do břehu a plachetnice se s trhnutím zastavila v hustě zarostlé pláži.

Lancelot sebou trhl, ale úplně se probudil teprve tehdy, když nenahmátl u pasu svůj meč. Rozhlédl se rozčileně kolem, ale velké červené květy nějakého plevele mu zastínily výhled.

„Kde mám svůj meč?“ zeptal se, když mne našel pohledem na zádi.

„Tady,“ opáčil jsem a ukázal za sebe na krvavou hromadu složenou ze zbraní a částí zbroje.

„Uzdravil jsi mne a vděčím ti za svůj život. Kdybychom dojeli na můj hrad… A kde to vlastně jsme?“

„Nedaleko Jezera,“ odvětil jsem.

„Tak u Jezera, povídáš?“ promnul si vous, který mu trčel na všechny strany. „Pak jsem se dostal ještě dál, než jsem původně myslel. A kdo je ona?“ Ukázal na Nimue.

„To je žena, která tě uzdravila. Je kněžkou Matky bohyně. Jmenuje se Nimue a provázím ji.“

„Tak kněžka, povídáš, hm…“

„A kam jsi měl namířeno, než tě přepadli ti loupežníci?“

„Loupežníci? To nebyli loupežníci, ale pekelné zrůdy, které mne přepadli. Nikdy jsem nic podobného neviděl. A ty?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „A kam jsi měl tedy namířeno?“

„To už je teď jedno,“ udělal zamítavé gesto. „Teď jsem tvým služebníkem, Merline, ačkoliv nevypadáš jako člověk, ale jako nějaký démon, půjdu s tebou i do samotných pekel.“

„Jsem druid,“ vysvětlil jsem mu to jednoduše a skryl před ním svůj dračí pohled jednoduchou iluzí. „Ale přestože si cením tvých služeb, opravdu rád bych věděl, kam jsi měl namířeno?“

„Cestuji zpět na svůj hrad, pokud to musíš vědět. Už dlouho jsem byl pryč ze své domoviny. Celých pět let jsem neviděl ten ostrov.“

„A proč jsi odešel z Or´wall?“

„Kvůli grálu, druide, copak to nevíš?“ podivil se a rozhoupal loďku, jak se pokoušel postavit. Byl to silný a dobře rostlý muž. Měl pohyb divokého pantera a v očích mu plála velká síla, ale nebyl to už žádný mladík. „A kdo ti řekl, že jsem z Or´wall?“ zahučel.

„Hádám,“ odsekl jsem mu a zdvihl obočí. „A co bych měl vědět o grálu? Jsem v tomto kraji cizincem.“

„Ano?“ řekl zamyšleně. „A co tu děláš? Tak blízko u Jezera?“

„Hledám chrám bohyně Matky na Jezeře.“

„Hm,“ zabručel. „Takže ty nevíš, nic o tom, že se z Jezera ztratil kouzelný grál?“

„Vím a nevím,“ řekl jsem dvojace.

„Jak to myslíš?“

„Nejdřív mi řekni, co víš a já ti potom možná řeknu víc.“

„To není příliš oboustranně výhodné, ale budiž,“ řekl a posadil se na okraj loďky. „Grál je to nejcennější, co jsme měli, ale ztratili jsme ho svou vlastní vinou. Ten, kdo ho opět nalezne, získá moc uzdravovat nemocné a křísit mrtvé a navrátí této zemi mír. Kněžky z Jezera tvrdí, že dokud se nevrátí pravý král s kouzelným mečem na Avalonský trůn, tak hladomor a válka v této zemi neskončí.“

Větrolam mne telepaticky spravil o tom, že velitelem armády u Jezera je skutečně Mortigern a že je tam sedm set mužů, kteří čekají, až Jezero zamrzne, aby mohli napadnout chrám. Zatrnulo mi v kostech, ale nedal jsem na sobě nic znát. Pak jsem Větrolamovi nařídil hlídat cestu mezi skalami, kdyby k nám náhodou vyrazila nějaká hlídka.

„A jak vlastně vypadá ten grál?“ zeptal jsem se Lancelota.

„Někteří říkají, že je to pohár, z kterého pil naposledy syn boží. Jiní tvrdí, že to není žádný pohár, ale spravedlivý člověk dobrého srdce.“

„A co říkají o grálu kněžky z Jezera?“

„Ony právě tvrdí, že je to pohár, který může nalézt jen spravedlivý člověk dobrého srdce.“

„Pěkný příběh,“ řekl jsem. „Víš něco o Mortigernově armádě u Jezera?“

„Vím i nevím,“ vracel mi mou slovní hříčku. „Záleží na tom, jaké máš v chrámu bohyně Matky úmysly? A na čí straně stojíš?“

„Pokud si mám vybrat tak nestojím na žádné straně. Protože nevím, jaké ty strany opravdu jsou.“

„Mortigern nebo Uther,“ řekl. „Strany jsou jasné, ale pokud nejsi odtud, pak chápu, že nevíš, jaké jsou. Ale měl bys vědět, že Mortigern je krutý tyran a že pod jeho vládou země už dvacet let trpí jako ještě za žádného z králů Avalonu.“

„Asi s ním máš nějaké zkušenosti, když o něm tak špatně smýšlíš.“

„To mám,“ řekl. „Zabil mi ženu a mne nechal žít jen proto, abych to sledoval. Ale to neměl dělat. Přísahal jsem pomstu a neskončím, dokud nepobiji všechny, kdo v tom měl prsty a Mortigerna si nechám na konec.“

„To je veliká nenávist, kterou chováš v srdci, Lancelote. Tak silná, že by tě mohla jednoho dne zničit.“

„Můj život je však nyní svázán s tvým. Máš můj meč a paži, pokud bude třeba, Merline z Noiremeru.“

„Neřekl jsem, že pocházím z Noiremeru.“

„Aha,“ odvrátil se. „A odkud jinud jsou asi druidové, aha? Jsem tvým rytířem nebo mne propouštíš, druide.“

„Potřebuji někoho, kdo mne bude provázet, ale musím ti sdělit, že mám v plánu dostat Nimue domů přes Mortigernovu armádu.“

Zdvihl hlavu a v očích se mu zalesklo pobavení. „Smělý plán,“ řekl. „Probijeme se, anebo zabijeme přímo Mortigerna a pak teprve pobijeme zbytek?“

„Znám kouzla, která nás mohou dopravit přímo do chrámu,“ opáčil jsem vážně.

„Tak proč se tedy plavíš po řece, když umíš čarovat?“

„To je dlouhá historie, ale věz, že kdybych šel kouzelnou cestou, tak jsi nalezl svůj osud tam u řeky pod stromem.“

Zvedl z hromady svůj meč, tasil ho, a poklekl přede mnou na jedno koleno.

„Slibuji na svou čest, co jsem řekl, to platí. Půjdu s tebou až do samotných pekel, pokud tam povede tvá cesta. A dokud nesplatím, co ti dlužím, neopustím tě.“

„Přijímám tvůj dluh. Ale myslím, že nyní tvého meče nebude třeba. Povstaň a uschovej ho, dokud nenastane vhodná příležitost.“

Přešel jsem ke spící Nimue. Zmítala se v sevření zlého snu. Uchopil jsem ji za ruku a držel ji v dlaních, dokud neotevřela oči.

„Merline,“ řekla. „Už jsme na Jezeře?“ Rozhlédla se a zjistila, že tomu tak není. „Zdálo se mi o chrámu, ale nemohla jsem najít nikoho známého. Všude byly samé cizí tváře a mnoho utrpení a prolité krve.“

„Neboj se, už nejsme sami. To je rytíř Lancelot,“ představil jsem jí muže, který si na zádi čistil zbroj.

„Ten Lancelot?“ vyhrkla.

„Děkuji ti za svůj život, paní. Merlin mi řekl, že tě doprovází do chrámu Matky. Půjdu s vámi, abych vám splatil vaši laskavost.“

„Opravdový Lancelot z legend?“ vyptávala se dál.

Ale on se nechápavě zarazil. „Rytíř Lancelot z Or´wallu, k vašim službám, ale pokud vím, žádné legendy se o mně zatím nevypráví.“

„Možná je to jeho předek,“ zašeptal jsem. „Ocitli jsme se v časech, kdy Avalon trpěl pod tyranem Mortigernem. Jsme v Avalonu v dobách válek o moc.“

„To je hrozné,“ řekla polohlasem. „Tehdy byl Avalon téměř zničen. Mortigern chtěl dokonce zničit i Jezerní chrám, protože měl v zemi příliš velkou moc, ale Uther mu v tom nakonec zabránil, když dorazil zázračně v poslední hodině se svým vojskem.“

„Co si to tam špitáte?“ zeptal se Lancelot.

„Jen Nimue vysvětluji, kde to jsme,“ opáčil jsem mu. „Víš něco o Utherově armádě?“

Vyvalil na mne oči. „Vím jen to, že Uther toho tyrana nenechá žít o nic déle než já sám.“

„Ani když ti řeknu, že Utherovi mohu do zítřka pomoci porazit Mortigerna?“

„Utherova armáda je ještě daleko odsud a teprve se seskupuje,“ řekl. „A navíc brzy přijde zima a v průsmycích už napadl sníh, takže se sem tento rok těžko dostane. Tak jak chceš Utherovi pomoci?“

A tehdy jsem to pochopil, a kdybych mohl, zaplakal bych nad tou ironií osudu. Mohl jsem sice doprovodit Nimue do chrámu, ale před Mortigernovou armádou by rozhodně nebyla v bezpečí. Ne, bohužel jsem musel dovést Uthera k Jezeru a zaplést se do tohoto nešťastného příběhu a času.

„To uvidíš,“ řekl jsem. „Ale nejdřív se musíme dostat k němu a k tomu potřebuji tebe, pokud víš, kde se jeho armáda skrývá. Řekni mi to a já nás tam dovedu svými kouzly. A pak se s Utherem po boku budeš moci pomstít, ještě než Jezero úplně zamrzne.“

„To je velmi lákavá nabídka, ale jak mám vědět, že nejsi Mortigernův špeh?“

„Copak by nějaký druid sloužil tyranovi?“

„To netuším, tolik toho zase o druidech nevím.“

„Rozhodnutí záleží na tobě. Věř, anebo ne, ale máš v rukou budoucnost Avalonu.“

„Tvá slova zní slibně, Merline. Ano, už vím, odkud znám tvé jméno. Představená v chrámu mluvila o čaroději, který má sílu prvního draka. Mluvila o posledním druidovi z Hlubiny a města Noiremeru. Říkala, že sebou nese konec starých časů a začátek nového věku.“

„Pak je to moudrá žena a rád bych se s ní poznal.“

„Jmenuje se Finue,“ řekla Nimue a zahleděla se do mlhy nad řekou. „Ale zemře rukou Mortigerna.“

„Ona je věštkyně?“ zeptal se Lancelot a hleděl na Nimue přimhouřenýma očima.

„A léčitelka,“ přikývl jsem. „Ale raději mi pověz, jak ses rozhodl. Blíží se k nám Mortigernovi lidé a musíme odtud rychle odejít.“

„Hm. Tak tedy vzhůru na východní pobřeží. Vzhůru na ostrov Or´wall!“

Pomohl jsem Nimue na nohy a podepřel ji. Lancelot v plné zbroji si upravil meč a vyskočil z loďky na břeh. Pomohl Nimue dolů a pak už jsme běželi proti proudu řeky po okraji lesa. V místě, kde rostly obrovské orny, jsme zabočili pod koruny stromů a zpomalili.

Uchopil jsem Lancelota za rameno. „Jak vypadá ten ostrov?“ zeptal jsem se.

„Leží nedaleko od pevniny, za jasného počasí je z Donerské věže vidět jeho maják. Je to malý ostrov s několika vesnicemi a hradem. Ale my se nejdřív musíme dostat na východní pobřeží do přístavu Doner, kde se srocuje Utherova armáda. Je to malé přístavní město, omývané z východu lagunou Donerské zátoky a od západu sevřené mezi zelenými kopci, kde místní lidé pasou svá stáda skotu.“

Právě ve chvíli, kdy Mortigernova hlídka našla naši loď, jsem použil magii Kruhu. Neznal jsem dost dobře východní pobřeží, ani jsem nikdy nebyl na ostrově Or´wall, ale popis Lancelotův mi musel stačit. Soustředil jsem se na žádané tvary a postupně přidával jeden za druhým.

Prošli jsme mělkou roklí, která sváděla vodu z kopců k řece, a vystoupali po strmém svahu zvířecí stezkou na hřeben porostlý statnými buky. Na vrcholu jsem se na okamžik zastavil, abych zhodnotil své snažení.

Zelená krajina kopcovitých pastvin pod námi se rozprostírala až k obzoru. Ve světle žlutého měsíce, sestupujícího na své pouti k západu, jsme mohli zahlédnout i stáda odpočívající pod osamělými stromy. Obloha byla jasná, ozdobená matnou září několika souhvězdí.

„To jsou mi ale pekelné čáry,“ řekl Lancelot a postavil se po mém boku. „Jsme na západní straně našich pastvin. Necelých třicet mil od Doneru. U svaté Matky boží, jak jsme se dostali tak daleko za horské průsmyky? Merline, ty opravdu nejsi člověk, ale nějaký druidský démon.“

Pokrčil jsem rameny. „Možná,“ opáčil jsem a začal sestupovat nejkratší cestou do údolí.

Lancelot se na okamžik zarazil, jako by přemýšlel o mé odpovědi, ale pak nás bez slova následoval. Naklonil jsem se k Nimue.

„Pomůžeš mi?“ zašeptal jsem. „Ty určitě víš, jak vypadá Doner.“

Vytřeštila na mne oči. „To ano, ale byla jsem tam jen jednou a navíc jsem to nikdy nedělala,“ odvětila polohlasem. „Nevím jak…“

„Představ si za tímhle kopcem přístav, tak jak si ho pamatuješ a jak nejlépe můžeš. Zkus to a uvidíme, jestli to opravdu neumíš.“

Nejdřív se zdráhala, ale když viděla můj odhodlaný výraz, tak sklopila zrak a s přimhouřenýma očima šla první. Vyšli jsme z mladého a řídkého dubového porostu na úpatí kopce do širokého údolí a vydali se podél bystrého potůčku, spěchajícího odněkud z lesů za námi. Zvuk hravého potoka se na dně kotliny rozplynul v mělkém a zarostlém jezírku,

obklopeném několika vrbami. Prošli jsme kolem vysokou podmáčenou trávou a zvolna stoupali do mírného svahu kuželovitého kopce. Cvrkot lesních tvorů za zády náhle přehlušil vlhký a chladný vítr s příchutí moře. Lancelot za námi vystoupal na vrchol a zastavil se pár metrů ode mne. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst, co si o tom myslí.

Ukázal k přístavu pod námi a přikývl. „Doner,“ řekl. „Dlouho jsem čekal, než ho opět spatřím. Ale přece jsem tady a dýchám vzduch vanoucí přímo z Or´wall. A tam leží můj hrad Calen´Dor, “ ukázal do dálky na severovýchodě a pak vzhlédl na západ ke zlaté luně. „A měsíc ještě nezapadl. Pojďme.“

Mořský orel nad námi zakroužil a opět nabral směr na moře, aniž by mávl křídlem.

„Utherovi muži už o nás vědí,“ řekl jsem klidně. „Myslím, že jsou trochu překvapení, jak jsme jim mohli proklouznout, ale už nám spěchají v patách.“

Do kopce k nám ze všech stran běželo asi patnáct mužů s dlouhými luky v zelených pláštích s kápí.

Lancelot se usmál a otočil. „Jsem kníže z Calen´Dor,“ zařval na ně. „Doveďte nás hned k siru Utherovi.“

Muži se zastavili a znejistěli, ale dlouhé luky nesklonili. Pouze jediný z nich vystoupil několik kroků kupředu a stáhnul si kápí. Odhalil nám tak černé do copů spletené vlasy a špičaté uši.

„Kníže je mrtev, viděl jsem ho padnout v boji. Kdo jsi, že se odvažuješ za něj vydávat?“ Zářivé oči elfího velitele probodávaly rytíře zkoumavým pohledem a přejížděly po jeho nevábném zevnějšku.

Lancelot se zamračil a přistoupil k němu.

„Jsem Utherova pravá ruka. Pokud mne hned dovedeš přímo k Utherovi, tak ještě zapomenu na to, co jsi mi řekl, ale jestli ne, u Matky boží…“

„Dobrá tedy,“ řekl velitel elfů a sklopil zrak. „Dovedu tě k Utherovi, ale jestli mi lžeš a nejsi kníže z Calen´Dor, tak se nedožiješ východu slunce.“

„Taková urážka tě přijde draho, elfe,“ řekl a tasil meč se zlatě tepaným Jednorožcem. „Jak se jmenuješ, ať vím, s kým mám tu čest?“

„Khalen z Piktského hvozdu,“ uklonil se mírně. „Prosím odevzdejte mým mužům zbraně a následujte mne.“

Lancelot jim podal svůj meč a usmíval se. „Dobře ho opatruj,“ řekl elfovi, „v táboře mi ho zase vrátíš.“

Khalen pak řekl svým mužům něco ve svém jazyce, jemuž jsem nerozuměl. Dokud nás jeho muži neobstoupili a nepostrčili směrem k přístavu, šípy připravené v tětivách těch smrtících tisových zbraní. Uchopil jsem Nimue za ruku, a vykročil za Lancelotem. Nimue se ke mně přitiskla a nechala se vést.

„Vidíš,“ řekl jsem jí do ucha. „Zvládla jsi to úplně sama.“

Usmála se na mne tím svým odzbrojujícím způsobem. Oči jí zářily, ale pak na mne pohlédla poněkud smutně.

„Mohla bych tedy dojít kamkoliv?“ zeptala se šeptem.

„To nevím,“ odpověděl jsem zamyšleně. „Možná ještě nenadešel vhodný čas, abych si takovou otázku položil.“

„Víš, na co jsem myslela?“

„Kdyby ses mne na to teď nezeptala, tak ne. Ale skutečné možnosti magie Kruhu nezná lépe nikdo jiný, než Omer a Arlafal.“

„Myslíš, že v tomto čase Omera najdeme v chrámu?“ zeptala se.

„Ani na tuto otázku neznám odpověď. Až se tam dostaneme, budeme snad moudřejší.“

Jeden z elfů do mne strčil, protože jsem příliš zpomalil. Pohlédl jsem na něj a zpražil ho dračíma očima. Zastavil se a na chvíli zřejmě nevěděl, kdo je a co se mu vlastně stalo. Pak potřásl hlavou a držel se ode mne raději co nejdál. Na ostatní elfy z Khalenovi družiny to také dostatečně zapůsobilo a nechali nás už být, protože zřejmě dostali strach. Čišel jim z očí a pak i z každého jejich pohybu. Snažili se mi nedívat do tváře a drželi se tak daleko, jak jen to bylo možné vzhledem ke Khalenovu rozkazu. Přetáhl jsem si přes hlavu kápí, abych jim to trochu ulehčil.

V úzkém sedle jsme se napojili na zablácenou stoupající cestu, vymletou do hlubokých kolejí od naložených vozů. Po obou stranách cesty se táhly výběhy, na kterých spásala necelá stovka koní zbytky nerozšlapané trávy. Přicházeli jsme k táboru na vrcholu kopce, obehnaného valem a palisádou. Na strážních věžích nad dřevěnou branou hořelo světlo loučí a po cimbuřích přecházely černé stíny vojáků. Za táborem se zvedal vyvýšený skalnatý ostroh, omílaný zpěněnými přílivovými vlnami moře a spojený s táborem masivní dřevěnou konstrukcí, zakončenou padacím mostem. Nahoře na ostrohu v nejvyšší věži Donerského hradu svítilo jasné světlo majáku, který lodím ukazoval cestu úžinou a skalnatou mělčinou zátoky. A vpravo dole se na moři divoce pohupovalo sedm větších lodí, ozářených lucernami na hlavních stěžních. A trochu níž v deltě široké řeky odrážela hladina mlžnou záři stovek ohňů a světel přístaviště.

Prošli jsme kolem tuctu ozbrojených mužů v červených pláštích, kteří měli nejspíš za úkol hlídat koně. Pozorovali nás chladně a mlčky, zvláště Lancelota. Pozdravili Khalena po vojenském způsobu a nechali nás projít k táboru. Padesát kroků před bránou Khalen cosi zvolal a zamával na stráž. Z cimbuří se ozvala rychlá odpověď a brána do tábora se začala pomalu s tupým vrzáním otvírat. Bez zdržení nás provedl ležením několika stovek vojáků v červených pláštích, kteří buď spali, nebo odpočívali, ale někteří Khalena pozdravili a dobře si prohlédli, koho to sem vlastně vede. Khalen se zastavil až na vyšlapaném vrcholovém nástupišti před velkým stanem s praporem rudého draka na bílém poli. Přikázal něco svým mužů a pak se obrátil na Lancelota.

„Jdu vás ohlásit,“ řekl mu. „Prosím, počkejte zatím zde.“

Lancelot přikývl a dal si významně ruce v bok. Nato se Khalen otočil k důstojnickému stanu s dvojicí stráží u vchodu. Překřížené halapartny strážců mu však neuhnuly z cesty.

„Sir Uther si do úsvitu nepřeje být rušen,“ řekl jeden z mužů na vysvětlenou.

Khalen se mu zadíval zblízka do obličeje. „Beru to na svou zodpovědnost, Brenne. Mám důležité zprávy jen pro vévodovy uši a vedu mu tyhle cizince.“ Ukázal na nás a voják zaváhal.

„Ale…“ hlas mu selhal.

„Pusť mne tam, ohlásím se sám,“ řekl Khalen, odstrčil s chřestěním ocele obě zbraně a vešel dovnitř.

Lancelot se toho nevšímal a spokojeně hleděl k obzoru na východě. „Tam,“ řekl náhle a ukázal k moři. „Maják Or´wall, vidíte ho?“

Smrtelník by spatřil jen vzdálené světýlko blikající v rytmu přílivu, ale já jsem rozeznal i zamlžený vrchol ostrova.

V Utherově stanu se rozžehla lucerna a vrhla na stěny trojici stínů. Jeden byl jistě Khalenův, stojící v pozoru před sedícím mužem a ten třetí patřil nějaké ženě. Viděli jsme jen, jak se rychle oblékla a vyběhla jen v dlouhém plášti a široké kápi ze stanu. Zapískala na koně, který se pásl nedaleko a ihned přiběhl. Vyskočila do sedla, až jí bledá ručka a hebká nožka vykoukla z nebesky modrého pláště, a zběsile pobídla koně do trysku.

„Zajímalo by mne, kdo to mohl být,“ řekl jsem tiše, ale Lancelot mne slyšel a přistoupil blíž.

„Uther je stejně velký milovník, jako válečník,“ zasmál se Lancelot.

„Toho jsem se bál,“ přikývl jsem a sledoval, jak se Utherův stín zvedl od stolu a začal se přiodívat. Nato se Khalen otočil a vyšel ze stanu s rudou tváří. Uther zřejmě dovedl svým mužům řádně zvednout mandle. Předstoupil před Lancelota a propichoval ho nasupeným pohledem.

„Sir Uther přijme pouze vás,“ řekl.

„Už bylo na čase,“ zvolal Lancelot. „Pojďme, Uther nás jistě pohostí jídlem a horkou koupelí, jakmile mne pozná.“

Khalen nám zastoupil cestu. „Pouze kníže Calen´Dor, vy dva tu zatím počkáte.“ Zvuk napínaných tětiv jeho elfů se za námi rozezněl jako dostatečně výstražný signál.

„Jsou to mí přátelé,“ oponoval mu Lancelot. „Zachránili mi život a přišli, aby vám pomohli s Mortigernem.“

„Jsou to cizinci,“ řekl Khalen a tasil zahnutý meč. „Dokud se neprokáže vaše totožnost, zůstanou tady.“

„Dobrá,“ přisvědčil Lancelot a pohlédl na mne. „Nebude to trvat dlouho, slibuji.“ Nato vstoupil v doprovodu Khalena do stanu.