Merlinovi se podařilo projít Cestou živlů až do Hlubiny. Nachází však rodný Noiremer v obležení a Radu druidů v tíživé situaci. Ukazuje se, že ta nejtěžší zkouška Merlina teprve čeká. Podaří se mu naplnit svůj osud, navzdory Galbirovi a armádám Temného draka?
První na co si vzpomínám, když jsem dopadl na spálenou zem, bylo, že se zde muselo stát něco příšerného. Otevřel jsem oči a spatřil černé dýmající pahýly stromů Posvátného dubového háje. Vše pozřel zničující oheň a dým zastiňoval zapadající slunce.
Vstal jsem a rychle se vydal přes Měsíční vrch. Stezka Starým hvozdem se mi ztrácela v zuhelnatělé zemi. Kdysi to bylo místo tak krásné a důstojné, že jen vzpomínka na něj mne teď tolik bolí. Hleděl jsem na tu zkázu a neschopen jediného slova nebo myšlenky kráčel mrtvým lesem, jenž kdysi tolik sálal životem. Rodila se ve mně zlá předtucha. Nikde žádný nepřítel, na kterém bych si mohl vylít svůj čerstvý hněv. Jen další a další důkazy o tom, že zpustošení Posvátného háje bylo dokonáno beze zbytku. Tam, kde dříve tekla jiskřivá řeka, byla nyní špinavá hráz a spálený starý most skřípal ve větru. Fialové nebe nebylo vidět pro temná mračna, která se stáčela v dálce kolem Sluneční hory, zasvěcené Rohatému bohu lovci.
A vítr ke mně odtamtud přinesl ryk boje. Možná to byl poslední odpor druidů proti Galbirově armádě nemrtvých!
Běžel jsem, co mi síly stačily, abych jim mohl pomoci. Možná potřebují moc Orobodu právě teď! Doufal jsem, že někdo z mistrů ještě žije a vede lid z Hlubiny. Přál bych si mít zde nyní Větrolama, aby mne tam rychle přenesl, ale to nebylo možné – ne tady v Hlubině.
Zazněly trouby a rohy a pak zesílil třeskot mečů a zvedlo se ržání koní. Litoval jsem, že jsem vyplýtval všechna připravená létající kouzla, ale tak už to s kouzly bývá. Musel jsem se tedy spolehnout jen na Jelení běh a rychlost vlastních nohou.
Překonal jsem řeku přes hráz zbudovanou z hlíny a dřeva a sprintoval do kopce bývalou alejí jilmů, z které zbyly jen pařezy stromů, použitých na stavbu hráze, a zbytek lehl popelem. Na malém hřebenu Dubu stávala strážní věž, odkud mohl člověk vidět majestátnou Sluneční horu a město, obklopené vysokou hradbou z bílých kamenů.
To město se jmenovalo Noiremer.
Vystoupal jsem jako jelen až na hřeben Dubu a s pohledem do údolí jsem se náhle zastavil – jako by mi někdo do srdce vrazil kůl…
Několik desítek metrů přede mnou – na úpatí Hlásné věže stály zadní šiky obrovské armády Hadích válečníků Ss´aa, táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Nesli symboly černého draka na rudém poli a v dálce napravo jsem spatřil Galbirovu černou zástavu probodnuté lidské lebky a početný voj jeho kostlivců a zombií, postupujících k bráně s velkým beranidlem.
Na první pohled jsem viděl, že město je tak či onak ztraceno. Ve vzduchu křižovaly letky létajících varanů a rozsévaly zkázu na hradbách. Elfí lukostřelci a hrstka kentaurů nestačili kosit řadu za řadou. Hadí bojovníci syčeli a umírali, ale další se hnali vpřed a nahoru po dlouhých žebřících jako rudočerná lavina.
Přišel jsem příliš pozdě!
Obrátilo se ke mně několik Hadích válečníků Ss´aa a nějaký důstojník v rudém plášti na velkém varanovi. Rudými zornicemi mne ty zrůdy zpozorovaly skrz hledí dračích helem. Důstojník pobídl zvíře a zasyčel něco svým rozeklaným jazykem. Varan na ohlávce se protáhl a vztyčil na zadních, než se dlouhými skoky rozběhl přímo proti mně.
Ucítil jsem pokus o telepatický kontakt. Někdo se pokoušel se mnou spojit. Zrovna v téhle chvíli jsem však nemohl nikomu vyhovět. Ani kdyby to byl sám Omer. Musel jsem se soustředit na Orobod. Proměň se! Křičel jsem uvnitř. Staň se Excalibrem!
Možná milionová armáda Hadích válečníků Ss´aa se sice zrovna povětšinou soustředila na dobývání Noiremeru, ale jeden prapor zůstal u Hlásky. Viděl jsem, že z horního cimbuří mne někdo kryje šípy. Muselo tam odolávat ještě mnoho obránců, které nedokázali Hadí válečníci přečíslit na úzkých točitých schodech obranné věže. Celý oddíl, jenž se na mne rozběhl, včetně důstojníka na varanovi, totiž postupně padl pod salvami bíle opeřených šípů. Jediný varan se na mne vrhl, podoben rozzuřenému jehelníčku. Crčela z něj černá krev a mordu měl doširoka rozevřenou.
Právě v tom okamžiku jsem vymrštil pravou ruku a strčil ji do ještěří tlamy. V mé sevřené pěsti vyrostl rychlostí blesku bílý meč, jako by z jednoho kusu diamantu. Zabodl se do dračího chřtánu a vyrušil všechnu energii varanova skoku, když mu projel hlavou. Stáhl jsem ruku, před reflexivním stiskem ještěří mordy. A bezvládné tuny masa mi dopadly k nohám a já opět zaslechl píseň meče…
Krvavou melodii pomsty…
Vrhl jsem se jako smyslů zbavený k Hlásné věži a prosekával si cestu k bráně. Kdokoliv se mi postavil, poznal hněv, jenž mi zachvátil srdce. Jako krutý a nemilosrdný bojovník s mečem spravedlivých jsem vedl válku, proti těm, kteří zničili můj domov.
Tehdy zazněl roh města Noiremeru a vyjeli hrdí rytíři v zářivých zbrojích na bílých koních. Na kopích nesli bílé praporce se zlatým lvem v erbu. Rozdupali nemrtvé šiky a vyčistili most před bránou. Bylo jich možná tisíc, ale z mé perspektivy zůstávali jen kapkou v moři Hadích válečníků, zaplavujících to krásné bílé město.
Propracoval jsem se až ke klenuté bráně do Hlásné věže. Tam mne na několik minut zdržel elitní oddíl se čtyřmi zahnutými čepelemi a bodci na ocasech. Cenili na mne své jehlovité zuby, vyplazovali jazyky a koulely žhnoucí oči, ale s přesnou šípovou podporou, tentokráte z nejspodnějšího cimbuří od zarputilých obránců Hlásky, se mi podařilo udržet si je od těla bez jediného škrábnutí. Postavil jsem se k patě mramorové věže, abych si kryl záda a víc než tři najednou jsem si k sobě nepustil. Jediné, co mne mohlo zastavit, jsem třímal v rukou.
Brzy se tak stovka Hadích válečníků pod Hlásnou věží válela na dlážděné zemi ve vlastní černé krvi a ostatek jejich zástupů už tou dobou dávno postupoval z kopce dolů, zaujatý smělou Noiremerskou jízdou.
„Merline!“ zaslechl jsem dutý, povědomý hlas z cimbuří. „Jsi to ty?!“
„U Ducha Jediného!“ vykřikl jsem. „Elkife!“
„Merline! Vrátil ses!“
Brána se náhle otevřela, ale nikdo v ní nestál. Vběhl jsem dovnitř a běžel nahoru po schodišti, zatímco se těžká železná vrata opět sama s bouchnutím zavřela. Cítil jsem v tom magii.
Vyběhl jsem na první cimbuří a tam mne přes nos praštil hrozný puch. Rozhlédl jsem se po místnosti plné mrtvých elfů. Uprostřed těch posekaných mužů stál Elkif s šedivými vousy, vlasy i hřívou. Koňské tělo měl však úplně vybělené a grošovaná mu zůstala jen kopyta. Oči mu divoce plály a v ruce držel svůj pověstný Měsíční luk se založeným posledním šípem. Čtyři velké toulce na bocích už totiž zely prázdnotou a kentaur se tvářil velice vážně. Podle toho zápachu jsem pochopil, že mne pod věží celou tu dobu kryl jen on sám a že ti elfové jsou už mrtví rozhodně delší dobu.
„Kde je Rada?“ zeptal jsem se ho. „Jsou všichni v bezpečí?“
Elkif zavrtěl hlavou. „Drží je jako rukojmí na Aštaranu, všechny kromě Omera, ten se rozhodl bránit Noiremer, protože věřil, že se vrátíš a přineseš ho zpět.“ Hleděl na meč v mé ruce. „Musíš se mnou do chrámu. Hned.“
Zíral jsem na něj. „Co se tu stalo?“
„Byl jsi dlouho pryč, Merline. Tolik jsme tě potřebovali a nebyls tady. A teď už není čas na řeči.“ Ukázal střílnou k městu. Jízda se zastavila pod náporem drtivé přesily a její osud byl nyní zpečetěn. Kruh Hadích bojovníků se kolem nich uzavřel a rytíři se tak ocitli ve smrtelné pasti. Nevydržel jsem se dívat na tu zkázu. Odvrátil jsem zrak k Elkifovi. Zkoušel s někým komunikovat skrz kulaté modré sklíčko, vytěžené z nitra Hlubiny. Pokud měl někdo druhý takové sklo, pak jste s ním mohli kdykoliv mluvit a on s vámi. Dobrý čaroděj vás dokonce mohl skrz takové sklo vidět a co víc, mohl se za vámi skrz něj přemístit. Avšak jen v případě, že jste přijali pokus o telepatický kontakt, doprovázený zvláštním zvoněním. V opačném případě jste mohli volat a nikdo vám stejně neodpověděl. Tak jako se to stalo právě teď Elkifovi. Tvář mu zestárla o několik let a zvedl ke mně oči.
„Omer neodpovídá,“ řekl na vysvětlenou. „Musíš nás k němu hned přemístit, Merline.“
Zamračil jsem se a zřetelně cítil, jak se mi bílé vlákno meče stočilo kolem pravého prostředního prstu. Přitom jsem upřeně pozoroval Elkifův zarmoucený výraz.
„Na to nemám sílu,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.
„Ale máš,“ opáčil. „Víc, než tušíš. Stačí, když si představíš Omera a přemístíš nás tam po vláknech Orobodu.“
„Ale jak –“ zarazil jsem se a hleděl do jeho očí.
„Orobod je mnohem mocnější, než si myslíš. Použij ho!“
Váhal jsem. Po všem, co jsem prožil, by se mi snad nikdo ani nedivil, kdybych za tím nevyhlížel nějakou další Galbirovu past. Avšak nic jiného, žádný záložní zázračný plán mne nenapadl, a tak jsem se rozhodl to zkusit, jak navrhoval Elkif. Kdysi mi býval dobrým přítelem a učitelem a zažil si se mnou mé divoké a dobrodružné mládí. Ale jakoby se něco v našem vztahu během uplynulých let změnilo. Cítil jsem z jeho slov, že mi dává za vinu minimálně to, že jsem byl s Orobodem tak dlouho pryč.
Zavřel jsem oči.
Nechal jsem své domněnky plynout jako velkou rozvodněnou řeku. Oprostil jsem se od myšlenek, tím, že jsem se nad ně povznesl a vkročil na nepopsanou pláň představivosti, kráčeje přitom suchou nohou po pomyslné řece myšlenek. Zkoušel jsem si vybavit Omerovu co nejvěrnější podobu. Ale nemohl jsem si být jist, jak nyní ve skutečnosti vypadá. Doufal jsem, že to, co ho kdysi tolik charakterizovalo, jsem vystihl přesně. Na černém plátně mé mysli se počala formovat podoba malého muže s pleší, sedícího pod košatým prastarým dubem. Přibyly mu zelené oči a usměvavá tvář. Oblékl jsem si ho do zelené a zlaté, tradičního druidského hábitu. Zřejmě mi to pomáhalo k lepší koncentraci na jeho osobu.
Odněkud zdáli ke mně dolehl Elkifův hlas, ačkoliv jsem věděl, že stojí vedle mne a vnitřním zrakem pozoruje mé počínání.
„Tvá představa ožije tak, že jí vložíš do oka Orobodu,“ řekl mi. „Spěchej!“
Jakmile jsem byl spokojen s podobou mého mistra Omera, poodstoupil jsem jako malíř, hodnotící své dílo a vložil ho do oka zlatého hada, které bylo z malého diamantu. Oko náhle zazářilo zelenozlatou barvou oděvu druidů a Omerova představa se počala měnit. Přes naivní podobu muže, jež byla pouze výrazem mé obrazotvornosti, se promítl skutečný Omer – shrbený stařec v šedé rozedrané kutně, opírající se o sukovitou hůl, který se skláněl nad žhavými uhlíky z ohniště. Tvář měl ustaranou, plnou hlubokých rýh času. Šeptal nějaká zaklínadla a vhazoval do uhlíků sušené byliny z koženého váčku. Viděl jsem, že je sám v nezvykle temném sále Otců. Rozeznával jsem jednotlivá božstva na sloupech chrámu a pak mi vše zjasnělo ještě intenzivněji, jako bych tam skutečně byl. Dalo by se říct, že jsem se tam plně přenesl duchem, ale duší jsem stále zůstával v těle.
Elkif se náhle objevil po mém boku a řekl mi: „A teď ho zavolej! Rychle, jdou sem další aštařané a ty železné dveře je dlouho nezdrží!“
Svým duchem jsem šíleně rychle přelétl město, ponořené do temného stínu a údolí plné Hadích bojovníků a spatřil jsem tři jejich prapory na úpatí Hlásné věže. První oddíl bušil velkým železným beranidlem ve tvaru dračí tlamy do brány. Opět jsem nabyl tělesných počitků a zaslechl jsem pravidelné bušení do vrat. Otevřel jsem své hmotné oči a spatřil před sebou otevřenou bránu k Omerovi do síně Otců. Okraje brány, podobné oku hada, pulzovaly jasným bílým světlem…
Elkif vypustil z cimbuří Hlásné věže svůj poslední šíp a zasáhl důstojníka na létajícím varanovi doprostřed hadí hlavy. Netušil jsem, jak to, že uměl pozorovat mé představy a vstupoval do nich. Na malý okamžik jsem v srdci zaváhal, ale pak mi zavelel pud sebezáchovy, který chtěl zachovat mé tělo. Nemohl jsem ho přece jen tak nechat v Hlásce napospas bestiím s hadími hlavami. To bych pak nikdy nezachránil svou lásku a nedokončil svou pouť…
„Mistře Omere!“ vykřikl jsem. „To jsem já – Merlin.“
Zvedl bělmo, tam kde měly být oči a já spatřil, že na mne pohlédl starý slepý druid.
„Mer – line?“ zadrmolil chraplavým hlasem.
„Mistře Omere, jsem tu s Elkifem v Hlásné věži,“ řekl jsem. „Můžeme se k tobě přemístit?“
„Merline,“ vztáhl ke mně ruku. „Pojď rychle.“
Uchopil jsem jeho hrubou kostnatou dlaň a skočil do časoprostorové brány. Objevil jsem se v síni Otců a viděl vše z druhé strany. Hleděl jsem nyní spolu s Omerem do Hlásné věže, kde stál Elkif a vztahoval ke mně ruku.
Už jsem mu chtěl pomoci do bezpečí, když mne Omer náhle zarazil.
„Ne!“ vykřikl. „To není Elkif!“
Zaváhal jsem a svraštil čelo, ale pro jistotu jsem stáhl pravou ruku se zářícím Orobodem. V té chvíli Omer mávl holí a přerušil vztaženou nitku, po které jsem přišel.
Zablesklo jasné bílé světlo a Elkif mi v něm zmizel s rozzuřeným výrazem na tváři, zkoušeje na mne ještě dosáhnout.
Stále jsem se mračil, když jsem pohlédl Omerovi do slepých očí.
„Mistře, co když ses spletl,“ řekl jsem. „Vypadal jako Elkif. Potřebujeme teď každý luk a –“
„Tvé oči tě mohou klamat, Merline,“ opáčil vážně. „Ale mne už žádné neklamou.“
Rozhlédl jsem se po temné síni Otců a viděl, že tu opravdu nikdo není. Sál byl prázdný a dlouho neudržovaný. Na všem ulpívala vrstva prachu a na zdech a stropu visely složité vzory pavučin.
„A kdo to tedy byl?“ zeptal jsem se.
„Zrádce,“ odvětil.
„Galbir?“ zhrozil jsem se.
„Chtěl ti stáhnout prsten, kdybys mu tu ruku podal,“ vysvětloval. „A pak by nás hravě přemohl jediným podlým trikem.“
Polkl jsem hořký knedlík, který se mi utvořil v hrdle.
„Děkuji,“ řekl jsem. „Nepoznal jsem ho.“
„Jsi zaslepený pomstou a láskou,“ odvětil. „Takhle ho nikdy neporazíš. Je mocnější, než byl kdy dřív. Temný drak ho učinil svým generálem a dal mu sílu nad temnotou a stínem.“
Sklopil jsem oči a uznal, že má nejspíš pravdu.
„Ale tys s Orobodem prošel cestou živlů a částečně se na něj naladil.“
„Nebo spíš on se naladil na mne.“
„Máme ještě naději, že nyní obstojíš v poslední hodině Noiremeru a zachráníš to, co je téměř ztraceno.“
„Netuším jak,“ šeptl jsem.
Naklonil se ke mně a zdvihl obočí. „Vyvolej Modrého draka,“ řekl mi jako by to bylo to nejsnadnější kouzlo, které se učí v kouzelnické přípravce.
„To se lehko řekne,“ mudroval jsem. „Ale jak to provést?“
„Projdi Kruhem v chrámu až do středu a pak vstup do Orobodu a projdi jeho vnitřním Kruhem. Tak se na něj naladíš a dojdeš až k dračí sluji. Přiveď nám draka na pomoc, pokud ještě nebude pozdě.“
Pomalu jsem začínal chápat, co po mně chce, abych udělal.
„Ale to nemusím přežít,“ namítl jsem. „Nikdo to dosud nepřežil. Dokonce i nejlepší z vás, Galbir, selhal a pak ho to navždy změnilo a zradil nás.“
„Nemáme jinou možnost. Jsi naše jediná naděje.“
„Ty věříš, že to mohu dokázat?“
„Jsem jen slepý stařec, který všechno vsadil na tebe. Jestli neuspěješ, pak všechny naděje Hlubiny zemřou.“
„Co se stalo s ostatními mistry?“
„Nechali se oklamat a šli tě hledat po Galbirových falešných stopách napříč světy. Myslím, že je nakonec všechny dostal, protože se žádný nevrátil ani neodpovídají na volání skla Hlubiny.“
„Taky mám ten dojem,“ přikývl jsem. „Máš tu své sklo Hlubiny? Třeba ho budu ještě potřebovat.“
„Nevím, k čemu ti bude, ale tady je,“ řekl a podal mi kožený váček s erbem draka. „Vím jen, že Galbir bude poražen, až k tomu nadejde správný čas. Ani on neunikne svému osudu. Zemře tvou rukou, neboť ty jsi nyní nositelem Orobodu. On to ví, a proto se tomu chce vyhnout. Když tě zkoušel přimět, abys ho sem přemístil, musel hodně riskovat.“
„Mohl se mi pokusit vzít prsten už tam ve věži. Proč to neudělal?“
„Možná, že se tě bál. Kdo ví, co ho tam zastavilo, a proč to neučinil? Možná zasáhl sám Duch Jediného, aby ses dostal až sem.“
„Na můj vkus je tam trochu moc možná.“
„Možná, ale odpověď poznáš, až přijde čas.“
„Dobrá tedy, ale jak mohu někoho tak mocného jako je Galbir porazit?“
„Galbir sám o sobě není mocný. Veškerou moc čerpá z Temného draka, ale ty budeš mocnější, pokud projdeš Orobodem. Budeš mít vlastní sílu nad světy a bude záležet jen na tobě, co s ní uděláš. To je tvá výhoda a proto jí využij.“
„Nechci žádnou moc nad světy,“ zaprotestoval jsem. „Nestojím o to.“
„A právě proto si tě Orobod vybral,“ řekl mi. „Nesejdi z jeho cesty. Neztrať ho a vytrvej až do konce.“
„Galbir se mě bude snažit zastavit,“ poznamenal jsem. „Bude to mnohem těžší s ním za zády.“
„Udržím ti ho od těla,“ řekl mi. „Nemusíš si s ním dělat hlavu. Dám ti půl hodiny. Ale pak –“ pohlédl na mne naléhavě. „Pak padne obrana města a s ní i má kouzla. Ochrana bude pryč a Galbir se dostane dovnitř. Bude ti v patách, ale ty budeš mít dostatečný náskok. Dám ti všechen čas Noiremeru.“
„Děkuji ti, Mistře.“
„Osud celé Hlubiny je nyní v tvých rukou. Nenech se zmást chtíčem a pomstou. Spoléhám na tebe, Merline.“
„Jen jestli toho neleží na mých bedrech příliš. Nevím, zda unesu tak těžké břímě osudu,“ zapochyboval jsem.
„Věříš v Ducha Jediného?“ zeptal se mě.
„Věřím, ale –“
„Pak není žádné ale. Žádám po tobě jediné, Merline. Věř té moudré inteligenci, která nad tebou drží ochrannou ruku. Její vůle tě sem přivedla, stejně jako tě její vůle odsud odňala. Věř úsudku Ducha Jediného a dojdeš na konec téhle cesty, aniž bys zakřivil světelná vlákna Orobodu.“
V hlavě mi krákoral Arrrkův hlas o drakovi a za ním zazněl Galbirův křik, ten který jsem slyšel těsně potom, co se vrátil z Kruhu, kde se pokusil vejít do nitra Orobodu. Nikdy předtím jsem ho tak vystrašeného neviděl. Tehdy jsem na něj čekal v portálu před chrámem a byl jsem první člověk, kterého spatřil.
Vyběhl z chrámu a křičel na mne: „Zachraň se! Utíkej!“
Snažil jsem se ho zastavit, ale vytrhl se mi a utíkal pryč. A od té doby už nechodil do síní Rady a skrýval se přede všemi. Někdy v té době se musel částečně naladit na Orobod a zasít v sobě semínko temnoty. Jenže nikdo jiný než já neznal to strašlivé tajemství, že Galbir úplně neprošel Orobodem a přesto žil a nosil jej. A proto se musel zbavit mě a pro jistotu i mé smrtelné lásky jednou provždy…
„Drak už na tebe čeká,“ připomněl mi Omer a pokynul hlavou směrem k chrámu. „Běž. Není čas na slova. Jen činy teď mají smysl. Běž, dokud ještě není pozdě.“
Uklonil jsem se jeho moudrosti a vykročil zdobeným portálem do chrámu boha Cernunna. Příval srdcervoucích otázek, který se mi dral na mysl, se pomalu rozplýval v temnotě před vstupem. Obrátil jsem se s poslední z těch otázek na rtech: „Žije ještě moje Nimue?“
V rudém světle ohniště jsem uviděl jen jeho černý obrys. Kynul mi holí směrem k chrámu. „Nezastavuj se a neohlížej, Merline!“
Přikývl jsem a vzal za zlatou kliku dveří. Byly z černého dřeva se zlaceným motivem jelena ve skoku. Zamrazilo mne. To místo ve mně vyvolávalo pouhou vzpomínkou všechny emoce, které jsem tady vnímal, když můj do té doby respektovaný mistr vyběhl ven.
