Kapitola II. - Hlubokost Hlubiny (4. část)

Merlin se nachází v nulovém čase Hlubiny a má konečně čas si odpočinout a nabrat síly na to, co ho čeká. Drak Arlafal se ho totiž chystá naučit dračí magii, aby Merlin nakreslil nový Kruh, který odolá bouři Chaosu, jež se žene napříč světy až sem, protože Kruh na Noiremeru byl znesvěcen. Ale ještě předtím se má Merlin dozvědět něco o sobě a Orobodu.

„Merline!“ vykřikla Nimue, když mne spatřila v ústí chodby. „Dokázal jsi to, našel jsi draka?“

Přikývl jsem a očima vyhledal jednu z bližších postelí.

Nimue ke mně přiběhla a objala mne. Poklesl jsem v kolenou a téměř neudržel rovnováhu. V poslední chvíli mi zabránila v pádu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se při pohledu zblízka do mé tváře.

Opět jsem přikývl. „Musím se jen vyspat. Nespal jsem snad celé věky.“

Usmála se a podepřela mne. „Opři se o mne,“ řekla.

V jiné situaci bych se asi durdil, že mne má milovaná žena ukládá na lože, ale v téhle chvíli jsem se nezmohl ani na řádnou odpověď. Místo toho se mi začala podlamovat kolena. Nimue se pode mnou zapotácela, ale udržela mne a já si uvědomil, že v jejím křehkém těle se skrývá víc síly, než by se mohlo zdát.

„Ty postele, stůl a jídlo. To všechno se tu najednou objevilo,“ vysvětlila.

„To drak,“ přisvědčil jsem. „Jsme teď pod jeho ochranou.“

Dovedla mne k okraji postele a posadila mé zmožené tělo do měkkých peřin. Pomohla mi s přikrytím a jako starostlivá manželka mne pohladila po tváři.

„Dobrou noc, Merline,“ zašeptala a políbila mne na čelo a pak na ústa.

„Dobrou noc, Nimue,“ odpověděl jsem a pak se mi víčka zavřela jako těžká brána, za kterou se už nachází jen říše snů.

Sny. Těžké a temné jako světy chaosu.

Našel jsem se v okně svého pokoje v Noiremeru, který stál blízko hradebních zdí. Hleděl jsem k východu za řeku, klikatící se hlubokým údolím kolem města až k moři, jako by mne něco nutilo upírat zrak směrem k vzdálenému Avalonu, ačkoliv se za řekou rozkládal prastarý hvozd, nad kterým se teď válela hustá mlha, a k Jezeru se nedalo dohlédnout ani za jasného počasí. Důvodem mého vzrušení bylo včerejší oznámení mistra Galbira, že dnes by měly do města dorazit kněžky z Jezera. Pořád jsem nemohl zapomenout na tu krásnou mladou kněžku, kterou jsem spatřil přijíždět k Avalonu přede dvěma měsíci. Neznal jsem její jméno, ani jsem nevěděl, zda bude zrovna ona vybrána jako jedna z mála, které přijdou do města sloužit na každoroční svátek bohyně Matky. Viděl jsem ji v Avalonu jen krátce a z dálky, a pak už jsem ji vícekrát nespatřil, protože druhý den jsem odjel s mistry a dalšími žáky zpět do Noiremeru, ale za živého boha jsem na ni nemohl přestat myslet. V břiše jsem cítil podivné brnění a připadal jsem si jako na trní.

Do okenní tabulky jsem poklepával nějaký rytmus a napínal zrak k drobným světlým tečkám, které náhle vyšly z lesa, a plahočili se teď po cestě k městu s početným doprovodem. Byly ještě hodně daleko, ale mé mladé a nedočkavé oči rozeznaly ihned modré praporce Avalonu.

Trhl jsem sebou a jako smyslů zbavený se rozběhl přes pokoj ke dveřím a utíkal dlouhou halou studentských kolejí. V běhu jsem rozehnal skupinku žáků před schody, a aniž bych zpomalil, vrhl jsem se k zábradlí a sjel po něm do přízemí. Zaslechl jsem za sebou jen pár rozčilených nadávek od překvapených studentů magie, ale to už jsem rozrážel dveře na nádvoří a kličkoval mezi dalšími žáky.

Seběhl jsem dlouhými skoky do postranní uličky směrem k bráně a zpomalil své zběsilé tempo teprve na hlavní přeplněné magistrále. Protlačil jsem se mezi vozy obchodníků, poutníků, vojáků, řemeslníků a ostatních občanů města proudících oběma směry hlavní branou, a zamířil jsem k boční pěší brance.

„Elkife!“ vykřikl jsem na kentaura ve stráži. „Ona přijíždí! Pusť mne ven!“

Kentaur se zamračil a zastoupil mi cestu svým koňským tělem.

„Kam ten spěch, mladíku,“ ušklíbl se. „Ona ti neuteče, pokud k ní samozřejmě nepřiběhneš jako tělo bez ducha.“

„Chci ji vidět ještě dnes, protože do zítřejší slavnosti se budou kněžky modlit v chrámu bohyně Matky a do dne Panny tam nikdo jiný než ženy nesmí.“

Elkif se mi od srdce vysmál, tak jako vždy, když zahlédl netrpělivost a divokost mého srdce. „Tak běž,“ zazubil se na mne, „ale doufám, že víš, že kněžky do oslavy nosí závoj.“

„Vím,“ odsekl jsem mu.

„Tak dobrá,“ řekl a ustoupil mi z cesty. „A víš taky, že jedna z nich bude vybrána jako královna Panna a zítra se z ní stane královna Matka?“

Ale to už jsem pospíchal po strmých schodech k patě Sluneční hory a potom přes lány obilí vstříc průvodu z Avalonu.

Mnoho věřících rolníků zanechalo své práce a vydalo se doprovázet kněžky na jejich cestě k chrámu Matky, takže nyní tvořili řadu přihlížejících. Čekali podél cesty od mostu až ke křižovatce, dokud kolem nich neprošel celý průvod, aby se způsobně připojili na jeho konec. Třináct bíle zahalených kněžek, panen, jelo krokem v čele průvodu na bílých koních. Srdce jsem měl skoro v hrdle, když jsem v poslední z nich poznal tu, která jako jediná jela na hřebci. Zastavil jsem a chvíli nebyl schopen ničeho jiného, než upřeného zírání na ni.

Jenže ona se na mne ani nepodívala, protože hlavu měla pozvednutou ke Sluneční hoře a obdivovala, možná poprvé, krásu Noiremeru. Obličej měla sice skrytý pod hedvábným závojem, ale kontury očí, úst a nosu prozrazovaly přinejmenším pěknou tvář. Zamiloval jsem se i na druhý pohled a hlas uvnitř mé mysli křičel: „Promluv si s ní! Musí si tě všimnout!“

Nemohl jsem ten hlas utišit, ani vyhovět jeho požadavku. Na kněžky v průvodu se nesměl nikdo dívat, natož na ně mluvit, to zde vědělo každé malé dítě. Zuřivě jsem celou noc přemýšlel, jak mám tohle dilema vyřešit a nakonec jsem na to přišel…

Počkal jsem jako ostatní, až kolem mne všichni projdou do zatáčky, a pak jsem se přikrčil a vyslovil zaklínadlo. Doufal jsem, že mne nikdo nezahlédl, ale naštěstí byli všichni příliš zabraní do modliteb a většina se jich dívala uctivě na zem. Pohlédl jsem na své ruce, abych se ubezpečil, že už kouzlo účinkuje. A skutečně! Neviděl jsem ani nohy a trup. Vždycky to byl zvláštní pocit, jako byste byli, ale současně nebyli. Avšak nyní jsem se tím nijak nezaobíral a rozběhl se ječmenným polem za svou vyvolenou.

Předhonil jsem tak zkratkou přes pole doprovod věřících sedláků a za chvíli jsem kráčel vedle jejího koně a zkoušel spatřit její tvář pod závojem. Ale to se mi samozřejmě nedařilo, tak jak bych si představoval. Její přítomnost mne zároveň stále víc dráždila a rozpalovala, až jsem se neudržel a zašeptal: „Krásná paní, jak se jmenuješ?“

Otočila se mým směrem, ale nemohla mne vidět. Přesto jako by hleděla přímo na mne. Pod závojem se místo překvapení zavlnil úsměv.

„Neřeknu, drzý a neviditelný pane,“ odpověděla usměvavým hlasem.

„Ani když bych ti nejdříve řekl své jméno?“

„Ne,“ zaprotestovala. „K čemu by mi bylo jméno muže, který skrývá svou podobu. Jsi snad tak ošklivý, že se musíš skrývat před světem?“

„Nejsem. Chci jen znát jméno té, která mi nedá spát a kvůli které se teď vystavuji krutému trestu za svatokrádež pohledu a slova kněžky.“

Zasmála se, trochu hlasitěji, než bylo nutné.

„Pšššt,“ sykla kněžka jedoucí před ní a otočila se. „Sestro Nimue? Čemu se směješ?“

„To nic, sestro Anae,“ odvětila s úsměvem. „Jen jsem šťastná, že už jsme konečně tady.“

Sestra Anae ji zpražila ublíženeckým pohledem a hleděla si zase své úlohy.

Nato se Nimue obrátila ke mně. „Jsi tu ještě?“ šeptla.

„Ano,“ přisvědčil jsem. „A už znám i tvé jméno, Nimue.“

„Měl jsi jen štěstí.“

„Jaké štěstí, Nimue, ach Nimue.“

„A kdo jsi vlastně ty?“ opáčila.

Usmál jsem se. „Milovaná Nimue, pokud chceš znát mé jméno, musíš si počkat na den, kdy se ti budu moci představit tváří v tvář, bez kouzel druidů a obřadů bohyně, které nám to znemožňují. Jak jsi řekla, k čemu by ti bylo jméno někoho, jehož podobu neznáš?“

„Hned mi to řekni,“ přikázala mi polohlasem.

„Jestli ti záleží na mém jménu, pak přijď po slavnostech do univerzitního parku k tomu velkému zlatému dubu. Přesně o půlnoci tě tam budu čekat.“

„Dobrá,“ přikývla po chvíli. „Jestli to půjde, tak přijdu ráda, už jen kvůli tvému hlasu, ale…“

„Přijď,“ řekl jsem a pohlédl na eskortu rytířů a mistrů druidů, která měla jako každoročně uvítat příchozí průvod kněžek. „Už musím jít. Tak zítra o půlnoci.“

Poslal jsem jí vzdušný polibek, který nemohla zachytit, a doufal jsem, že mne přitom žádný z mistrů nezahlédl svým magickým zrakem. Pak jsem se vrhl doprava do ovesných lánů nedaleko křižovatky. Plný vzrušení ze svého zjištění a strachu z potrestání jsem pelášil zpět na univerzitu. Nimue, ach Nimue, jak jen mohu vydržet až do zítřejší půlnoci, aniž bych zešílel láskou.

Najednou se setmělo.

Přese všechno riziko jsem se zastavil a ohlédl. Někde hluboko uvnitř jsem instinktivně pocítil, že je něco jinak. Nikdo tam nebyl. Celý průvod mi někam zmizel.

Vzhlédl jsem k městu a viděl mohutný sloup černého dýmu, který se zvedal vysoko k nebi. Viděl jsem zničený Noiremer, jeho zborcené věže a hradby a požár, který dokonal dílo zkázy.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvědomil si, že stojím uprostřed pole posetého hromadami mrtvých těl. Hadí válečníci, kentauři, rytíři a Galbirovi nemrtví, ti všichni tady leželi v krvi, rozesetí po celém bitevním poli od Dubu až k branám Noiremeru. Zdálo se, že to nikdo nepřežil. Nebyli tu žádní vítězové, anebo už dávno odtáhli drancovat jiné svobodné světy. Vzpomněl jsem si na Avalon a hořce zkřivil tvář.

Vzápětí se sloupec černého dýmu roztočil v obřím víru nad městem. Tornádo o průměru hory se vydalo mým směrem. Trochu mi to připomnělo Džinara, ale tady nebylo nahoře žádné lidské tělo, jen černá maska visící uprostřed tornáda. Smutná maska, za kterou se jistě někdo skrýval. Napadl mne jen jediný možný čaroděj, který by toho byl schopen – Galbir.

Zaujal jsem obranné gesto a přikrčil se. Tornádo se rychle blížilo. Padesát kroků přede mnou se však náhle zastavilo. A navzdory mému očekávání, jsem zevnitř zaslechl dutý, ženský smích.

„Co po mě chceš?!“ vykřikl jsem.

„Tvou smrt, Merline!“ zaječela kovovým hlasem.

Tornádo se znovu dalo do pohybu. Nabíralo do sebe mrtvá těla a vyhazovalo je mým směrem. Na víc jsem nečekal a dal se na útěk. Ale utíkat před něčím tak rychlým se zdálo nemožné a přesně v té chvíli jsem si to uvědomil. Vsáhl jsem do tajné kapsy a s úlevou nahmátl Orobod.

Probudil jsem se zborcený potem, pravice pevně svírala prsten a levice drtila zápěstí mé Nimue. Skláněla se ke mně jako anděl a hladila mne po tváři.

„Vše je v pořádku,“ řekla tichým, uklidňujícím hlasem. „To byla jenom noční můra.“

Zavrtěl jsem hlavou a pustil její ruku.

„Bylo to příliš skutečné,“ opáčil jsem. „Možná mne Galbir našel, protože jsem byl ve snu moc blízko.“ A pro sebe jsem si pomyslel, že příště musím být opatrnější. Mé sny se nyní ukázaly jako nebezpečná věc. Opravdu jsem měl dojem, že jsem unikl podruhé z Noiremeru smrti ze spárů. Ale co potom ta maska a ženský hlas? Že by Galbir nechal nějakou čarodějnici z chaosu hlídat Noiremer, pro případ, že se tam vrátím? Ale v tom případě má Galbir dost mocné spojence, protože čarodějové chaosu ovládali mnohem ničivější a nebezpečnější magii, než byla magie Kruhu.

„Křičel jsi ze spaní,“ řekla. „Něco jako – co po mě chceš?“

„Vím,“ přisvědčil jsem. „Mám strašný hlad.“

„Všechno už jsem snědla, spal jsi dost dlouho a já měla taky dost velký hlad.“

„Jak dlouho?“

„Nevím, tady v jeskyni se to nedá moc dobře odhadnout, ale určitě víc než celý jeden den, možná dva, nebo tři, opravdu nevím.“

„Tak to je nejvyšší čas dát si něco k jídlu.“

Posadil jsem se a protřel si tvář. V břiše se hlásil o mou pozornost scvrklý žaludek a zbytek těla si říkal o horkou koupel. Přešel jsem s Nimue ke stolu a posadil se na masivní židli s dračími hlavami na opěradlech naproti ní. Chvíli jsem se soustředil a pak jsem jen mávl rukou.

„Tak dobrou chuť,“ řekl jsem a nasál vůni skvělé medové pečínky.

Kulatý stůl na jedné noze byl plný různých druhů jídla. Bylo tu všechno, co jsem potřeboval k utišení hladu. Bez dalšího zdržování jsem se vrhl na maso, sýr, kus chleba a ovoce a všechno si naložil na zlatý talíř před sebou. Pak jsem začal pomalu jíst.

„Víno?“ zeptala se Nimue a pozvedla skleněnou karafu s rudou tekutinou.

„Ano, prosím,“ přikývl jsem. „Děkuji ti, že se o mě tak pěkně staráš, ale nejsi mi nic dlužná. Pokud budeš chtít odejít, stačí říct.“

Podala mi pohár a dívala se mi přitom pevně do očí. Zahlédl jsem v nich rostoucí ohníčky.

„Nedělám to jako splátku za svůj život, ale proto, že chci,“ řekla a její hlas prozrazoval ukřivděný tón.

„Promiň,“ omlouval jsem se až příliš pozdě. „Nemyslel jsem to tak. Jen chci, abys věděla, že mi nic nedlužíš a jsi svobodná.“

„To jsi už říkal. Myslela jsem, že ke mně něco cítíš, třeba alespoň to, co já k tobě, i když tě neznám.“

Přestal jsem jíst a vstal, přešel jsem k ní a poklekl. Uchopil jsem jí za zrudlou ručku a pohlédl jí do rozzářených očí.

„Miluji tě, Nimue,“ řekl jsem. „Od první chvíle, co jsem tě uviděl z dálky v Avalonu. Od prvního rozhovoru, kdy jsem se k tobě přikradl neviditelný, když jsi přijížděla do Noiremeru.“

„Tak to jsi byl ty?“ zarazila se. „Vzpomínám si na tvůj hlas. Ano, máš pravdu. Je mi dost povědomý. Tuším, že jsme se měli setkat o půlnoci.“

„Ano, přesně tak. Proto jsi mne nemohla zabít, ani mi ublížit, i když tě k tomu Galbir naváděl a možná bys to i udělala, nebýt toho, že jsi nevědomě poznala hlas neviditelného obdivovatele.“

„Myslela jsem na tebe, ale večer mne bohyně vybrala za královnu Pannu a Matku…“

„To jsi byla ty?!“ vyhrkl jsem a odtáhl se. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že ona to vlastně vůbec netuší.

„Říkala jsem přece, že mne Galbir nechal projít Kruhem. Jedině jako královna Panna a Matka jsem měla přístup i do nejvnitřnějšího chrámu.“

„Ale to tě k projití Kruhu neopravňovalo,“ poznamenal jsem a sedl si zpět na své místo, abych se vrátil k jídlu.

„Jistěže ne. Jen jsem mohla dovnitř a Galbir toho využil. Co jsi myslel tou otázkou, to jsi byla ty?“

„Ale nic,“ řekl jsem a snažil se vypadat klidně. „Jen jsem netušil, že právě ty jsi byla královnou té noci.“ Ale neřekl jsem, že já byl tím, koho druidská rada vybrala jménem Rohatého boha Lovce. A že jsme se o půlnoci spojili na Mlžném ostrově v deltě řeky v maskách, symbolizujíce plodnost bohyně Panny a Matky a Rohatého boha Lovce, aniž jsme poznali totožnost toho druhého.

„Řekni mi pravdu, co bylo potom?“ naléhala. „Asi jsme se o půlnoci nepotkali, že?“

„Ale potkali,“ řekl jsem nakonec popravdě.

„Ale o půlnoci jsem přece musela dojet na Mlžný ostrov a…“ Otevřela ústa náhlým pochopením.

„A tam tě čekal Rohatý Lovec noci,“ řekl jsem. „Spojili jsme se na oltáři v maskách, ale nevěděli jsme, kdo je ten druhý. Myslel jsem přitom na tebe a trýznil se, že to nejsi ty. A nakonec jsi to byla ty.“ Usmál jsem se.

„To zní, jako bychom si byli souzeni už od začátku,“ zachichotala se.

„A já to tak od začátku cítil, ale tohle jsem netušil. Nepoznal jsem tě pod tím líčením a maskou. Zvláštní.“

„Proč?“

„Protože jsem tě nepoznal.“

„To jsi ani nemohl. Ty masky jsou dost velké,“ zasmála se.

„Já vím, ale nějaký vnitřní hlas mi to mohl sdělit. Stejně jako mi sdělil, že ty jsi ta pravá.“

„To nevím, ale myslím, že teď se tím nemusíme trápit.“

Přidal jsem si další porci výtečného masa a exotického ovoce a už jsem se cítil mnohem lépe.

„Možná jsem to ani neměl vědět,“ uzavřel jsem to téma a dolil nám poháry vínem. „Na naše shledání,“ pozvedl jsem číši.

„Na nás,“ přiťukla si se mnou a v očích jí zářily jiskřičky. „A hlavně na lásku.“

Obešla stůl a dosedla mi na klín. Políbila mne jemně na rty. Pak znovu a znovu. Uslyšel jsem, jak jí z rukou vypadla sklenice a rozbila se o zem. Zahodil jsem tu svou a uchopil jí do náručí.

„Nimue,“ řekl jsem, ale zbytek slov mi slíbala ze rtů.

„Merline,“ vzdychla a začala ze mne strhávat košili. „Jsem celá tvoje.“

Zvedl jsem ji v náručí a odnesl ji na postel. „A já tvůj, Nimue,“ zašeptal jsem a začal líbat její vzrušené a hebké tělo.

Když jsme potom spokojeně odpočívali, užíval jsem si plnými doušky ty okamžiky štěstí. Ležel jsem na zádech a hladil Nimue. Sledoval jsem jemné křivky nahého těla a nemohl se jí nabažit.

„A co se stalo potom, když jsme se pomilovali na Mlžném ostrově?“ zeptala se. „Viděli jsme se ještě někdy bez masek?“

Zvážněl jsem. Kdyby jen tušila, na co se mne to ptá.

„Dál už je ten příběh příliš smutný a já o tom ještě nechci mluvit,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „Ještě ne. Alespoň dokud se nevypořádám s přítomností.“ Neměl jsem sílu jí oznámit, jak to s námi ve skutečnosti dopadlo. Chtěl jsem si vychutnat klid a pohodu tohoto okamžiku bez traumat minulosti.

„Hm,“ zamručela a na chvilku se odmlčela. „Co tím myslíš? S čím se máš vypořádat?“

Teď jsem se zase odmlčel já, ale za okamžik jsem zachytil její naléhavý pohled. „Dobrá, ale je to docela dlouhá historie,“ řekl jsem.

„Zatím máme dost času,“ opáčila. „A já si to ráda poslechnu od začátku.“

A tak jsem jí ve zkratce pověděl o mém vyhnanství do světa Země, o cestách, které jsem tam podnikl, když jsem hledal způsob jak se vrátit zpět do Hlubiny. O lidech, jež jsem tam poznal a roztodivné technice, jakou tam zdejší obyvatelé běžně používají. To ji docela zaujalo a vyjádřila se, že by ten svět někdy ráda viděla na vlastní oči. Některé pasáže jsem samozřejmě vynechal, abych příliš neodkryl to, co se týkalo naší trýznivé minulosti a především její smrti. Pozorně poslouchala a jen občas mi položila nějakou doplňující otázku. A potom jsem se ve svém vyprávění dostal k okamžiku, kdy jsem zjistil, jak se dostanu zpět do Hlubiny. Popsal jsem v hrubých rysech svou strastiplnou cestu zpátky, kde mne stíhala jedna Galbirova pohroma za druhou a nakonec jsem jí pověděl o tom, jak jsem prošel Kruh na Noiremeru a sladil se s Orobodem, abych našel draka.

„Takže teď mám před sebou ještě náročnější úkol a v patách už mám nejenom Galbira,“ domluvil jsem a všiml si jejího zamyšleného výrazu. Zdálo se, že to pochopila, ale že ji mé vyprávění trochu vyděsilo.

„Jak mohl?“ řekla najednou. „Proč nás Galbir tak zradil?“

„Temný drak mu za to nabídl něco, co nemohl odmítnout, protože se mu nepovedlo naladit na Orobod. Někdy po mém útěku do světa Země začal Galbir cestovat do světů chaosu a nakonec se dostal až k Citadele. Temný drak mu tam dal moc nad magií chaosu. Myslím si, že se mu buď podařilo projít proměnlivým symbolem Vnoru, nebo si alespoň na Citadele chaosu našel nové přátele.“

„Myslíš čaroděje z Citadely?“ trhla sebou. „Ale –“

V očích se jí zračil strach, který by vzal odvahu každému, kdo by se do těch rozšířených zornic díval příliš dlouho.

„Neboj se,“ utišil jsem ji. „Sem se žádný čaroděj chaosu nedostane. Našli jsme zlatomodrého draka a to není málo. A navíc máme pořád Orobod.“

„Ukaž mi ten prsten,“ vydechla a vzepřela se na předloktí, aby mne mohla políbit.

Zvedl jsem jedno obočí. „Už jsi ho viděla.“

„Ale chtěla bych si ho prohlédnout zblízka.“

Vsáhl jsem do kapsy nepostřehnutelné zrakem a mezi prsty se mi objevil zlatý prsten vykládaný sedmi kameny. Zasvítil všemi pěti barvami a já ho pozdvihl k jejím očím. Nimue k němu vztáhla ruku, ale v poslední chvíli ucukla a strčila si prsty do úst.

„Pálí to,“ řekla jako dítě, které se zrovna spálí o kamna.

Schoval jsem ho zase zpět do neviditelné kapsy a pofoukal jí bolístku.

„Co to vlastně je ten Orobod?“ zeptala se.

Vzdychl jsem a vzpomněl si na Omerovi přednášky o Orobodu. Věděl toho o tomto artefaktu zdaleka nejvíc ze všech druidů a podle sloupořadí v dračí sluji byl i tím, koho Orobod přijal jako nástroj. Ale proč ho tedy Omer někam neschoval nebo ho neměl pro jistotu u sebe? Copak nedohlédl nebezpečí, které Radě hrozilo? A proč byl nakonec Radou vybrán Galbir jako nejmocnější z druidů za nositele Orobodu?

„Přemýšlíš, jestli mi to můžeš říct?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Přemýšlím nad tou otázkou. Sám v tom ještě nemám úplně jasno. Ale vím, že Orobod pochází z draka. Omer říkal, že je to Oko Prvního draka. Skrze Orobod byl na začátku stvořen Kruh a z něj vzešli všechny světy. Jenže nyní byl Kruh v Noiremeru porušen a světy Kruhu začíná zachvacovat ničivá bouře chaosu.“

„Myslíš hadí válečníky z Aštaranu?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ti jsou jen začátek. Za nimi se z chaosu valí bouře temnoty, která pohlcuje a ničí všechno, co jí stojí v cestě, od Citadely ke Kruhu.“

„Ale to jsou úplně všechny světy Kruhu,“ uvědomila si naši situaci. „A co s tím můžeš udělat ty?“

„Půjdu a zeptám se na to draka,“ odvětil jsem a vstal z postele. „Stejně už je nejvyšší čas ho zase navštívit.“

„Počkej ještě,“ řekla a něžně si mne přitáhla za boky. „Můžu jít s tebou?“

„Teď ještě raději ne, ale zeptám se ho, jestli mu nebude vadit větší společnost.“

Usmála se. „Tak ho ode mě aspoň pozdravuj.“

Přehodil jsem přes sebe čisté oblečení, které jsem si vykouzlil v okamžiku pouhou myšlenkou. Oblékl jsem si košili, kalhoty a zlatě vyšívaný plášť se sponou ve tvaru zlatého draka.

„Bílá a zlatá ti sluší,“ řekla a obdivně si mne prohlížela.

„Ještě by to chtělo opasek.“ Opět jsem vsáhl do některého ze světů Kruhu, pravděpodobně jakéhokoliv, který zrovna podobný opasek obsahoval, abych ho přenesl mocí až k sobě. Vlastně jsem nic nevytvářel, jen jsem přemisťoval věci z jednoho světa do druhého. Alespoň tak jsem se domníval, že to zhmotňování funguje. A pak jsem cosi nahmátl a odněkud vytáhl pás z bílé kůže s jednoduchým zlatým lemem uprostřed. A tehdy mne napadlo, že by to samé šlo udělat i s živým tvorem, pokud bych si ho přesně představil. V hlavě mi zazněla Omerova slova – budeš mít vlastní sílu nad světy a bude záležet jen na tobě, co s ní uděláš – a já se zhrozil, k jakému konci mne asi tahle síla Kruhu dovede. Doufal jsem alespoň, že nebude stejně beznadějný, jako byl konec Omerův.

„To je přesné,“ konstatovala, když jsem se opásal a připnul si Orobod v podobě meče. „Vypadáš teď jako dračí rytíř.“

Pohlédl jsem na ni a v soustředění přivřel oči.

„A ty teď vypadáš jako má paní,“ řekl jsem a stejným kouzlem ji oblékl do odpovídajících šatů. Uhladila si širokou bílou sukni a nabírané rukávy se zlatými spirálami a znaky Avalonu.

„Pěkné,“ řekla. „Ale jak jsi věděl, že chci právě tyhle šaty?“

„Zasloužíš si je. Jen jsem ti splnil dávné přání,“ odpověděl jsem a nedal na sobě znát žádnou z emocí, které ve mně vytryskly jako zapovězený pramen.

„Děsí mne, kolik toho nevím o své minulosti, ale ještě víc mne děsí, že ty mi o ní nechceš nic říct. Myslíš si, že nesnesu popis vlastní smrti? Nebo to snad není má smrt, co mne v té naší minulosti potkalo? Proč jinak bys mi o tom nechtěl nic říct?“

Všimla si drobné reakce mých obličejových svalů a přikývla.

„Mám pravdu, viď?“

„Bude lepší, když to zatím nebudeš vědět,“ vyhnul jsem se jasné odpovědi.

Popuzeně se odvrátila a překřížila ruce na prsou. Zamířil jsem tedy k chodbě do dračí sluje a vydal se pro odpovědi na své otázky.

„Brzy se mi vrať,“ řekla, když jsem došel k ústí do chodby.

„Vrátím se, co nejdříve to bude možné.“ Poslal jsem jí vzdušný polibek. Zachytila ho a symbolicky stáhla ke svému srdci.

„Buď pozdraven, moudrý draku,“ řekl jsem vychovaně. „Přichází k tobě Merlin, strážce Orobodu a zdraví tě jeho paní Nimue a ptá se, jestli tě může navštívit.“

„Vyřiď Nimue mé pozdravy a řekni jí, že mne brzy spatří.“

„Vyřídím,“ přikývl jsem.

Arlafal pozdvihl obří hlavu a zamrkal na mne velkýma modrýma očima skrz víry zlatého prachu.

„Spal jsi dlouho,“ zahřímal. „Tví nepřátelé už jsou v pohybu a hledají tě.“

„Všiml jsem si,“ odvětil jsem. „Někdo z nich mne navštívil ve snu. Nějaká žena, snad čarodějka.“

„Jak vypadala? Takových čarodějnic žijí kolem Citadely stovky.“

„Neukázala mi svou podobu, skrývala se za černou masku a vypadala jako tornádo.“

„Hm,“ zabručel Arlafal. „Tak tu neznám. Nebude asi z těch nejstarších rodů, jestli vůbec bude z nějakého rodu chaosu, protože staří ctí alespoň základní etiketu při setkání s někým z Kruhu. To ale znamená, že sice znáš jméno toho, kdo ti usiluje o život, ale je tak mocný, že je ti ta informace stejně k ničemu.“

„Proč mají zájem o mne? Kvůli Orobodu?“

„Možná,“ přisvědčil. „Existuje totiž velmi starý spor mezi pány chaosu a druidy z Hlubiny. Omer a ostatní druidové byli kdysi dávno také pány chaosu, ale jednotlivé rody se mezi sebou nepohodly právě kvůli Orobodu a rozdílným názorům na jeho použití. Omer ho nakonec sebral samotnému Strážci Vnoru a spolu se čtrnácti věrnými pány chaosu uprchl z Citadely do světa Hlubiny, aby tam dal vzniknout Kruhu a úplně novým světům.“

Připadalo mi to jako rozumné vysvětlení, protože i Omer nám říkával, že všechno povstalo z chaosu a zase se do něj navrací, ale proč mi zatajil, že i on sám je jeden z pánů chaosu? Domyslel jsem si, že historka o loupeži století by opravdu nevypadala dobře, ani jako dobře míněný vtip. Zřejmě prostě nechtěl s pravdou ven a tak ji zahalil legendami a mýty o počátku.

„Takže na Orobod tedy mají větší právo páni chaosu?“ optal jsem se.

„Orobod jim sice patřil, ale získali ho vraždou Prvního draka. Takže na něj nemají o nic větší právo, než kdokoliv jiný.“

„Co všechno je možné učinit s Orobodem? Má vůbec nějaké hranice?“

„To je těžká otázka, ale popravdě musím říct, že všechny možnosti Orobodu zná jedině První drak a já jsem bohužel drakem posledním. Vím jistě, že dokáže ovládat živly a je zdrojem nad všechny zdroje. Omer s ním dokázal přemisťovat nebo stvořit cokoliv v nulovém čase. Je mnohem víc, než magie Kruhu, pomocí které můžeš cestovat světy, tím, že si představuješ místo, kam chceš dojít a postupně přidáváš jednotlivé tvary a barvy, dokud se neocitneš v cíli. Je dokonce mnohem víc, než magie Vnoru, která dává těm největším čarodějům moc zhmotňovat jakýkoliv tvar nebo jen představu.“

„Chceš říct, že Orobod má v sobě obojí? Magii chaosu i Hlubiny?“

„Chci tím říct, že Orobod je pravděpodobně to, čím první pánové chaosu vytvořili Vnor, stejně jako je to, čím o miliony let později stvořil Omer Kruh. Je to tatáž síla, pocházející od Prvního draka. Je to jeho oko, které mu uloupil ten nejmocnější z pánů chaosu, sám Morwin z rodu Černého draka.“
„Neznám žádného z pánů chaosu,“ odvětil jsem.

„Ale měl bys, když ses oblékl do těchto šatů. Tohle je erb jednoho z nejstarších a nejvznešenějších rodů chaosu. Z rodu Zlatého draka pochází i sám Omer.“

„Zlatý drak na bílém poli je také v erbu Hlubiny a města Noiremeru,“ řekl jsem. „Udělal jsem to z úcty k němu.“

„Vše má nějaký smysl,“ opáčil. „I to, co sis oblékl na sebe, ti něco ukazuje. Orobod už s tebou musel začít mluvit.“

„Zatím jen v podobě prstenu, ale ne hlasem.“

„Hlas přibude později,“ řekl Arlafal. „Merline, víš, kdo je tvá matka a otec?“

„Ne, jsem sirotek, kterého přijal Omer za vlastního. Říkal, že mne nalezl ve hvozdu na cestě mezi Avalonem a Noiremerem.“

„Opravdu?“ zeptal se mne Arlafal. „A myslíš, že po tom všem, co jsi o něm zjistil, mluvil i v tomhle pravdu?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Ptal jsem se ho, jestli hledal mé rodiče, ale on mi odpověděl, že to bylo znamení, při mém nalezení, které ho přimělo je nehledat.“

„Jaké to bylo znamení?“ zeptal se drak.

„Na místo, kde leželo dítě, ho prý dovedl bájný Jednorožec, ale já si vždy myslel, že to je taková povídačka pro malé dítě, které nemá otce a matku.“