Vangelis: The Collection (recenze alba)

Už to tak bývá, že když umělec zažívá návrat na výsluní, můžou se hudební vydavatelství přetrhnout, aby si namastila kapsu na jeho dřívějších úspěších. Nejinak je tomu i v případě řeckého skladatele a klávesisty Vangelise, jehož tvorba prožívá znovuvzkříšení zejména v souvislosti s nedávno proběhlými olympijskými hrami v Londýně. Právě Vangelisova skladba "Chariots of Fire" ze stejnojmenného filmu zněla při předávání medailí a její interpretace s účastí Rowana Atkinsona patří k nejčastěji vzpomínaným momentům zahajovacího ceremoniálu. Vangelis také loni v prosinci uspořádal na požádání nadace Qatara koncert v Dauhá a letos zkomponoval hudbu pro divadelní verzi již zmíněných Chariots of Fire, která rovněž vyšla na CD (o té ale zase někdy jindy).

přední obal

Než se pustím do detailnějšího rozboru dvojalba The Collection, dovolím si sem zkopírovat příspěvek uživatele telotone z diskuze pod kompilačním albem Images od Jeana Michela Jarre na stránkách em.webz.cz: "To se vezmou ty nejhezčí dámské paže jaké spatřily světlo světa, dlouhé s ženskou jemností vypracované opálené nohy a se stejnou pečlivostí vybrané další partie zadeček, poprsí ...Všechny tyto epesní součástky, promiňte to slovo, se dají dohromady a pečlivě propojí. Jak asi víte nevznikne super žena, ale monstrum. A třeba i nejnedokonalejší celistvý kontinuální výtvor bude působit lépe než skládanka z bezchybných kousků. A to je přesně můj pohled na všechny compilation albumy, byť trochu přehnaně a obšírně pojatý."

Musím říct, že postupem času se s telotonovým názorem začínám ztotožňovat (a mám tak trochu obavu, zda to, jak se dívám právě na The Collection, není do značné míry ovlivněno pouze tímto stanoviskem). The Collection se snaží nabídnout posluchači to nejlepší (alespoň v rámci prvního disku), co Vangelis během své více než čtyřicetileté skladatelské kariéry vytvořil. Takový výsledek už ze své podstaty nemůže přinést koncepčně a stylově jednolité album a jedinečný zážitek z poslechu, ale spíš kompilát přeskakující z místa na místo. Jedinou možností, jak tedy výběrové album alespoň částečně uhladit, je pohrát si s pořadím skladeb. A to je něco, v čem u Warner Music tentokrát neměli příliš šťastnou ruku.

První disk začíná trojicí veleúspěšných filmových melodií "Conquest of Paradise" - "Chariots of Fire" - "Blade Runner (End Titles)". Bez jakékoliv koncepce nebo promyšlenosti jsou zde na prvních třech pozicích vybity pomyslné patrony ukazující Vangelisovu schopnost uvést filmového diváka v úžas svými schopnostmi při komponování ústředních témat. Po Blade Runnerovi následuje stylem podobně laděný "Pulstar" a po něm zcela se nehodící "Eternal Alexander" z Alexandera Velikého. Právě "Eternal Alexander" velice dobře ilustruje neschopnost vydavatele přinést divákovi něco víc než nesmyslně seskládanou změť Vangelisových nejvýznamnějších kompozicí. Pokud zařazení této skladby něčemu prospívá, pak zcela jistě poukázání na fakt, že "best of" skladby není nutné hledat jen na starších albech, ale lze se porozhlédnout i po novějších kouscích (přestože Alexander byl vydán již v roce 2004, přijde mi to jako včera). "Eternal Alexander" na původním soundtracku zní v samotném závěru, završuje album a podtrhává velikost řeckého vojevůdce. Nicméně zde na The Collection působí po bouřícím "Pulstar" a před "Anthem - 2002 FIFA World Cup Official Anthem" jako pěst na oko.

Jako sedmou skladbu máme možnost slyšet "Line Open" ze singlu pro 1492: Conquest of Paradise. Nedá se říct, že by měla nějaké hitové ambice, nicméně její zpřístupnění těm, kteří singl nevlastní, je vcelku příjemné. Svým charakterem by však spíš zapadla někam na druhý disk. Dále zde máme "To the Unknown Man", kterou mají čeští posluchači spojenou se seriálem Okna vesmíru dokořán, kde byla použita jako úvodní znělka. "To the Unknown Man" působí uprostřed disku opět velice zvláštně a přímo vybízí ke srovnání s kompilací Portraits z roku 1996, kde jako klidný a zároveň vznešeně majestátní kousek fantastickým způsobem album otevírala. Následuje opět klasická skladba "Hymne", po které přichází pompézní a svižné "Voices", další z mnoha, u kterých si říkám, že by se měly objevit na úplně jiném místě. Následuje "Up and Running" z třídiskové edice Blade Runnera a poté "Blade Runner (Main Titles)". Pánové z Warner Music zřejmě vyslyšeli konce neberoucí výtky Vangelisových fanoušků a na album umístili verzi zahrnující pasáž znějící při úvodních titulcích, nicméně zde zůstal monolog Harrisona Forda, který se ve filmu objevuje na úplně jiném místě. Pak jako bychom přeskočili dvě hodiny filmu a octli se na samotném konci u skladby "Tears in Rain".

První disk uzavírá čtveřice skladeb vzniklá ve spolupráci se zpěvákem skupiny Yes Jonem Andersonem "So Long Ago, So Clear", "I'll Find My Way Home", "State of Independence" a "I Hear You Now". Nic nového pod sluncem, všechny čtyři se objevily na již zmíněné kompilaci Portraits. Marně čekám, kdy se na některém z Vangelisových kompilačních alb dočkám třeba neskutečně geniální skladby "Horizon" z Private Collection (tím nechci říct, že by výše uvedené hitovky byly nějakým způsobem nekvalitní).

Druhý disk je již ucelenější co do polohy (skladby jsou pomalejšího charakteru), žádná zvláštní koncepce se ale nekoná ani zde. Nevím, zda rozdělení skladeb podle toho, zda jsou "více hitové" nebo "více ambientní" bylo šťastnou volbou a albu prospělo. Pokud chtěli u Warnerů pojmout dvojalbum kontrastně, mohli na to jít jiným způsobem, například na první disk umístit více syntezátorové skladby a na druhý disk skladby více orchestrálně laděné.

K jednotlivým skladbám nemá (s jednou výjimkou) smysl psát komentáře, proto snad jen jejich výčet: "Rachel's Song", "Missing", "Love Theme (from Blade Runner)", "Ask the Mountains", "Theme from Bitter Moon", "Dream in an Open Place", "Twenty Eighth Parallel", "Memories of Green", "La petite fille de la mer", "Song of the Seas", "Memories of Blue", "L'enfant", "Echoes", "Remembering".

"Remembering" je zcela novou skladbou zkomponovanou pro tuto kompilaci. Jedná se o celkem sympatický kousek, ačkoliv budete mít po nějakou dobu pocit, jako by Vangelis přešlapoval na místě a nevěděl, kam dál. Stylem osciluje "Remembering" mezi mrazivostí soundtracku Antarctica a tajuplností alba Voices. Sólo na saxofon nahrál Dimitris Tsakas.

Výše několikrát zmíněná koncepční nedoladěnost představuje daleko největší neduh alba. Přestože Vangelisův hudební záběr je nesmírně široký, dřívější výběrová alba dokazují, že se jeho skladby dají rozumně uspořádat (například jako je tomu na Portraits) a převést ve skvělý hudební zážitek. Dřívější kompilace také obsahují přechodové zvukové efekty, které propojují ty skladby, jejichž návaznost by mohla působit rušivě. Na The Collection žádné takové přechody nenajdeme a skladby jsou od sebe vesměs (až na výjimky) odděleny. Hned první stopa, "Conquest of Paradise", byla dokonce převzata ze soundtracku 1492: Conquest of Paradise v původní podobě, takže na samotném konci máme možnost slyšet počátek skladby "Monastery of La Rabida", do které plynule přechází. Tuto chybu považuju za ukázku odfláknuté práce.

Co se týče informací, které má posluchač možnost dočíst se v bookletu, nejsou nijak zvlášť nové a booklet samotný je vyveden poměrně prostě. Album je pak baleno v klasickém plastovém obalu pro dvě CD a navíc v kartonu.

Pokud čekáte od této kompilace nevšední poslechový zážitek, raději od její koupě upusťte (byť si můžete pořadí skladeb sami upravit). Pokud se chcete seznámit s Vangelisovou tvorbou, vyšla i v tomto směru lepší výběrová alba. Pokud si chcete opatřit skladbu "Remembering" z oficiálních zdrojů, směle do toho - jen si nejsem jistý, zda v takovém případě cena vyvažuje požitek.