Kapitola I. - Návrat na Modrou horu (4. část)

Merlinova cesta do Hlubiny vede přes poslední svět živlů - Zemi. Bude mu i místní vládkyně Sandalfon bránit v průchodu? Podaří se mu projít i touto těžkou zkouškou a dostat se konečně do rodného Noiremeru? S každou odpovědí však vznikají jen další nezodpovězené otázky...

Vykročil jsem po nitce přísně čtvercovým profilem chodby. Ocitl jsem se v hotovém podzemním bludišti, kde byla každá chodba stejně dlouhá i široká a na konci ústila každá v typickou křižovatku. Volil jsem cestu podle nitky a spěchal, dokud to šlo.

Chodba se postupně měnila. Chvíli byla z kamene a pak v ní přibývaly polodrahokamy nejrůznějších druhů a barev, ušlechtilé kovy a později i drahokamy – takže jsem nakonec procházel pod nádherně obnaženou zlatou žílou a o nějaký kus dál jsem se skláněl před obrovitými diamanty, čnícími z temné stěny. Ten z čarodějů, který by se snad odvážil ukrást toto bohatství, by odtud nikdy nenašel cestu, protože by mu vidina světské moci zatemnila mysl a ztratil by vedoucí nitku. Byla to zkouška pro chudáky, kteří touží stát se bohatými, a proto zavítají ke gnómům pro zlato a drahokamy. Jenže zlato a drahokamy z nich bohaté lidi neudělají. A tak chudák vždy zůstane chudákem – dokud si neuvědomí podstatu vnitřního zlata nebo diamantu – neboli dokud nezažije pocit pravého bohatství.

Nedbal jsem nikdy na materiální bohatství a znal jsem pravdu. Ten, kdo má moc nad Tetragrammatonem, ví, že vyrobit kámen mudrců znamená transformovat vnitřní bytost ve zlato a kámen samotný že je jen vnější produkt této proměny. Nesl jsem si sebou trochu rozemletého kamene ve váčku u pasu a věděl jsem proč. Za chvíli se tu objeví tři gnómové a budou chtít, abych prokázal své oprávnění sem vstoupit, a tím propouštěcím glejtem je můj vlastní kámen mudrců. Nic jiného je nepřesvědčí, že jsem hoden tudy projít. Avšak po tom, jak na mne dosud reagovali duchové v předchozích živlech, jsem vážně pochyboval, že bude pouhý kámen mudrců v tomto případě stačit. Už jsem začal přemýšlet, zda by nějaký ten diamant neobměkčil jejich tvrdá a hrabivá srdce, aby mne nechali projít bez obtíží.

Ale v tom jsem ucítil sirný zápach a v dálce uslyšel zvláštní skoro dětské, ale početné a rychle se blížící výkřiky.

Gnómové už byli tady a rozhodně jich bylo víc, než jen tři. Kde mám sakra sehnat tolik diamantů, za tak krátkou chvíli? Smířil jsem se s tím, že po dobrém to asi zase nepůjde a připravil si pár expresních kouzel.

A pak mne na další křižovatce obklopil dav nejmíň třiceti rozezlených gnómů. Všude kam došlápli, se země změnila v drahý kov či drahokam a vycházelo z nich barevné světlo.

„Merline! Merline! Stůj!“ překřikovali se navzájem. „Stůj! Ve jménu Sandalfon! Stůj!“ Měli barevné oblečky a jejich špičaté čepice a klobouky mi sahaly sotva po pás. Jeden každý z nich v rukou třímal malou lucerničku a jemně tepaný leckde zlacený krumpáček. Dlouhé vousy měly naježené a v očích jim plály rozhněvané plamínky. Netušil jsem, co je tak rozhořčilo, ale takhle rozčílené jsem je ještě nikdy neviděl. Za chvíli mne svými krumpáči přinutili zastavit. Cítil jsem, jak mi nohy těžknou a postupně vrůstají do země. Teď jsem jim byl vydán na milost a nemilost.

Pozdvihl jsem hůl a nedbaje jejich pokřikování jsem s ní obřadně udeřil o podlahu a dle nejlepšího vychování se uklonil. Dutý úder hole mi zjednal chvilkový klid. Nato vystoupil starý a šedivý kmet v žlutohnědé variaci těch malých roztomilých oblečků. Ale výraz jeho svraštělé tváře nevěstil nic dobrého. Klepl do zlaté podlahy nádherně zdobenou kovovou holí s obrovským broušeným smaragdem na konci.

„Naše paní, mocná a krásná Sandalfon,“ řekl zbožně skoro jako nějaký kněz, „nám přikázala dovést tě do paláce.“

Hleděl jsem na něj, jako by mi nedocházelo, co mi tím chce říct.

„Copak mi chce vaše paní?“ krčil jsem obočí a kousal se do rtu, jak jsem marně bojoval s kameněním svých nohou. „Ať jsou její šlépěje zelené a zlaté na věky věků.“

Šedovousý gnóm pokýval souhlasně hlavou. Bylo na něm vidět, že ho má znalost řeči a způsobů potěšila. „I tvé,“ zabručel a mávl holí. Pocit kamenných nohou rázem ustoupil a gnóm si mne zvídavě prohlížel. „Pojď s námi, jinak zemřeš,“ dodal a já mu z očí vyčetl, že má pravdu.

„Ty jsi určitě Lokirm,“ řekl jsem.

„Ano, Merline,“ přikývl a poklonil se mi.

A tak jsem opustil hnědou nitku a vydal se obklopen gnómy za jejich překrásnou královnou Sandalfon. Ještě jsem neměl tu čest jí poznat osobně, ale naše pověst nás v mnohém předcházela. Co asi věděla o mně, to mohu jen těžko posoudit, dokud si s ní nepromluvím, ale já o ní slyšel z první ruky jen to nejlepší a myslím, že pokud bych zde měl někomu svěřit svůj život, pak by to byla jedině paní Sandalfon.

Nevím, jak bych vám měl popsat cestu s gnómy do paláce, ale co chvíli Lokirm otevíral nějaké tajné dveře a já měl stále víc pocit, že od okamžiku, kdy jsem se zastavil na nitce, mé tělo umírá a že tento proces Lokirm jen zpomalil svými kouzly. Nezbývalo mi, než poslušně jít s nimi. Ale co mi chce jejich paní? Proč se mnou chce mluvit zrovna teď, když ví, že mně ten rozhovor bude stát život? Na čí je vlastně straně? Uklidnil jsem se a nechal si nezodpovězené otázky na později. Nakonec mi nezbylo než doufat, že je stále služebníkem Ducha Jediného, tak jako dříve, a věřit tomu, že se krásná Sandalfon nestala padlým andělem.

Mohlo to být všelijak, ale v této situaci jsem neviděl jiné východisko, než se podvolit rozhodnutí mocného archanděla Malchutu. Ona byla manifestací Jediného a vzešla z pořádající síly Ducha Jediného. A já byl z poloviny člověkem. Její vůle mne zde mohla ochránit a dovést k branám Hlubiny nebo zničit a ukončit mou dlouhou pouť, která vedla až ze samotného pekla na zemi, kam mne uvrhl můj dávný nepřítel.

Stoupali jsme a pak zase klesali a síně, které jsem spatřil, daleko předčily má očekávání. Viděl jsem obrovské sály vytesané s takovým umem, že by leckteré srdce zaplesalo a zatoužilo napořád hledět na ty vybroušené chrámy z drahého kamene. Druhy drahokamů se postupně měnily od nejsvětlejších odstínů až po ty nejtmavší. Pamatuji si, že nejdříve jsme šli chodbami z obrovských fialových ametystů do safírově modré síně se sochami lva, orla, býka a člověka. A pak jsme tajnými dveřmi vstoupili do rubínově červené síně se sousoším obrovitého hada a ženy, pokládající mu nohu za krk, která i ve mně zanechala pocit velké síly. Pak Lokirm otevřel další tajný průchod s dračím emblémem a vešli jsme do úchvatné ulice celé ze zlata i s hvězdnou nebeskou klenbou. Zářící chodba vyústila do velkého a honosného sálu se třemi zlatými draky. Přešli jsme k hlavě toho prostředního a Lokirm vložil ruku do jeho vyceněné tlamy, jen se pohnout. A skutečně! Dračí tlama se však místo scvaknutí rozevřela a Lokirm vstoupil dovnitř. Vešli jsme do chodby vykládané smaragdy, jaké oko člověka nespatřilo, a pak do jasně zelené místnosti s reliéfy andělů v bitvě proti démonům. Tam Lokirm mávl holí a objevili se oranžové dveře vedoucí do síně ze samých oranžových berylů poskládaných do osmicípé hvězdy. Potom jsem se popoháněn gnómy dostal tmavě fialovou chodbou do další síně ze stříbrného až duhového kovu. Jakmile jsme ale vstoupili dovnitř, všechna světla postupně pohasla a místnost zfialověla, až nakonec úplně potemněla. Lokirmova malá silueta, s posledními fialovými zbytky světla v dlaních, mi rychle zmizela v temném tunelu mezi dvěma obrovskými sloupy z turmalínů.

Dál už jsem v té husté tmě neviděl vůbec nic. Klopýtal jsem o ostré výčnělky a plošky kamene a brzy mne gnómové museli vést jako slepce. Slyšel jsem jen vlastní dech a neuvěřitelné ticho a klid, rozprostírající se v této říši. Připadal jsem si jako bezmocný mrzák. Opíral jsem se o hůl a poklepával jí po terénu před sebou. Má kouzla jako ultrasluch prostě nefungovala. V koutku duše jsem očekával i ten nejhorší a pro mne konečný rozsudek Sandalfon. Přemýšlel jsem, jak asi mohu obstát proti síle archanděla země. Jedině skrze Orobod, ale mám pořád tak málo času. Nestihl jsem se na prsten úplně napojit a sladit s ním svou mysl. Sto let byl totiž v tajné kapse pod mou ochranou, a pro jistotu jsem jej tam nechal spát, abych se jím neprozradil a Temný pán mne nenašel, dokud nebudu připraven. Vždyť celých sto let pořád spěchám! A pořád na nic nemám čas!

Zaslechl jsem jemný zvuk malých zvonečků…

Tiché a melodické zvonění…

Cink, cink – cink, cink, cink – cink, cink…

Někdo mě surově postrčil dopředu a ucítil jsem před sebou mocnou přitahující sílu, která mne nutila pokleknout. Poklekl jsem jen na jedno koleno. Víc jsem jí nedopřál. Vnímal jsem intenzivní sloup energie, který se nade mnou, jak to říct, skláněl a uchopil mne do dlaní, tak jsem to vnímal. Zvedla mne z podlahy a já cítil, jak mne studuje a hledá neviditelný prsten na mé ruce. Prostupovala mnou a zkoumala sebemenší záchvěv vedoucí k tomu, co jsem nesl, k Orobodu, ale on zůstával ve skryté kapse jako kopie meče Excalibru, tak, aby ho nikdo nemohl najít. Nikdo, kromě Ducha Jediného, který sám ve mně to tajné místo vytvořil a uložil mi Orobod střežit jako oko v hlavě. A tak jsem ho proměnil v meč, který jsem znával ze starých časů. Meč mé drahé Paní z Jezera…

„MÁŠ TO, MERLINE,“ řekla krásným ženským hlasem, který sliboval jen to nejlepší vzezření. „PŘINESL JSI TEN PRSTEN.“

Pohnulo se ve mně celé vědomí, jako by někdo vytrhl cosi důležitého z mého ducha a odejmul si to pro sebe. A tehdy jsem poprvé zapochyboval o tom, že dokončím svou pouť.

„DEJ MI TEN PRSTEN!“ vykřikla bytost temná jako nejčernější uhlí v nejtemnějším sklepě.

„To po mně nechtěj!“ vzepřel jsem se a vstal.

„DÁM TI ZPÁTKY TVŮJ ŽIVOT ZA OROBOD!“ hučela a tlak její bytosti rostl. „JINAK DNES ZEMŘEŠ A STEJNĚ NEDOKONČÍŠ, CO JSI ZAČAL!“

„Dobrovolně nic nedostaneš!“ zařval jsem a máchl holí, ale bytost mi jí zlomila jediným záchvěvem své vůle. Hůl vybuchla ve fialové tlakové vlně, která mne odmrštila dozadu. Narazil jsem zády do stěny toho čtvercového sálu a zaúpěl. Svezl jsem se po tvrdém hladkém kameni a dopadl na kostrč.

„CHCEŠ SI SE MNOU HRÁT, MERLINE?!“

Zvedal jsem se na nohy a proklínal svou lehkovážnost. Zatímco Sandalfon se nade mnou opět sklonila a uchopila mne do rukou. Tentokrát silněji a rychleji než prve a vše kolem mne problesklo v rozmazané černočerné realitě.

„UKÁŽU TI, JAK SI DOVEDU HRÁT! NAKONEC MI HO SÁM RÁD DÁŠ!“

„A k čemu ho potřebuješ?“ hlesl jsem a sáhl přitom úplně neosobně do tajné magické kapsy, abych nahmátl meč.

„MOHU S NÍM ROZHODNOUT VĚČNÝ SPOR MEZI SVĚTLEM A TEMNOTOU.“

„Ale za jakou cenu a stranu?“ zeptal jsem se a hleděl do temného stínu. Pomalu jsem ji začal vnímat. Byla vysoká asi tři metry a měla nezvykle dlouhé ruce a nohy. Její silueta byla spíše ohyzdná než krásná.

„ZA CENU, KTEROU JE NUTNÉ ZAPLATIT A STRANU, KTERÁ NAKONEC STEJNĚ NEVYHNUTELNĚ ZVÍTĚZÍ, PROTOŽE JE MOCNĚJŠÍ.“

„Kdo tě takhle pomýlil, Sandalfon? Nejdřív Ainaar a teď ty. Co se tady stalo? Kdo ti to nařídil? Komu máš ten prsten přinést?“

Vysmála se mi dutým a chraplavým smíchem stařeny, která v životě vykouřila příliš silného tabáku. Zachvěl jsem se při pomyšlení, jak se asi změnila její podoba potom, co se přidala na temnou stranu. Jak strašlivé muselo být nyní její skutečné vzezření, když odráželo pravou podstatu její bytosti.

„MOHLA BYCH Z TEBE UDĚLAT GENERÁLA SVÝCH ARMÁD A MOHL BY SES STÁT KRÁLEM NĚJAKÉHO SVĚTA NEBO…“

„Děkuji za nabídku, ale raději se budu zase smažit v pekle na zemi, než abych přistoupil na tvou nabídku a zradil tak své poslání.“

„JSI TAK HLOUPÝ, MERLINE!“ vykřikla a hlas se jí proměnil démonickým basem. „MOHL JSI MÍT VŠE, PO ČEM TVÉ SRDCE TOUŽÍ. DALA BYCH TI ZPĚT I TVOU LÁSKU, KTEROU JSI TAK DLOUHO HLEDAL. MOHL JSI S NÍ ŽÍT VE SVÉM SVĚTĚ, KDE BY TĚ LIDÉ UCTÍVALI JAKO BOHA A ŽIL BYS TAK NA VĚKY VĚKŮ.“

„Sandalfon, copak netušíš, že i ty věky věků mají svůj konec? Netušíš, že i tohle jednou skončí a pravý Hospodář se sem vrátí a bude tě soudit?“

„ZAŘÍDÍM TO TAK, ŽE ŽÁDNÝ Z JEHO SYNŮ A SLUŽEBNÍKŮ NEPŘEŽIJE. ZABIJI KAŽDÉHO, KOHO POŠLE ON NA SVĚT. A TEN SVĚT, KAM PŘÍJDE NĚJAKÝ SPASITEL, ZOTROČÍM A SVÁŽU TEMNOTOU A ZKÁZOU. TAK MNE SVĚTLO NIKDY NEDOSTIHNE A JÁ BUDU PANOVAT NAD VESMÍREM. BUDU POSLEDNÍ PANÍ.“

„Jsi zaslepená,“ vzdychl jsem si, „lituji tě, ale nemohu ti pomoci.“

Tasil jsem Excalibur a v jeho fialové záři – jako by tu jiné světlo ani nesvítilo – jsem spatřil ohyzdnou stařenu s černou svraštělou pletí a povadlými rysy. Měla dlouhý krk a veliké fialové oči. Ústa měla doširoka rozevřená jako sukuba a odhalovala nelidské tesáky. Zhnuseně jsem se zašklebil při tom pohledu, ale zaváhal jsem jen na okamžik. A tohle prý kdysi bývala tak krásná elfka – archanděl Sandalfon, jak říkal kentaur Elkif. Kam se poděla ta svatá vznešenost Ducha? Jak se to mohlo stát? Byl to opravdu archanděl Sandalfon? Odmítal jsem tomu uvěřit. Jak mi chybí ty staré zlaté časy, kdy svět byl mladý a krásný a vše bylo tak jednoduché, prosté.

Rozhodl jsem se to skoncovat rychle a bezbolestně. Pak jsem vyskočil a namířil čepel meče na její krk. Naneštěstí se jí podařilo mi vyhnout. Zavlnila se jako hadí žena a ustoupila z mého dosahu.

„TAK TADY HO MÁŠ!“ zajásala s šíleným výrazem v očích a vrhla se po meči jako omámená.

Opět jsem vyskočil a zamířil na její hrdlo. Avšak tentokrát jsem jí podcenil. Byla rychlejší a silnější, než jsem si myslel. Srazila mne k zemi a meč se mi odkutálel někam do tmy, kde pohasl. Ihned se za ním vrhla jako smyslů zbavená a mne si při tom vůbec nevšímala.

Smýkal jsem se po podlaze a opět narazil do zdi. Tehdy se mi znovu otevřela zlomenina na levé ruce a na okamžik se mi zatmělo před očima. Soustředil jsem se však na jediné. Vyslovil jsem v duchu tajné jméno meče a vztáhl pravici. Na poslední chvíli jsem to stihl a Excalibur se objevil v mé ruce.

Sandalfon zaúpěla jako tisíc harpyjí a vrhla se na mne.

„JESTLI TĚ MUSÍM ZABÍT, TAK AŤ JE TEDY PO TVÉM!“

Zbývaly mi asi dvě vteřiny života, než na mně ta třímetrová bytost pokřivená temnou mocí do nestvůrných rozměrů skočí a roztrhá mne na kusy. Učinil jsem magické gesto a načrtl tak před sebou fialově zářící pentagram. Mečem jsem pak probodl střed symbolu a vzkřikl ochranné slovo moci.

Z jejích nehtů se během skoku staly zahnuté čepele nožů a vztáhla ke mně své dlouhé ruce. Zaječela vysokými tóny, které mi drásaly uši. Levou rukou mi srazila meč stranou. Pravačkou sjela po velkém oblouku a narazila na ochranný plášť nad hlavou. Zasyčela jako kalená ocel a pro jistotu to zkusila ještě levou rukou. Nebránil jsem se. Napřímil se a zadíval se jí do uhrančivých očí.

Zarazila se a po chvilce couvla. Nejistě a překvapeně si mne prohlížela. Pak jí přes prastarou tvář přelétl stín a zavrčela jako šelma zahnaná do kouta. Čepele jí vystřelily z prstů, ale zastavil jsem je ochranným kouzlem a obrátil je ostřím proti ní. Zajíkla se a rychle je srazila stranou pouhým výdechem z nelidských rtů. A v tom vystřelila její ruka a spustila další kouzlo.

Ztěžkly mi nohy, víc než tam na hnědé nitce. Stal jsem se sám pro sebe olověnou nádobou, která je příliš velká a těžká…

Najednou jsem se nemohl ani pohnout.

Sandalfon, nebo kdo to vlastně byl – pochyboval jsem stále, že někdo z Ducha by byl schopen se obrátit na temnou stranu – mne propichovala zlým pohledem a s každou vteřinou mi upíjela životní sílu. Cítil jsem, jak mé tělo ochabuje a věděl, že už dlouho nebudu schopen vzdorovat té strašlivé tíze. Musela obnovit to, co zastavil Lokirm a možná k tomu ještě něco přidala. Propadal jsem se do beznaděje a bezmoci a mé vědomí umdlévalo pomalu, ale jistě.

A v té chvíli jsem zaslechl píseň meče. A byla nádherná. Kovově znělá a vše prostupující melodie Orobodu, jakou jsem ještě dosud neslyšel. Padlý anděl země strnul místo mne a můj duch se opět ujal vlády nad do pasu zkamenělým tělem. Zatnul jsem zuby. Bolelo to, jako kdyby mi někdo řezal nohy za živa, ale k hudbě se v ten okamžik přidalo i jasné rudé světlo, pulzující po celé délce meče, a to světlo mi rychle vracelo sílu. Tělem se rozlilo příjemné elektrizující teplo a bolest povolila.

V rudém světle jsem spatřil, že mé nohy už nejsou z černého kamene. Pohnul jsem palcem a vychutnal si odcházející bolest. Pak jsem vzhlédl k padlému andělu, ale místo něj se na mne pitvorně šklebila socha třímetrové stařeny. Docela se mi ulevilo, ale pro jistotu jsem jí dál po očku sledoval, zda náhodou ještě neobživne.

Nohy se mi roztřásly jako osiky a meč v ruce se náhle změnil na rudý paprsek, který se mi poslušně stočil kolem prostředního prstu. Orobod se tedy sám od sebe změnil na zlatý prsten ve tvaru hada. Ten had se kousal do nejnižšího ze tří ocasů, který byl na konci vykládaný dvěma kosočtvercovými smaragdy. Prostřední ocas zdobily dva oválné safíry, a horní ocas, označený bodem v kruhu, končil dvěma čtvercovými rubíny. První kámen byl vždy menší a druhý v poměru k němu čtyřnásobný. V oku hada se ke všemu blýskal jediný malý diamant. Prsten byl přitom z poloviny z jednoho kusu a z druhé poloviny ze tří kusů. Vzorek hadí kůže se však vyjímal pouze na jednom z dílů, znázorňujícím hada s velkou hlavou. Druhé dva díly se leskly jako plocha zlatého zrcadla.

Jeho drahokamy ve mně doslova tepaly jasnými barvami. Cítil jsem sílu toho prstenu, který byl napojen na všechny živly a zdroje moci v dosahu a čerpal z nich svou sílu. Přemýšlel jsem, kdo něco takového mohl stvořit a jak dlouho by to mohlo nějakému čaroději trvat, ale nedokázal jsem si představit, kolik životů by člověk potřeboval, aby stvořil takový artefakt. Tohle nemohla být práce žádného ze smrtelných lidí.

Ještě než světlo prstenu pohaslo a ocitl jsem se v té strašlivé temnotě – ještě předtím jsem v ploše prstenu spatřil černou postavu s bledou ohyzdnou tváří. Jako by mi Orobod chtěl něco říct. Ale kdo byla ta postava? Někdo z démonů? Ten, který měl tohle na svědomí? Proběhlo mi v rychlém sledu hlavou, ale já teď musel usilovně přemýšlet nad něčím jiným. Jak se odtud ksakru dostanu? A kudy mám jít k nitce?

Nahmátl jsem zeď a šátral po ní k nějakému východu. Nevím, kam se poděli ti gnómové, ale nikde jsem je neslyšel. Možná už dávno někde zúrodňují své rubíny a diamanty. Anebo někde čekají za zdí na zavolání své paní, které už možná nepřijde.

Jak jsem brzy zjistil, obklopovala mne jen souvislá turmalínová zeď a nikde jsem nenacházel žádný východ. Rozhodl jsem se zkusit to ještě jednou dokola, ale v té chvíli jsem za sebou zachytil elektromagnetické vlnění. Obrátil jsem se tím směrem a spatřil fialové světlo, které se zhmotňovalo ve středu té černé místnosti. Socha padlého anděla se zatím nehýbala, takže to spíše vypadalo na aktivitu zvenčí. Ale kdo to mohl být? Možná ten démon, kterého jsem spatřil v prstenu. Možná…

Světlo nabíralo rozměr vysoké postavy zatím neurčitých rysů. Točilo se a vířilo ve spirále kolem černého pláště…

Připravil jsem si do pohotovosti poslední útočné kouzlo a čekal na to, co se bude dít. Teď už jsem věděl, že se sem někdo přemisťuje a hodlal jsem rozhodně využít momentu překvapení. Přeběhl jsem k soše, a skrčil se za zkamenělého netvora, odkud jsem měl dobrý výhled na formujícího se příchozího. Ať už jím byl kdokoliv, za chvíli pozná, že jsem ještě naživu a s Orobodem na prstě umím být stále nevyzpytatelným protivníkem. Zajímalo by mne, co by se asi stalo, kdybych měl čas se s ním úplně sladit a jak velkou mocí bych poté asi disponoval?

V hasnoucím světle se materializoval kupodivu ten samý démon, kterého jsem před chvílí zahlédl díky moci prstenu. Ale skutečnost nakonec předčila všechna má očekávání. Už jsem ho chtěl spálit světlem Orobodu, když mi cosi zarazilo ruku. Vnitřní hlas křičel, abych počkal.

Černý plášť s kápí však skrýval jen kostnaté a shrbené tělo. Nato ke mně zavanul strašlivý zápach hnijícího masa a uslyšel jsem přerývaný nemocný dech.

Náhle démon zavětřil jako zvíře a jediným pohybem, trhnutím se ke mně otočil. Musel spatřit sochu a jistě mu došlo, co se tu stalo, ale ani to s ním nehnulo.

„Vím, že jsi tady!“ zazněl jeho démonický, ale povědomý hlas. „Chci si promluvit!“

Škvírou mezi kamennýma nohama jsem spatřil bledou ohyzdnou tvář démona. Ale pořád mi něco říkalo, že je v těch ohavných rysech něco známého.

„To jsem se asi hodně změnil, že mne nepoznáváš, Merline.“

Koho mi jen připomínal? Nemohl jsem si vzpomenout. To jméno mi pořád unikalo, jako by uvízlo někde mezi mozkem a hlasivkami.

„Uznávám, že jsem jinačí, ale pořád jsem to přece já!“ vykřikl.

Jak si odhodil kápí dozadu a zahleděl se mi do očí, tak se mi to celé vybavilo. Prázdné zřítelnice, ani hnisajícími vředy pokrytá tvář už nemohly skrýt, že přede mnou stojí sám Galbir. Nechápal jsem jak je to možné, ale zřejmě zaplatil svým krásným tělem svou vlastní daň za pomoc od temných sil.

„Rád tě vidím, Merline,“ řekl. „Ty ses vůbec nezměnil. Jen ty vlasy už ti zešedly úplně. Jak je to dávno, co jsme se viděli naposledy.“

Narovnal jsem se a vyšel ze svého úkrytu s rukama za zády. Skrýval jsem před ním gesto spouštějící ničivé kouzlo, které mne sám naučil. I on kdysi dávno nesl Orobod, ale tehdy se přidal na stranu temného draka a já mu Orobod sebral díky Duchu Jediného, který mi tenkrát pomohl to vše přežít a dostal mne z Posvátného háje živého a zdravého, ačkoliv mi všichni usilovali o život. A teď po stu letech tu stojím opět proti němu…

„Ani nevíš,“ řekl jsem, „jak dlouho jsem si tuhle chvíli představoval, ale když tě teď vidím, nebo spíš to, co z tebe zbylo, je mi tě spíš líto.“

Ušklíbl se a něco mu vyteklo z lícní kosti.

„Stal jsem se nemrtvým,“ zachrčel zlověstně. „Zemřel jsem už dávno. Několik dní po tvém odchodu z Háje. Vše se změnilo, když jsi tu nebyl. Všechno je teď jinak. Temný drak vládne této zemi a ty jsi mu přinesl to, po čem tolik prahne. Přinesl jsi mu jeho Dračí oko!“

„Mýlíš se,“ řekl jsem, „vrátil jsem se, abych tu dokončil, co jsem začal před sto lety.“ Zvedl jsem pravici a poslal na něj světlo Orobodu.

Fialová koule světla ho zasáhla, ale nic mu neudělala. Jako by přes jeho tělo přejelo zrnění, ale ihned se zase obnovil. Zamračil jsem se na něj a připravil si rychle ochranné kouzlo.

„Myslíš, že bych byl takový blázen a šel sem jen tak?“ vysmál se mi. „To, co vidíš je jen projekce vrhaná stínem. Obrazu nemůžeš nic udělat, Merline, tak se laskavě nesnaž.“

„Tak co mi chceš?!“ vykřikl jsem rozzlobeně.

„Chci ti něco nabídnout,“ usmál se mému rozčilení a založil ruce v bok.

„To ona taky zkoušela a pak se jí stala ta nehoda s kamenem!“ kývl jsem hlavou k soše a začínal se trochu uklidňovat – přece mu nedopřeju tu zábavu.

„Nic jiného si ani nezasloužila. Vždy měla srdce z kamene,“ poznamenal suše. „Má co chtěla. Stejně nám tu jen zacláněla. Podívej, Merline, jsem vlastně jen poslíček Temného pána, který ti vzkazuje, že pokud tu necháš Orobod, tak tě přemístíme k tvé lásce, kde budeš moct žít obyčejný život, tak jak jsi to vždycky chtěl.“

„A pokud ne?“ optal jsem se.

„Pokud ne, tak ti jí zabijeme před očima.“

Vše se ve mně zachvělo. Myslel jsem, že už jsem svou paní dávno ztratil.

Díval jsem se na něj s odporem.

„Nevěřím ti!“ zařval jsem.

„Můžeš se přesvědčit,“ odvětil. „Přiveďte jí,“ mávl na někoho před sebou.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nevěřím ti a tvé důkazy mohou být stejně tak jen kejkle, které mne mají ošálit.“

„Myslíš?“ zachechtal se. „Pak jsi blázen. Ona je pro nás příliš důležitá, protože je důležitá pro tebe.“

„Přinesu Orobod až do Hlubiny a tam ho vyměním, ale jen pokud na vlastní oči uvidím, že ten koho sto let vězníš je opravdu má Paní.“

Na okamžik se zarazil, jako by potřeboval o mém návrhu přemýšlet a pak pomalu přikývl.

„Dobrá,“ řekl, „jak chceš, Merline, ale nemysli si, že nevím, na co teď myslíš. Rozhodně ti to neulehčím.“ Mávl rukou a zmizel v záblesku světla. Nastala opět černočerná tma, ale byl jsem radši, že je Galbir pryč. Jeho slova o tom, že má Paní dosud žije, mne dost rozhodila a nemohl jsem o tom přestat přemýšlet. Bylo to vůbec možné? Jakými kouzly by jí museli uzdravit a udržet tak dlouho při životě? A nebyla by to dnes jen stará věkem unavená žena? Ale vždyť to byla moje láska! Ta, kterou jsem nikdy nepřestal milovat a nikdy jí nepřestanu hledat…

Vzpomínal jsem na naše první setkání. Tehdy jsem byl mladý. Tak mladý…

Už je tomu víc než sto dvacet let. Chodil jsem tenkrát s mistrem Galbirem, Atanathorem a Omerem, kteří vyučovali i v Avalonu. Každý žák čarodějů měl právo učit se vše od mistrů, dle toho jak zvládal jednotlivé obory a já byl na začátku hrozně nadšený a netrpělivý žák. Jak už to tak bývá s mladými lidmi, když je jim osmnáct let, i já byl plný ideálů a energie, která se vyznačovala především tím, že byla nespoutaná a divoká. A právě v té době jsem poprvé spatřil Nimue. Učila se na Avalonu moudrosti a v ten den přijížděla na koni přes Jezero. Cválala na bílém hřebci, oděná v bílém rouše kněžek bohyně Matky a já jí pozoroval střílnou z vrcholové věže. Bože, jak byla krásná a nespoutaná jako vítr v jejích tmavých kadeřích…

V temnotě jsem zaslechl něco jako kroky malých nohou. Připomnělo mi to gnómy a tak jsem se vytrhl ze vzpomínek a zbystřil.

„Lokirme?“ zašeptal jsem do vzniklého ticha. „Jsi to ty?“

Tma a zase ty rychlé krůčky, ale nyní jsem pochopil, že znějí někde za zdí. Pomalu jsem hledal správný směr, přešel jsem až ke stěně a přitiskl na ní ucho.

V tom zvuky jako naschvál rázem utichly. Chvíli jsem ještě naslouchal, ale pak jsem to vzdal a začal prohmatávat zeď. Pokud mne smysly ještě neopustily, tak tady musí být ten tajný vchod, kterým jsem sem přišel se skřítky.

„Lokirme?“ řekl jsem tiše.

Ale neslyšel jsem už ani ty kroky, natož abych dostal odpověď. Stál jsem tam a strkal prsty do každé rýhy a záhybu v turmalínové stěně. Mohl jsem si nehty vylámat, ale bylo to jen marné úsilí. Znovu jsem zkusil magický zrak a prohlédl si tu stěnu zblízka. Pročesával jsem jí centimetr po centimetru, když jsem konečně našel zauzlinu na vláknech, tak nepatrnou, že sem jí musel několikrát přehlédnout. Vsáhl jsem do ní magickým tykadlem a projel celým spojem.

Cvak! Ostré a jasné světlo orámovalo východ a já se zašklebil do stříbrné chodby. Stínil jsem si oči rukou a rozhlížel se na prahu nalevo a napravo. Žádný gnóm nebyl zrovna na blízku. Nevím, jestli to byla výhoda nebo nevýhoda, ale tím pádem jsem si musel vybrat směr sám.

Soustředil jsem se na přitažlivost objektů v prostoru a na jejich tíhu a pak jsem jasně ucítil, kudy mám jít dál. Byl to jen slabý záchvěv pnutí, ale stačil k tomu, abych se zorientoval s naprostou jistotou.

Vydal jsem se doprava a stoupal chodbou vzhůru do neznámých síní mistrů v dolování a dobývání drahých kamenů a kovů. Musel jsem projít tímto územím až k hnědé zemské nitce a pak se jí nechat vést k východu z těchto bájných slují. Tam, kam se žádný gnóm nikdy neodváží…

Stříbrné síně jsem minul a vkročil do temně fialových s bílými zářícími body, vypadajícími jako světelné vločky. Chodba se klikatila a každou chvíli mne zaměstnávala, protože jsem musel opět volit cestu k nitce.

Přesto jsem spěchal, vybičován vzpomínkou na lásku a to, co bych ještě mohl zachránit, pokud ještě není pozdě a nestal jsem se jen obětí klamu a sprosté léčky nemrtvého Galbira.

Ať tak či onak, nemám co ztratit. Mohu jen získat. Neznám sice důvod, proč mne Orobod vyvedl z Posvátného háje? Nevím, proč pak sto let spal a potom se jednoho dne probudil? A proč jsem se vrátil stejnou cestou zpět přímo do ‚chřtánu draka‘, jak by řekl Arrrk. Ale věděl jsem jedno. Orobod musel stvořit pouze sám syn Ducha Jediného. Jen on mohl mít tu moc, aby svázal všechny síly vesmíru do jediného bodu. A pokud nyní nesu jeho dílo do Hlubiny, tak v tom vidím hluboký smysl. Neboť současně nesu Dračí oko zpátky tam, odkud bylo před sto lety vytrženo. Pochopil jsem, že to všechno má nějaký důvod. Stejně jako jsem věděl, že tu nejsem poprvé, ale byl jsem tu už mnohokrát předtím. Pamatuji si všechny své životy až na začátek. Tvoří nit mého příběhu, v kterém se jen měnili herci. A konečně dohlížím, že tohle je můj poslední život. V tomto těle se příběh vrací tam, kde započal. Každá bytost v sobě nese nějakou příčinu a každá věc je svázána s jinou věcí a tvoří dohromady síť vláken spojených a provázaných jedna s druhou. Pak tedy není úniku před sebou samým a každý skutek je jen odkladem a zároveň přípravou na skutek první a tedy poslední.

A viděl jsem náhle, že síť vláken navázaných k Duchu je porušená a na mnohých místech zejí černé díry. Vlákna překrývala vrstva mazlavé kapaliny, která ulpívala na světle a zastínila světlé barvy do špinavých a temných odstínů.

Jedovatě zelená chodba se špinavě zelenou podlahou mne nepřekvapila tak, jako krvavě rudá místnost s černočernými skvrnami, plazícími se jako slimáci po zdech. Vytrhla mne z meditací o sobě.

Nato jsem vstoupil do zbořených a očouzených chodeb, kde se vznášel puch mrtvol. Mezi rozkládajícími se zombiemi jsem poznal malá tělíčka v pestrých oblečcích. Šedovousý Lokirm ležel zborcený pod hordou rozsekaných a spálených nemrtvých. On i všichni jeho druhové. Skoro jsem přehlédl nitku a na místě zemřel, když jsem spatřil hrůzu v těch malých tvářích. Dokonce i na nitce ulpěla krev gnómů a zbarvila ji do černa. Původně jsem chtěl číst stopy, ale nechal jsem toho, když jsem si prohlédl ten hrozný masakr.

„Kde jsi, Sandalfon?“ řekl jsem nahlas. „Jestli mne slyšíš, tak přijď!“

Nevěděl jsem, zda mne slyší nebo ne, ale každopádně nedorazila, ani nedala vědět. Nemohl jsem svou energii právě teď věnovat marnému volání archanděla, a tak jsem si jen vzdychl, upravil plášť a vykročil po nitce pryč z těchto znesvěcených míst svou vlastní cestou.

Za zatáčkou jsem se ocitl v obrovských prostorách podzemního kaňonu. Strop visel vysoko nahoře a vůbec jsem si nepřipadal stísněně. Obdivoval jsem osvětlení drahokamů a symetrické a zároveň chaotické rozmístění barevnosti a druhů. Vše se lesklo a třpytilo a připadal jsem si jako v pohádce. Tak tohle tedy gnómové bránili, a pro tohle raději zemřeli, než aby toto místo padlo do rukou nemrtvé Galbirovi armády.

Prošel jsem dlouhým sloupořadím na konci podzemní rokle až k propasti. Věnoval jsem krátký pohled reliéfům vytesaným do mramoru a zamířil k můstku přes propast, na jejímž dně tekla lávová řeka. Kupodivu jsem narazil jen na odpor tíhy, která mne začala strhávat zpět. Žádní nemrtví, ani jiná překvapení na mne na tomto příhodném místě nečíhala, jako by mi Galbir schválně uhladil cestu až k Hlubině.

Propast jsem nechal za sebou, tak snadno jako pochybnosti o tom, jestli jsem schopen sám vzdorovat moci Temného pána a vyrvat mu z chřtánu svou milou. Nezbývalo mi, než věřit, že pokud je spravedlnost na mé straně a jsem v právu, tak mi Duch požehná.

Vstoupil jsem s hodně těžkýma nohama do poslední bašty země a tou byla Síň golemů – pevnost zbudovaná Sandalfon ve skále nad propastí a Ohnivou řekou. Vedla k ní jen jediná cesta – Křišťálovou chodbou. Ta začínala ve svahu ze samých hnědých křišťálů. Čtvercový obrys vchodu a značky po stranách jasně označovaly, že ten kdo vstoupí dovnitř, musí počítat s tím, že cesta zpět je touto chodbou zcela nemožná. Pro cestovatele po nitce, to ale nebylo nic nového pod diamantovým sluncem.

Křišťálová chodba se stáčela horou ve spirále až k Síni golemů. Procházel jsem stále pomaleji podél křišťálových stěn, ze kterých se na mne občas zašklebila moje vlastní tvář. Všímal jsem si, že odraz v zrcadle se mění a není identický s tím, co by měl zrcadlit.

Po stěně nalevo najednou přejelo chapadlo Ohnivého démona. Lekl jsem se, ale neohlédl. Vnímal jsem ho jen koutkem oka. Zmizelo však stejně rychle jako Sarpenův obrovitý stín, chystající se mně spolknout. A pak po mně hmátla Džinarova mocná ruka a klovl Ainaarův zobák. Vše se odehrávalo jen na křišťálové ploše stěn, jako by chodba jen zrcadlila minulost mé dosavadní cesty. Nakonec se nade mnou sklonila třímetrová obluda, vydávající se za Sandalfon, a to bylo vše z mé dosavadní minulosti.

V další zákrutě Křišťálové chodby jsem uviděl Galbirovu nynější shrbenou postavu a mou milovanou svázanou na oltáři Temného draka pevnými řetězy. Skláněl se nad ní a v rukou třímal zahnutý obětní nůž ve tvaru tesáku.

„Přišel jsi pozdě,“ řekl mi se zlým úšklebkem.

Ačkoli jsem si uvědomoval, že je to jen vidina zprostředkovaná na plátně Křišťálové chodby, měl jsem sto chutí ho zabít nějakým dost nechutným kouzlem. Jakmile jsem však prošel kolem toho obrazu, tak okamžitě zmizel.

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, v tu chvíli jsem to nepochopil, byl jsem slepý. Hořkost toho, co se stalo v minulosti, to jak jsem kdysi přišel o svou lásku, mi vytanula na mysli; mísila se mně beznaděj s nadějí, že je to vize věcí budoucích.

Později následoval další výjev – tentokráte jsem viděl Atanathorovo rozřezané tělo na oltáři. Byl tam někdo další, ale vypadal jen jako stín člověka, stojícího v pozadí. Nemohl jsem určit nic bližšího a slyšel jsem jen syčení, znějící jako stará hadí řeč.

Potom už trochu vynervován zjevy Křišťálové chodby jsem se musel opět soustředit na tíhu nohou, která mi činila dost potíži při chůzi. Zažíval jsem opět ten pocit kamenných bot, stoupající vzhůru holeněmi a lýtky až do kolen. Oddálil jsem tu tíhu vloženým pocitem lehkosti v nohou. Zvolna jsem dynamizoval lehkost a vnímal, jak krok za krokem překonávám ten zoufale zesilující odpor.

Posledních pár černých vlasů mi v Křišťálové chodbě jistě zešedlo. To, co jsem spatřil, mne rozechvívalo nepříčetným hněvem. Pokud to byla budoucnost, mohl jsem se pokusit jí změnit. Hněv mi dodal sílu a tak jsem stále zrychloval, navzdory tíze celého zemského živlu jsem se hnal k východu z této trýznivé a pro mne opravdu bolestné podívané. Jenže tohle jsem si musel projít až do konce a v každé zatáčce zhlédnout jinou krvavou oběť Temnému draku. A ne ledajakou.

Viděl jsem dalších dvanáct mistrů druidské Rady, postupně umírat, buď na krvavém oltáři, nebo na hranici, a posledního z nich jsem spatřil trpět zaživa staženého z kůže. Na čele se mi prohloubila další vráska. Byl to sám Farwan – mistr, který mne toho tolik naučil. Měl jsem ho rád jako otce, jehož jsem nikdy nepoznal, a teď ve mně ten pohled vzbudil hroznou nenávist a touhu po pomstě. Jediný trest za takové bezpráví a utrpení byla smrt. Oko za oko. Zub za zub.

Dopotácel jsem se k širokému čtvercovému východu a v očích jsem měl slzy. Mísila se ve mně nenávist, pomsta a nezměrný smutek. Třináct druidů mi zemřelo před očima v hrozných mukách. Skoro jsem skrz ty silné emoce zapomněl na nitku a Síň golemů. Jako bych nedokázal vnímat nic jiného než bublající hladinu své mysli. Jen na okraji mého vědomí se vynořila myšlenka na mistra Omera, kterého jsem mezi oběťmi neviděl. A pak jsem si vzpomněl na Galbira a uvědomil si, že on je klíč k téhle strašlivé budoucnosti. Pokud to není přítomnost.

Sevřel jsem ruce v pěsti, zatnul zuby a trochu se uklidnil. Rozhlédl jsem se po velké čtvercové síni. Ve stínu stály hrubé sochy lidí, gnómů, elfů a čarodějů ze všech blízkých světů. Nejpočetnější byl Hadí lid Ss´aa, čtyřruké bytosti ze souhvězdí Aštaran, velkohlavý a malý národ Gamarianů a nakonec i mágové ze Země. Astrálním sluchem jsem slyšel tlukot jejich srdcí a pochopil, co se jim stalo. Zkrátka podcenili sílu golema.

Přelétl jsem pohledem přepychové koberce na zdech, znázorňující tajemství kvadratury kruhu. Zaujala mne jen osvětlená klenba stropu, která se utápěla v chuchvalcích černého dýmu. Světlo vycházelo ze středu místnosti, z velkých čadících lamp, zavěšených na dlouhých řetězech, a dopadalo na dvě zavalité a mohutné sochy, stojící po stranách zlatého čtvercového zrcadla. A tam jsem mířil. Tak jako všechny ty sochy, stojící zde nyní jen jako připomínka pro ty, kteří přišli po nich.

Po pár krocích jsem sledoval už jen ty dva spící golemy. Našlapoval jsem, co nejtišeji to šlo, navzdory vnitřnímu tušení, že reagují spíše na lidské teplo a pohyb.

Asi deset kroků od zrcadla se náhle otevřely jejich rudé oči a pohlédly na mne. Aniž by udělali cokoliv dalšího, tohle byla jejich nejsilnější zbraň. Pohled, který vás na místě zkamení.

„JOD HE VAU HÉ!!!“ vykřikl jsem a rozběhl se k zrcadlu.

Nohy mi však v běhu ztvrdly. S kamennými chodidly se člověku opravdu špatně i jenom chodí, ale já to dál zkoušel rozběhat. Avšak golemové mne svým pohledem žhavým jako láva postupně měnili ve stejný bezútěšný kámen, jakým byl třeba ten ohyzdný Hadí mág vedle mne. Cítil jsem jak mi kamenní lýtka.

Orobod se najednou sám od sebe v jediném okamžiku rozzářil jako slunce a skryl mne v kulatém rtuťovitém štítu. Z posledních sil jsem se odrazil od sochy nebohého Hadího mága a skočil jako zázrakem poslední dva metry do hnědých kruhů na zvlněné ploše zrcadla. Slyšel jsem za sebou jen dominové tříštění kamenných soch o černobílou mozaiku podlahy. Po hlavě jsem vlétl do husté hnědé substance, zvané zemská matrice, a ocitl se tak na prahu Hlubiny.