Kapitola I. - Návrat na Modrou horu (3. část)

První kapitola knihy "Merlin a Kruh Orobodu" uvádí čtenáře do Merlinova vyprávění v momentě, kdy konečně nachází cestu ze světa Země zpátky do Hlubiny, odkud byl před stovkou let vyhoštěn zrádným Galbirem, jedním z mocných druidů. Cesta zpět však vede přes světy živlů, které jsou nyní plné překážek a nebezpečí. Osud tomu chtěl, že celou dobu ve vyhnanství nosí Merlin v tajné kapse bájný Orobod. Uvědomuje si, že by měl vrátit tento mocný druidský artefakt zpět na své místo, ale to ještě netuší, jaká je pravda a jeho skutečné poslání...

Do tváře mi zavanul vlahý větřík. Bylo to lehké pozdravení na uvítanou. Prošel jsem zatáčkou a zahlédl provazový most přes hlubokou, asi kilometr širokou propast. Kýval se ve větru a nepůsobil nijak pevně, spíše naopak. Po dalších pár krocích chodba zmizela docela. Vnímal jsem už jen blankytně modrou oblohu a stejně modrou skálu. Vše se mi slilo do jednobarevného obrazu. Ach, to modré slunce. A nemohl jsem si nyní jednoduše říct, že modrá je dobrá.

Když jsem došel až na okraj propasti, seslal jsem na sebe poslední připravené levitační kouzlo a pohlédl dolů, ale dna propasti jsem nedohlédl. Byla tak hluboká, že případný nešťastník by padal hodně dlouho. Možná tak dlouho, že by nakonec přestal křičet, protože by během volného pádu prostě ochraptěl.

Vstoupil jsem lehkou nohou na ztrouchnivělá prkna, která by se zlomila i pod dítětem. Holí jsem se odrážel a přitom jsem pod sebou bortil jednotlivé příčky.

V polovině mostu se zvedl rychlý vítr. Opřel se do mne a nesl sebou ostrou vůni bouře. Začal do mne hučet a fičet a já mu rozuměl. Věděl jsem, že mne varuje, před cestou dál…

Pohlédl jsem za propast, kde se rozkládala daleká planina a nad ní se kupila černá mračna do tvaru kovadliny, jako když přichází horská bouřka.

„Odejděte v pokoji, duchové větru!“ zařval jsem do sílícího vichru.

Ani jsem neočekával, že je to odradí. Naopak se vzedmula vichřice a já měl co dělat, abych se udržel v pohybu vpřed. A to, že jsem byl lehký jako pírko, mi v mém zápolení s větrnými duchy nijak nepomáhalo.

„Větrolame!“ zakřičel jsem s plných plic.

Náhle se kolem mne zvedl větrný vír a já se rázem stal středem malého tornáda o průměru čtyř metrů.

„Dlouho jsi mne nevolal,“ zakvílel Větrolam hlasem meluzíny. „U osmihlavé sylfy, ty chceš projít tou bouří? Merline, nevím, jestli tě před ní uchráním a navíc s tebou nemohu letět až na konec, to přece víš.“

Užíval jsem si bezvětří a skrz Větrolama jsem viděl, že mne nese pár metrů nad vyschlou zemí po tenké modré nitce vstříc postupující bouři.

„Stačí mi, když mne provedeš tímhle uvítacím ceremoniálem,“ řekl jsem. „Nevím, co se sluší a patří při takových příležitostech. Dál už si poradím sám.“

„Jsi pořád stejný vtipálek, Merline. Ale tady ti ten humor moc nepomůže. Chtějí tě roztrhat na kusy, jestli sis nevšiml.“

„Já věřím, že si s nimi poradíš. Jsi přece ze stejného těsta jako oni.“

„Merline, jsem sám proti legii samotného Džinara. Víš o tom, že je jich osm set?“

Na chvíli jsem se zarazil. Ne kvůli tomu, že by mne překvapil jejich počet, ale spíš jsem si uvědomil, proti komu tu nejspíš stojím. Můj nepřítel musí být opravdu mocný, pokud ovládá Krále vzduchu. Takže je to určitě někdo z Rady. Nikdo jiný, o kom jsem věděl, neměl v moci bytosti z Modré hory.

„Mám meč,“ opáčil jsem. „Dokážu si je udržet od těla, když bude nejhůře.“

Větrolam hvízdl. „Chceš na ně vytáhnout Meč?“

„Když budu muset, tak ho použiji,“ přitakal jsem rozhodně.

„Tak se připrav na pořádnou jízdu, protože oni se víc bojí svého pána, než tvého meče.“

„Pak dnes zemře mnoho tvých bratrů,“ řekl jsem.

Větrolam se na okamžik odmlčel. A pak řekl: „Připrav si svůj meč, Merline. Letí k nám jako blesk sám Džinar.“

„To není jeho styl,“ namítal jsem. „Třeba si chce jen promluvit, než na mne poštve svou armádu. Dřív jsem s ním byl docela zadobře.“

„Staré časy jsou pryč, Merline. A Džinar, ten už také není, co býval. Zlá síla mu zatemnila rozum. Začal sloužit novému pánu.“

„A kdo je tím novým pánem?“

„To nevím, Džinar to úzkostlivě tají a nikdo z nižších duchů tu o tom nic neví.“

Z bouře se najednou stala obrovská bytost, mající horní půlku těla lidskou a spodní část se táhla podobna mohutnému tornádu skoro až k zemi. Pokožku měla temně modrou s podivným tetováním. Hlava i tvář byla hladce oholená jen s bílým copem dlouhých vlasů a černou kozí bradkou. Tři rudé zornice plály hněvem a upíraly se na mne.

„STŮJ!“ zaburácel Džinar hromovým hlasem. „VRAŤ SE TAM, ODKUD JSI PŘIŠEL!“

„Ty víš, že to nemohu!“ odpověděl jsem mu sebejistě a dal jsem Větrolamovi mentální pokyn, aby za žádnou cenu nezastavil.

„PAK TĚ ČEKÁ JISTÁ SMRT!“

„Jistější smrt bude, pokud se zastavím, ale nic není tak jisté, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ani to, že tu budeš vládnout na věky!“

Džinar se zaškaredil a sklonil ke mně svou obrovskou ruku.

„ROZDRTÍM TĚ JAKO HMYZ! KLIĎ SE ODTUD!“

„Můžeš to zkusit!“ vykřikl jsem a tasil jasně stříbrnou čepel, před níž obří pravice ihned ucukla.

„TA ZBRAŇ BYLA PŘECE DÁVNO ZNIČENA!“

„Byla,“ přikývl jsem a máchl Excalibrem, abych ho trochu rozezpíval. „Ale jak vidíš, už není.“

„DĚLÁŠ CHYBU, MERLINE!“

„To už jsem dneska jednou slyšel a ten, kdo mi to řekl, už možná není na tomto světě,“ oponoval jsem.

Džinarovi rázem došla všechna trpělivost. V očích mu probleskl šílený výraz, zařval a pak se na nás vrhl jako nechutně veliký boxer. Větrolam zaúpěl, když se mnou rychle stoupal vzhůru z dosahu těch svalnatých potetovaných paží. Uhýbal hbitě do stran a kličkoval mezi údery, využívaje maximálně celý prostor a všechen čas.

„Jsem jen lístek ve větru!“ zakřičel jsem Džinarovi do obrovské tváře a ve chvíli kdy jsem prolétal kolem jeho vzteky svraštělého čela, jsem skočil šipku a zabodl mu meč až po jílec do třetího oka.

Džinar ustoupil a instinktivně se po mě ohnal. Bohužel mne trefil takovou ranou, že jsem se neudržel. Uslyšel jsem křupnutí levé pažní kosti a pak jsem padal dolů.

„Jsem jen list ve větru!“

Přežil jsem jen díky naprostému uvolnění a lehkosti vlastního těla, protože ani Džinarovo zuřivé máchání rukama mne nezasáhlo. Jenže silou přitažlivosti jsem pomalu padal k okraji tornáda – což bylo mnohem horší, než dostávat facky od modrého obra.

V poslední vteřině se tam objevil Větrolam, uchopil mne do své jemné náruče a udělal se mnou prudkou a smělou otočku kolem Džinarova boku. Koutkem oka jsem si všiml, že už si Džinar vyrval z oka do běla rozžhavený meč a za hrozného řevu ho upustil. Pohlédl na mne a já věděl, že mne bude pronásledovat třeba až na okraj svého království a zkusí mne zastavit všemi prostředky. Levačka mi mezitím začínala rychle opuchat.

Letěl jsem na křídlech větru. Vztáhl jsem pravou ruku a zašeptal skryté jméno meče. Objevil se vzápětí v mé pravici a jemně tepaný filigrán na něm zazářil, než jsem ho schoval do tajné kapsy.

Věděl jsem, že králi vzduchu tady nemůžeme utéct. Ale proč to nezkusit. Občas se dějí i nemožnější věci. Větrolam byl opravdu rychlý duch a já ho znal už dlouho. A za tu dobu mne dokázal přesvědčit o svých přednostech. Mnohokrát mi pomohl a i nyní se správně držel nitky a nezastavil, jenže ani rychlost větru není rychlejší než myšlenka místního krále. Stihl jsem si jen napravit zlomenou kost a utišit bolest.

V tom se Džinar zčistajasna objevil na planině a řítil se po modré nitce přímo proti nám. A před sebou tlačil hrozivý uragán, který zněl jeho strašlivým řevem. Kdybych byl smrtelníkem a neznal své možnosti, možná bych dostal strach, ale takhle jsem jen zatnul zuby a v myšlenkách Větrolamovi přikázal, aby vystoupal co nejvýš.

Předklonil jsem se a nechal modrou nitku hluboko pod sebou. Letěl jsem na Větrolamovi rychleji než kdykoliv předtím. Pocítil jsem své vnitřnosti skoro až v hrdle, jak se mnou vletěl do výkrutu. Džinar řval, jakoby ho stále spaloval žár mého meče. Doufal jsem v to, ale nebylo tomu tak. Místo toho na mne poslal smrtící kouzlo a natahoval se při tom jako obří pružina, aby nás snadněji zasáhl.

To měla být má chvíle, ale promarnil jsem jí aktivováním ochranného štítu. Nechtěl jsem, aby to za mne odnesl Větrolam. Posečkal jsem ještě vteřinu, než se ohnivé koule, které na nás Džinar vypustil ze svých dvou zbývajících očí, odrazily od kopule modrého vlnění.

A pak už tu byla ta má slavná ­chvíle.

„Jsem jen list v bouři!“

Skočil jsem z Větrolama, tasil meč a padal proti obrovské rozezlené tváři. Nachytat ho dvakrát na stejný trik by bylo báječné, ale to jsem raději nepředpokládal. V předem vypočítaném okamžiku jsem mrštil meč jako kopí do obrovy pravé zřítelnice.

To samozřejmě nečekal a nestihl uhnout. Meč se mu zarazil do vytřeštěné bulvy a vybuchl v záplavě světla. Musel jsem si zastínit oči, abych korigoval let správným směrem. Vyhnul jsem se obloukem jeho pomalým rukám a využil jsem přitom jejich vztlaku, abych se ocitl přesně tam, kde jsem zrovna potřeboval být.

Excalibur se na můj příkaz objevil v mé pravici těsně před tím, než jsem tvrdě dopadl na Džinarovo levé oko a bodl. Nachytal jsem už podruhé nebohého krále vzduchu na švestkách tím stejným trikem, a to jen proto, že mu předcházel trik nový.

Odrazil jsem se od lícní kosti a přeběhl jsem po jeho lysé hlavě, uhýbaje před příliš velkými dlaněmi. Sklouzl jsem se po copu, odrazil se od Džinarových lopatek a už jsem zase plachtil vysoko nad sotva postřehnutelnou modrou nitkou, nataženou jako záchytné lano přes pustou a kamenitou zem dole.

Slyšel jsem za sebou jen hluboký a děsivý nářek. Tuhla mi při něm krev v žilách, ale neohlédl jsem se. Neohlížet se. To bylo pravidlo, které se zde ještě nikomu nevyplatilo porušit.

Větrolam mne šikovně nabral na svůj hřbet a unášel mne nad nedozírnou planinou, podoben čerstvému pegasovi v zářivě bílé kouli světla. Zvolna jsme klesali z nadoblačných výšin zpátky k linii vzdušného principu.

A v dálce se přes celý horizont vynořila Orlí hora. Tyčila se do neskutečných výšin. Její strmá úbočí se perlila duhovým oblakem a vrchol té stolové hory mizel v temně fialovém nebi nad oblaky. A stejně úchvatná byla i širokost té hory – jakoby se část země rozhodla spojit s nebem a prostě se zdvihla. To místo mělo svou zvláštní atmosféru, která padla na každého, kdo sem zavítal. A ta duha. Jasná a barevná.

„Zanes mě na konec duhy,“ řekl jsem Větrolamovi v myšlenkách.

„Dávej pozor, Merline,“ odfrkl si pegas a odbočil. „Poslali další, myslím, že tentokrát i mého pána Ainaara.“

„Rád bych věděl, kdo je posílá?“

„To nevím, ale ty jistě máš nějaké tušení.“

„Tušení,“ pokýval jsem hlavou. „To mám, ale nevím to s jistotou.“

„Tak v tom ti nepomohu,“ konstatoval Větrolam a zprudka stoupal podél šedomodrých mračen. „Ale co je zde jisté. Ještě včera jsem byl tvým přítelem a za chvíli se stanu tvým nepřítelem.“

„Tak zlé to snad nebude,“ zamračil jsem se.

„Ale bude,“ zavrtěl dlouhou hřívou a proměnil se zase do své častější podoby. „Tam nahoře na nás čeká můj pán,“ dopověděl pode mnou už jako velký stříbrný orel. Obrátil na mne modré oko, zaklapal zobákem a vydal vysoké a táhlé zavřeštění.

Zvedl se vítr. Byl tak suchý a silný, že mi popraskala kůže na rukou a na tváři. Ten vysušující horký vzduch sebou nesl pískot, znějící téměř na hranici slyšitelnosti. Ozýval se jistě odkudsi z vrcholku Orlí hory. A já dobře věděl, komu ten hlas patří. A také jsem věděl, že bojovat s Ainaarem bude mnohem těžší, než oslepit Džinara.

Neměl jsem Větrolamovi za zlé, že mne nebude bránit před svým pánem a ani bych to po něm nikdy nežádal. Jen mne trochu překvapilo, že někdo jako Ainaar slouží temným silám. Vždy jsem se domníval, že Král Orlů je čestný a vážený duch vzduchu a k něčemu tak nízkému jako je služba temným mágům by se nikdy nesnížil. A ejhle. Mýlil jsem se. To ale také znamenalo, že budu bojovat proti celé armádě orlů, včetně samotného Větrolama.

Anebo…v hlavě se mi počal rýsovat spásný plán…

Vlétli jsme do duhové záclony a vítr zesílil. Začal mne strhávat z Větrolama, ale já se držel pevně. Zdálo se mi, že jsem zahlédl stín orla napravo, ale hned mi zase zmizel nebo tam vůbec nebyl? Těžko říct. Každopádně jsem zpozorněl.

„Sledují nás,“ řekl Větrolam. „Ale zatím se drží zpátky. Zkusím jim uletět.“

„To nemusíš,“ zarazil jsem ho. „Stejně nás nakonec chytí. Musím jít po vzdušné cestě a ta vede přes celou horu. Stačí, když si tam na nás počkají.“

Větrolam nezpomalil. „Alespoň ti získám trochu času,“ řekl, „když už ti nemohu jinak pomoci a možná se i trochu pobavím, než se rozloučíme.“

Pokrčil jsem rameny a nechal ho, ať si to klidně užije. Byl jsem ostatně stejného názoru, pokud jde o zábavu. Tak dlouho už jsem neletěl na žádném orlovi, že už si ani nevzpomínám, kdy to bylo naposledy. Mohl jsem si to v klidu užít na hřbetu velkého stříbrného orla.

Výčnělky Orlí hory probleskovaly nachově fialovou barvou a skládaly se v ukazatele naší letecké výpravy na vrchol. Strmá stěna pableskující skrz mlžný opar se přitom rychle blížila. Napadlo mne, že jestli včas nedosáhneme vrcholu, tak do masívu narazíme. Ale doufal jsem do posledního okamžiku, že Větrolam ví, co dělá. A měl jsem pravdu. Modrá nitka zfialověla hluboko pod námi, vnořila se do hory a procházela skrz ni k základně a pak vzhůru k vrcholu. Jenže to jsem věděl jen proto, že jsem sám jednou procházel nitrem Orlí hory. Ale dnes už si nepotrpím na hádanky od Sfing a zpěv harpyjí, tak jako dříve, a proto jsem se této cestě pro jistou vyhnul dostatečnou oklikou, ale přeci ne méně nebezpečnou. Výšiny hlídali skuteční vládci vzduchu, ale má cesta vedla dál – vedla do zemského živlu, který mě ještě čekal, než konečně vkročím do nitra Hlubiny. Na mysli mi vytanula Arrrkova slova o drakovi, kterého jsem prý probudil svým příchodem. Ale na další takové úvahy teď prostě nebyl čas.

Udeřila do mne vlna energie. To když jsme prolétli druhým duhovým závojem a pak jsem měl opět co dělat, abych se udržel v sedu na orlím hřbetu. Větrolam začal ostře stoupat a síla suchého větru se ještě znásobila. Moje pokožka se začala scvrkávat a připadalo mi, jako bych si právě prožil zrychlené stárnutí. Pohlédl jsem na hřbety rukou – krabatily se a praskaly. Tušil jsem, že jestli něco neudělám, bude ze mne na konci tohohle výstupu pěkně vyschlá mumie.

Učinil jsem jen gesto, a vykouzlil si Větrný štít, protože mi proud větru, ostrého jako tisíce žiletek, stále víc rozrýval tvář. Raději jsem jí přitiskl do orlího peří. Sevřel jsem silný hřbet koleny a držel se zuby nehty.

Větrolam na konci výkrutu vyvinul neskutečnou rychlost a myslím, že podal obdivuhodný výkon i mezi svými druhy. Bystrým zrakem jsem spatřil modrou oblohu…

To se blížíme k vrcholu…

A tam na mne čeká Ainaar a já opět doufám, že bude ochoten si promluvit. Pokud mne Duch neopustí, tak mám naději, že překročím lstí přes práh větru…

Větrolam naposledy zamával mocnými perutěmi, vzepjal se a zaryl drápy do okraje stolové hory. Pohlédl jsem na skalnatou pustinu, rozkládající se na vrcholu. Vypadala jako z jiného světa. Jako bychom ani nebyli na zemi. Znal jsem to místo, ale je to velmi dávno, co jsem zde byl naposledy. V paměti už viselo jen jako mlhavá vzpomínka na zašlé časy, které se již nikdy nevrátí.

„Tak tady se rozloučíme,“ řekl. „tam za těmi skalami je rokle. Tam na tebe čekají.“

Přikývl jsem a seskočil přímo na fialovou nitku.

„Děkuji ti za vše,“ mávl jsem na rozloučenou a při tom jsem pozoroval žluté skály, které ze všeho nejvíc připomínaly k nebi vztažený Orlí spár – odtud i jejich jméno.

Větrolam někam zmizel, ale já se neohlížel. Šel jsem vstříc svému osudu, aniž bych vlastně věděl, jaký přesně ten osud nakonec bude. Jenže nástroj jako já se nemá ptát proč je nástrojem. Neboť je tím čím je, a tak jak to chtěl, ale vždy jinak, než si to představoval – což je důkaz o tom, že nad světem bdí Vyšší inteligence, která udržuje míru a harmonii věcí. Jinak by lidé všechnu sílu vyplýtvali v honbě za svým chtěním. Říkejte si tomu, jak chcete – Bůh, Nadvědomí, Univerzum, Alaha nebo jednoduše Duch Jediného, ale právě k této Inteligenci jsem nyní upíral svou mysl a modlil se k Ní celou svou bytostí. Ona mi byla starostlivou a milující Matkou, nejlepší jakou kdy mohl mít Syn, kterého jeho rodiče zanechali v lese.

Ani jsem si nevšiml, že vysoko na obloze krouží orel, dokud jsem náhodou nevzhlédl při závěru modlitby. Tohle nebyl žádný obyčejný orel. Tenhle byl jasný a mocný, zářil jako slunce v poledne a byl obrovský, nejmíň jednou tak velký jako Větrolam. Poznal jsem ho. Snášel se ke mně v kruzích a zářil aurou rychlého a vznešeného ducha. Jeho hvizd se mi zařízl do uší a ochromil na okamžik můj klidný dech. Avšak neustrnul jsem.

„Pane větru!“ zvolal jsem. „Mocný králi vzduchu! Nech mne projít!“

Odpověděl mi pouze vichrem ze zlatých křídel.

„Ainaare!“ zesílil jsem hlas na nejvyšší stupeň. „Přísahal jsi mi věrnost! Vyzývám tě! Nech mne projít!“

Uslyšel jsem jeho hromový hlas a podlomila se mi kolena.

„A JÁ VYZÝVÁM TEBE, MERLINE,“ zaryčel. „VYZKOUŠÍM, ZDA JSI HODEN PROJÍT MÝM ÚZEMÍM!“

Proti tomu jsem nemohl nic namítat. Ověřit si oprávněnost mého pobytu v říši vzduchu mohl každý, kdo měl zájem změřit síly s čarodějem. Jenže jak vidno nebyl jsem jediný čaroděj. Mnoho jiných mělo zájem na tom, abych na této cestě ztroskotal. Možná někdo z mocných druidů Ainaarovi nařídil, aby mne zastavil. Věděl jsem totiž, že sám od sebe by se k tomu nepropůjčil. Vždyť to byl on, kdo mi dal Větrolama do služeb, za to, že jsem porazil Darkóna – démona běsnící bouře.

„Copak si nevzpomínáš, co jsem pro tebe vykonal?!“ vykřikl jsem. „Takový je vděk králů vzduchu?!“

Najednou letěl střemhlav na mne a v očích mu plál zářivý a zlostný oheň. Nepoznával jsem ho. Jaký čert ho to posedl? Tohle nebyla ta stará dobrá bytost vzdušného živlu, kterou jsem znával. Prostupovala jím jiná, mnohem temnější síla.

Všechno se ve mně vzepjalo. Orobod se objevil v mé mysli a kolem mne se v ten okamžik rozestřela ohnivá koule, šlehající rudými paprsky a pulzující neskutečnou spalující silou.

Ainaar narazil do mocné ochrany ze samotného Zdroje a zaječel, když ho plameny pohltily. Ohnivá koule na něj přeskočila, a začala ho sžírat tajným ohněm. Udělal zběsilý výkrut doprava a padal k zemi jako žhavý meteorit. A pak mi zmizel ze zorného pole. A já vstoupil do stínu Orlího spáru. Kdo ví, jaké překvapení mne tady na konci vzdušného principu ještě čeká. Pro jistotu jsem pročesával ultrasluchem daleké okolí a hledal sebemenší známku života a pohybu na tomto podivném a pustém místě.

Ostrá silueta skal mne obklopila a pocítil jsem lehkost vlastního těla. Mé špičky se odlepily od větrem bičované země a já stoupal lehoučký jako pírko. Zbývalo ještě pár vteřin a pozbyl bych života, protože vítr mne unášel vzad – jenže to jsem nemohl dopustit. Ještě ne. Ne, dokud nedokončím svůj úkol.

Vyvolal jsem v sobě pocit tíhy a dorovnal tak svou váhu, abych opět získal gravitační sílu nutnou k pěšímu pohybu. A právě včas.

Napravo vpředu se ozval poplašný orlí křik – možná někde za ohybem cesty, za posledním pařátem, na mne čeká celá orlí armáda. Možná…

A možná duchové vzduchu pochopili, že mne nemohou zastavit. Doufal jsem, že další demonstrace síly budu ušetřen, ale jak se zdá, ne všichni se zřejmě mohou jednoduše a napoprvé poučit.

Přidával jsem tíhu do nohou a postupoval rychle kupředu. Nějaká síla mne stále nadnášela a vrhala zpět a já musel neustále korigovat směr a váhu vlastního těla.

Ohyb cesty se narovnal a skála mi ustoupila z výhledu.

Spatřil jsem Ainaara. Nějak se mu podařilo setřást ohnivé kouzlo a nyní začouzený a dýmající přešlapoval po okraji své říše, jímž byla bezedná propast, vedoucí přímo do zemského živlu. Obrátil se a zpražil mne svým pichlavým pohledem. Stál přímo na nitce, po které jsem kráčel, tak abych ho nemohl minout.

„Jsem hoden projít?“ optal jsem se s úšklebkem.

„JSI,“ přikývl těžce. „ALE NETUŠÍŠ, CO NA TEBE NA KONCI TÉHLE CESTY ČEKÁ.“

„A ty ano?“

„JÁ TO VÍM, MERLINE A ZE STARÉHO PŘÁTELSTVÍ TI ŘÍKÁM, VZDEJ SE A ODEJDI, POKUD JEŠTĚ MŮŽEŠ, PROTOŽE TAM NA TEBE ČEKÁ NĚCO MNOHEM HORŠÍHO NEŽ POUHÁ SMRT.“

Blížil jsem se k němu ostražitý a napjatý, ale netušil jsem, kam tím míří.

„Kdo ti přikázal mne zastavit?“

„TO TI NEMOHU ŘÍCT, VŽDYŤ VÍŠ.“

Vzdychl jsem. „Proč je to vždy tak složité?“

„NAOPAK,“ řekl. „JE TO STRAŠNĚ JEDNODUCHÉ. POSLALI TĚ NA SMRT, MERLINE. ODEPSALI TĚ JAKO NUTNÉ ZTRÁTY. JSI JEN FIGURKA, KTEROU JE NUTNO OBĚTOVAT. POUHÝ BÍLÝ KŮŇ NA POMYSLNÉ ŠACHOVNICI.“

„Ne!“ vykřikl jsem. „To, že jsem došel tak daleko, je jasný důkaz o tom, že mne neopustili. To ty nyní stojíš proti vůli Ducha.“

„JAK MYSLÍŠ, MERLINE,“ vzdychl si, „ALE JÁ TĚ VAROVAL A MYSLEL TO S TEBOU DOBŘE. JEŠTĚ BUDEŠ LITOVAT SVÉHO ROZHODNUTÍ.“

Nato se rozplynul ve zlatém prachu, ale jeho slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Ani skok do propasti mně jich nezbavil; padal jsem volným pádem do zdánlivě nekonečné propasti, držel se nitky a přemýšlel, co může být horší než smrt. Nitka změnila barvu na světle hnědou a vzápětí jsem po nohách tvrdě dopadl do černočerné chodby. Těžká zemitá vůně přešla v pachuť na rtech. Byl jsem tady správně.