Každý čtenář si jistě vybaví nějakou filmovou scénu, při které seděl zaražený do křesla, po zádech mu přebíhaly vlny mrazu a uvědomoval si, že to, co sleduje, je veliké. V tomto článku bych chtěl vybrat několik scén, které by (aspoň podle mého názoru) zasloužily nominaci do nějakého oficiálního žebříčku toho nejvelkolepějšího, co se kdy objevilo na filmovém plátně. (Scény, které zde uvádím, jsou seřazeny podle roku vzniku filmu.)
Ben HurMetro-Goldwyn-Mayer
Metropolis (1927) – městské scenérie
Langův němý film Metropolis je důležitým milníkem na cestě k efektní science fiction. Dodnes inspiruje tvůrce sci-fi filmů (Hvězdné války, Matrix) a náklady na jeho výrobu prakticky zruinovaly německé studio UFA. Byl také zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Kulisy futuristické metropole dnes mohou působit papundeklovým a komickým dojmem (záběry jsou navíc pořízeny jen statickou kamerou), nicméně ve spojení s monumentální hudbou Gottfrieda Huppertze se ve dvacátých letech muselo jednat o úžasný zážitek.
Ben Hur (1959) – závody vozatajů
Ben Hur je přesně tím typem filmů, které miluju – rozmáchlý epos s délkou přes 200 minut, který začíná předehrou a je přerušen přestávkou a mezihrou, kdy ke statickému obrazu hraje jen hudba (občas si říkám, že by se to v kinech mohlo praktikovat i dnes). Vrcholem Bena Hura je scéna závodu vozatajů ve druhé polovině. Do nejmenších detailů propracovaná osmiminutová pastva pro oko a drásadlo nervů i tehdy, pokud film sledujete po několikáté. Natočení této scény zabralo asi pět týdnů a nabalila se na ni i (ve skutečnosti nepravdivá) legenda o údajně zabitém statistovi.
Lawrence z Arábie (1962) – příjezd do Wadi Rum
Vybrat jedinou scénu z Lawrence z Arábie je nesmírně těžké, protože tento film přímo překypuje impozantními výjevy z pouště podbarvenými nádhernou hudbou Maurice Jarrea. Za výjimečnou ale považuju scénu příjezdu do tábora Audy Abu Táji ve Wadi Rum, která ve filmu působí jako oslava samotného otevřeného prostoru. Scénu se mi sice nepodařilo nalézt na YouTube, jako důkaz velikosti celého filmu ale určitě dobře poslouží upoutávka k restaurované verzi.
2001: Vesmírná odysea (1968) – průlet hvězdnou branou
Rozsáhlá scéna průletu hvězdnou branou je příkladem nezvyklé narace v této Kubrickově sci-fi klasice. Film, ve kterém se toho moc nenamluví (prvních dvacet pět a posledních dvacet dva minut nepadne ani slovo), je spíš záležitostí estetického prožitku a zamyšlení nad budoucností lidstva než rutinní scifárnou s dějem v běžném smyslu.
Apokalypsa (1979) – útok helikoptér
Apokalypsa – film, který ničil, aby stvořil sám sebe (Baudrillard). Zvukově a obrazově neuvěřitelně podmanivý snímek z pekla vietnamské války, kde se lidé mění ve zvířata a veškeré normy vytvořené civilizací přestávají platit. Scéna útoku na vietnamskou vesnici je bezpochyby nejcitovanější pasáží filmu a stala se pověstnou mimo jiné i díky použití Jízdy valkýr jako hudebního doprovodu. Totální destrukce a zkáza za tónů nádherné hudby. Násilí nikdy nebylo tak přitažlivé (patrná paralela s Mechanickým pomerančem). Při ničení cizích vesnic si odteď budu pouštět už jen Wagnera.
Tanec s vlky (1990) – lov bizonů
Velkolepý lov bizonů v úžasném čtyřhodinovém Tanci s vlky patří těm scénám, při kterých si divák u počítače říká „vidět na velkém plátně a zemřít“. Síla této scény spočívá v nesmírné živelnosti vyzařující z obrovského stáda bizonů utíkajícího prérií. Bohužel se mi ji nepodařilo nalézt v uspokojivé kvalitě.
Pán prstenů: Návrat krále (2003) – útok Rohirů
Pokud si něčeho na Jacksonově trilogii opravdu cením, jsou to kromě veliké lásky k Tolkienově předloze emocionální momenty, často vyvolané nějakým tím monologem nebo dialogem. Útok Rohirů na skřety před Minas Tirith patří k nejnapjatějším pasážím celého Pána prstenů a proslov krále Théodena o rudém dni, kdy slunce vyjde, nepředčí v naléhavosti a citovém dopadu téměř nic.
Jaké jsou vaše „velké“ filmové scény? Co byste do seznamu přidali a co naopak ubrali? Uvítám vaše názory v diskuzi…
