Rumunsko: Sighișoara a Brașov

Na úvod bych chtěl jen poznamenat, že nejsem žádný cestovatel a blogy z cest obyčejně nepíšu, takže ani náhodou nemám v úmyslu hrát si na nějakého „znalce“ rumunských poměrů. Přesto tenhle článek píšu v dobré víře, že třeba zaujme někoho, kdo by se rád podíval (nebo už pravidelně jezdí) do Rumunska, a přijde mu užitečný.

Rumunská vlajka na Tâmpě v Brašově

Do Rumunska je kvůli pohodlí asi nejlepší cestovat vlakem, pokud nemáte auto nebo nechcete stopovat. Lístky jsou přesto poměrně dost drahé – za dvě osoby jsme za zpáteční jízdenku z Ostravy do Brašova zaplatili téměř 8 000 Kč včetně rezervace lehátek.

S Bětkou jsme nastoupili do EC Moravia z Ostravy do Budapešti a v maďarském hlavním městě si tři hodiny počkali na příjezd EN Dacia z Vídně do Bukurešti. Z Budapešti jsme toho moc neviděli, protože jsme dorazili po setmění, a tak jsme se jen na chvíli usadili v restauraci se sympatickým názvem Bécsiszelet Vendéglő.

Lehátkové kupé s námi z Budapešti sdílela jedna mladá Rumunka, která cestovala z Prahy do Sighișoary, kam jsme měli namířeno i my. Nikdy předtím jsem nočním vlakem nejel, takže nevím, jaké v nich panují poměry, ale průvodčí se ukázal jako velice ochotný, ráno nám donesl čaj a kávu a všem cestujícím včas řekl, kdy mají vystoupit.

Jeden z prvních obrazů z Rumunska, který si vybavuju, je nádraží v Curtici s obrovskými státními znaky a toulavým psem na nástupišti. Toulaví psi představují docela nepříjemný problém, který Rumuni po protestech proti nehumánnímu zacházení se zvířaty nyní řeší jejich sterilizací namísto utrácení. Toulavé psy jsme během cesty viděli ještě několikrát, většinou kolem trati.

Do Sighișoary jsme kvůli 50minutovému zpoždění dorazili v pondělí po jedenácté a ubytovali se v jednom z místních penzionů. Sighișoara je mezi turisty vyhledávána především jako starobylé město, které si dokázalo uchovat středověké kouzlo (bylo postaveno ve 13. století Němci), je známa také ale jako rodiště legendárního Drákuly, valašského knížete Vlada III. Napichovače.

Sighișoara není příliš velká, její centrum je ale plné romanticky působících uliček, starých budov, náměstí, krytých schodišť a průchodů. Město bylo dříve ovládáno cechy, které stavěly opevnění k jeho obraně. Uchovalo se několik věží (Ševcovská, Klempířská, Krejčovská...), dominantou centra je ale Věž s orlojem (Turnul cu Ceas). Nad městem stojí kostel Na kopci (Bergkirche), ke kterému vede kryté Schodiště studentů. U kostela leží starý německý hřbitov. Přes noc zamčená hřbitovní brána a přítomnost hlídače v přízemí nedaleko stojící věže působí docela dobrodružně a tak trochu strašidelně (při procházení uliček Sighișoary mě častokrát napadlo, že by se hodily k natáčení filmů na motivy Foglarových knih).

Když jsme se neprocházeli po městě nebo jsme nebyli v penzionu, většinou jsme seděli v některé z místních restaurací. Cena za posezení v pizzerii nebo nějaké příjemné rumunské restauraci není nijak zvlášť vysoká a je srovnatelná s tím, co byste zaplatili u nás. Z tradiční rumunské kuchyně nám s Bětkou zachutnala ciorbă de burtă, kyselá dršťková polévka na bílo, a v Brašově pak sarmale cu mămăligă, což jsou zelné závitky s mletým masem a k tomu polenta. Co se týče piva, tak Čecha možná překvapí, že ani ty lepší restaurace často pivo nečepují, ale zato mají docela široký sortiment v lahvích. Zkusil jsem Ursus, Timișoreanu, Ciuc, Silvu a Nenea Iancu, nicméně mi všechna rumunská piva přišla na jedno kopyto. Rozhodně nejde říct, že by šlo o nepitelné značky, ale o žádný extra zážitek se nejednalo. Je to totiž nejspíš vinou západních koncernů, že pivo v Rumunsku chutná prakticky stejně jako v Česku. Ceny jsou ale opět příznivé – láhev piva Ursus vyjde v lepší pizzerii asi na 5 lei, což je v přepočtu něco pod třicet korun.

V restauracích jsem taky měl konečně možnost využít svých chabých znalostí rumunštiny. Omezil jsem se jen na objednávání jídla a piva. Když obsluha slyšela moje chabé pokusy mluvit rumunsky, většinou přešla do angličtiny. Bětka se s Rumuny domlouvala většinou anglicky.

Ve středu dopoledne jsme zaplatili za pobyt v penzionu (dohromady 200 lei za dvě noci) a vydali se na místní nádraží, abychom se dostali do Brašova. Lístky na vlak se v Rumunsku prodávají na konkrétní spoj a nám se naštěstí podařilo sehnat jízdenky na osobák, který už měl být pryč (přijel s 20minutovým zpožděním), jinak bychom museli čekat další tři hodiny.

Vlak, který nás dvě a půl hodiny vezl do Brašova, byl tažen nevzhlednou lokomotivou a sestával ze starých dvoupatrových vozů, které snad pamatovaly éru ještě před Ceaușeskem. I tak se mi tenhle ne zrovna reprezentativní vlak líbil, protože jsme aspoň poznali, jak cestují běžní Rumuni. Dveře se nezavíraly samy, takže po odjezdu ze stanice je museli zavírat cestující. Dva kluci je otevírali za jízdy, za což je průvodčí náležitě seřval.

Během jízdy jsme z okna viděli řadu vesnic. Typická rumunská dědina se ani v nejmenším nepodobá české vesnici se zateplenými domy a posekanými trávníky. Mnoho rumunských vesnic je zanedbaných, má špatnou infrastrukturu a ve spoustě domů není zavedena voda. Právě mezi zanedbaným (ale svým způsobem alespoň stále tradičním) venkovem a udržovanými městskými centry by se dal vidět jeden z mnoha kontrastů, které jsou pro Rumunsko tolik typické. Dalším z takových kontrastů jsou (ne sice nějak extra velké, ale přesto okolí hyzdící) černé skládky kolem trati v jinak krásné krajině. Na venkově zřejmě nefunguje odvoz odpadu, a tak vesničané a zemědělci sypou smetí na místa nedaleko polí.

Když jsme dorazili do Brašova, chtěli jsme hned vyrazit do centra. Omylem jsme si ale koupili o dva celodenní lístky na MHD víc, a když jsme se je anglicky pokoušeli prodat jiným turistům, zjistili jsme po chvíli, že mluvíme se Slováky. Někoho, kdo často cestuje, už takový zážitek ani nevyvede z míry, my jsme ale byli příjemně překvapeni. Během cesty autobusem do centra jsme si vyměnili dojmy, které jsme zatím o Rumunsku získali, a po vystoupení jsme se podívali do průvodce od Rough Guides (opravdu vydařená knížka), kam by se dalo zajít na oběd.

Restaurace Sergiana v tradičním rumunském stylu se ukázala jako skvělá volba. Sarmale i jehněčí byly vynikající, obsluha sympatická a prostředí příjemné. Ceny navíc nejsou nijak extra vysoké (Șirul Vămii, který jsme navštívili následujícího dne, je podstatně dražší). Pokud se někdy dostanete do Brašova, určitě si do Sergiany zajděte na oběd nebo večeři. Nebudete litovat.

Ubytování jsme měli zajištěno v kempu Dârste (někdy taky Dîrste) kousek za městem. Jedná se o standardně vybavený kemp s místem pro autobusy, karavany, se stany i chatkami. Narazili jsme tu i na Čechy, ale velkou část osazenstva kempu tvořili zejména Poláci. Celkem pestrá směs národností svědčí o tom, že Brašov je poměrně vyhledávaným turistickým cílem.

Město je počtem obyvatel i charakterem srovnatelné například s Brnem. Asi nejvýznamnější památkou je Černý kostel (Biserica Neagră), středobodem města je přilehlé Radniční náměstí (Piața Sfatului) s radnicí. Zajímavá je i nedaleká čtvrť Schei s kostelem svatého Mikuláše (Biserica Sfântul Nicolae). Pozoruhodnou atrakcí je nápis „Brașov“ pod hřebenem hory Tâmpa, který nápadně připomíná losangeleský „Hollywood“. Na Tâmpu jsme vyjeli lanovkou (vážně nejsem kamzík) a z vyhlídky vedle nápisu se podívali na Brašov z výšky. Město nicméně kvůli své velikosti, širším ulicím a taky kvůli tomu, že je postaveno vesměs na rovině pod kopci, nepůsobí zdaleka tak starobyle a romanticky jako Sighișoara.

Co nás na Brašovu také překvapilo, je jeho systém městské hromadné dopravy. Trasy autobusových linek jsou totiž částečně okružní, což nás zmátlo při cestě z kempu do centra. V Brašově jsme se také po dlouhých letech svezli klasickým maďarským Ikarusem a Čecha určitě potěší, že cena časově neomezeného jednosměrného lístku je 1,5 leu (zhruba 8 korun).

V pátek dopoledne jsme sbalili stan a vyrazili znovu do centra ukrátit si čekání na vlak. V baru Il Caffè jsme si ještě s barmanem popovídali o Rumunsku a krátce po páté jsme nasedli na EN Dacia a zpátky přes Sighișoaru zamířili domů. V Alba Iulia k nám do lehátkového kupé přistoupili ještě dva Češi, kteří v Budapešti stihli tak tak naskočit do berlínského EC. My jsme si brzy ráno v klidu počkali na Moravii a po poledni dorazili do Ostravy.

Rumunsko ve mně po první návštěvě zanechalo vesměs pozitivní dojem, snad až na ten bordel kolem trati a – to jsem nezmínil – časté nápisy bez diakritických znamének. Opravdu mi nejde do hlavy, že je v Rumunsku možné psát například na billboardy nebo auta bez diakritiky a že to nikomu nevadí (kdysi jsem se už o tomto fenoménu rozepisoval a v budoucnu mu hodlám těch pár odstavců opět věnovat – je to tak nějak můj fetiš). Dobrý dojem na nás určitě udělala rumunská kuchyně, transylvánská krajina, stav památek a vstřícnost personálu v zařízeních, kde jsme byli ubytováni (i když pobyt v jednom penzionu a jednom kempu asi není průkazný pro vyvozování kdovíjakých závěrů o rumunské pohostinnosti). Každopádně doufám, že jsem v Rumunsku nebyl letos naposledy.

Atunci, la revedere, România mea... :-)