O Prometheovi, doslovnosti a zbytečných pokračováních

Tak jsem si v neděli zašel na Promethea (z oficiální varianty bez dlouhého E jsem tak trochu nesvůj, ale což). Po rozpačitých recenzích jsem ani nečekal film, který by znamenal revoluci ve sci-fi žánru (a že Ridley Scott v sedmdesátých a osmdesátých letech s Vetřelcem a Blade Runnerem psal filmové dějiny, o tom nemůže být ani diskuze), takže jsem byl nakonec spíš příjemně překvapen. Prometheus je dobře zvládnutou mysteriózní podívanou stavějící na odiv skvělý vizuál a slušný hudební doprovod. O těch ale psát nechci - rád bych se jen zamyslel nad reakcemi diváků nad otázkami, ktere klade. (Zároveň si dovolím upozornit, že v následujících odstavcích vyzrazuji děj, takže pokud se nechcete ochudit o moment překvapení, bude lepší, když nebudete dále číst.)

Prometheus se především ptá a málo odpovídá. Po celou stopáž totiž visí ve vzduchu řada otázek: V jakém spojení byli Tvůrci s dávnými civilizacemi? Jaký význam měl pro vývoj lidstva Tvůrce na počátku filmu? Co mají Tvůrci společného s xenomorfy z Vetřelce? Neřekl bych, že se v případě těchto nejasností jedná o tolik kritizovaná scenáristická selhání, a přikláním se k názoru, že jde prostě o tvůrčí záměr. Nad všemi dotazy ovšem visí jeden ústřední: Proč Tvůrci dali za vznik lidské rase a pak se ji pokusili zlikvidovat? Odpověď na tuto otázku film neuvádí, závěr však otevírá možnost pokračování, ve kterém se Dr. Shawová (Noomi Rapace) vydává přímo na planetu Tvůrců, aby toto tajemství rozluštila. A tak právě ze závěru Promethea čpí pachuť čehosi, co by se dalo nazvat "drzá samozřejmost pokračování".

Finále Promethea je napsáno tak, aby bylo v případném pokračování na co navazovat (odpovídat) a zároveň aby se vlastně nic nestalo, pokud se žádný sequel točit nebude. Četl jsem řadu reakcí, ve kterých si diváci rochní nad polootevřeným zakončením Promethea a vkládají důvěru v pokračování, které by mělo nejpalčivější otázky prvního dílu zodpovědět. Je ale třeba se zeptat - skutečně je nutné točit další film jen proto, aby z prvního vyprchalo tajemství a producenti si namastili kapsy?

Současný člověk má potřebu dostat všechny myšlenky naservírovány jako večeři v pětihvězdičkové restauraci. Nerad přemýšlí a nemá zapotřebí vytvářet si vlastní závěry. Je raději, když jej někdo k rozřešení hádanky dovede, než aby si dal skládanku dohromady sám. A když se objeví film, jehož myšlenka není jasná, začne požadovat vysvětlující pokračování.

V roce 1968 přišli Stanley Kubrick a Arthur C. Clarke s (podle mě) dosud nepřekonaným sci-fi 2001: Vesmírná odysea. Film je spíše záležitostí pocitů než příběhu, obsahuje několikaminutové scény bez dialogů, je plný symbolů a náznaků a jeho závěr rozhodně není určen těm, které jsme si zvykli označovat za "běžné diváky". Film se přesto stal nesmrtelným a v rámci žánru platí za klasiku, ke které vzhlížejí autoři sci-fi dodnes (odkazy na ni koneckonců nalezneme i v Prometheovi). Příběh 2001: Vesmírné odysey byl Clarkem posléze rozvinut v knize 2010: Druhá vesmírná odysea, kterou zfilmoval Peter Hyams. Pro to, co zmíněný režisér vyprodukoval, může oddaný příznivec Kubrickovy klasiky nalézt sotva něco jiného než slova kritiky (v lepším případě) nebo pohrdání a odporu (v horším a tedy i mém případě). No a co tak strašlivého vlastně Hyams spáchal? Jeho největším hříchem je především to, že je explicitní. Nedává žádný prostor divákově fantazii a intelektu. Je hloupě ukecaný, doslovný, neatmosférický a ani trochu tajuplný nebo psychedelický. 2010: Druhá vesmírná odysea je naprosto zbytečný film, který ničí kouzlo svého předchůdce tím, že nedává žádný prostor k přemýšlení. Nikdy jsem neměl rád fandy filmových sérií, kteří se tváří, jako by existenci pokarčování pro jejich údajnou nekvalitu ani nevnímali (případ nové série Hvězdných válek nebo posledního Indiany Jonese), ale když přijde na mou milovanou Vesmírnou odyseu, celkem jejich postoje chápu.

Srovnání Vesmírné odysey a Promethea možná není tak úplně na místě, neboť zatímco Kubrick byl spíše implicitní a nechal diváka, ať se ptá sám, Scott se ptá zcela otevřeně ústy svých postav. A dovolí divákovi, aby si na řadu otázek našel odpověď na základě svých vlastních představ o světě. To, že Tvůrci chtěli po všech těch milionech let nechat vyhladit lidskou rasu, se dá zdůvodnit třeba automatickým předpokladem, že od bytostí, jimž inteligence umožnila vycestovat tak daleko do vesmíru, mohou dost dobře čekat jen to špatné, co s sebou vyšší inteligence přináší - války, nenávist a zkázu. Nebo prostě Tvůrci za ty roky zparchantěli - času na to měli koneckonců dost. Výkladů by se dala vymyslet celá řada, přesto spousta diváků touží po úplných, bez námahy získaných a navíc přímo od tvůrců naservírovaných odpovědích. A tak volají po sequelu.

Když jsem o několik odstavců výše zmínil nějakou "drzou samozřejmost pokračování", měl jsem na mysli zejména nenažranost současné hollywoodské produkce, která je schopna opatřit sequel ke všemu, co má divácký úspěch, i když je to spíš ke škodě původního filmu jako takového. A ne jeden sequel, ale pro jistotu hned dva, ať to vydělá. Takto teď kalkuluje James Cameron se svým Avatarem 2 a 3, podobně dopadl i Matrix a ani ohraný pirát z Karibiku Johnny Depp ještě zdaleka nevyrazil na svou poslední vyhajpovanou plavbu.

Na tomto stavu filmového průmyslu je snad nejhorší to, že běžný divák na něm nevidí nic špatného a vlastní touhou vědět, co bylo dál, utišuje lístky na další a další sequely (a vlastně i prequely). Tvůrci tohle dobře vědí, a tak se místo toho, aby dumali nad něčím novým a opravdu zkoušeli své možnosti, pasou na vlastních prověřených značkách a investují do nákupu ještě dražších a výkonnějších digitálních technologií, které ale dobrý film neudělají ani náhodou. K tomu je třeba mnohem více.

Prometheus je v tomto kolotoči tak trochu nešťastníkem. Jeho zakončení stojí někde mezi tím, co by se dalo označit za závěr otevřený interpretaci a závěr otevřený pokračování. Pokud Ridley Scott přijde s Prometheem 2, neudělám s tím nic. Chápu, že odpověď na otázku, jak se vyvinula ta příšera z Vetřelce, by divák prostě rád dostal úplnou. Na druhou stranu není třeba hanit film za to, že nevysvětlil vše a že po naběhnutí závěrečných titulků zůstaly nezodpovězené otázky. Samostatný film totiž neztrácí smysl - naučí vás přemýšlet. A to je kolikrát mnohem víc, než když budete mít absolutně jasno v tom, co že to vlastně ve finále vylezlo mrtvému Tvůrci z břicha.