Nacizmus - vlevo nebo vpravo? Hlavně co nejdál ode mě...

Poslední dobou jsem narazil na několik polemik, kde se blogeři přeli s diskutujícími o zařazení nacizmu na tu či onu stranu politického spektra. V tomto článku rozeberu, proč toto zařazení obvykle nefunguje, a proč k němu dochází.

Zatímco Jan Polanecký vypichoval sociální politiku nacistů a jejich likvidaci klasické levice interpretoval jako zbavování se konkurence, Lukáš Navrátil si nakreslil graf, osy popsal jako vztah k autoritě × individualitě a (neo)nacizmus označil za pravicový. Oba příspěvky jsou vcelku rozumně vyargumentovány, není přesto ale nic zvláštního na tom, že každý dospěl k jinému závěru. Proč?

Problém obou přístupů spočívá ve vlastním dělení na pravici a levici. O vyčpělosti tohoto tradičního dělení politické scény toho bylo napsáno víc než dost, přesto si dovolím shrnout:

Dělení na pravici a levici má původ ve Francii 18. století, kdy na zasedání Generálních stavů seděli vlevo radikálové a napravo konzervativci. Toto dělení bylo posléze přejato i v jiných politických systémech, byť napasování na tamní stav se ne vždy obejde bez problémů. Zařadili bychom anglické Whigy doleva nebo doprava? Přestože se jednalo o stranu, která tolik nestavěla na tradičních hodnotách jako konkurenční Toryové, dnes bychom stěží označili stranu, která prosazuje liberalizaci trhu a opírá se o buržoazní voličstvo, za levicovou. Zvykli jsme si za levici považovat subjekty, které se snaží regulovat nerovnoměrnou distribuci bohatství daňovou progresí a zvyšováním výdajů v sociální politice. Obsah pojmů se prostě mění. Už jen z toho důvodu je problematické hovořit o tom, co je "pravicové" a co "levicové".

To však neznamená, že bychom na "původní" rozdělení pravice × levice měli zapomínat. Řada pravicových politiků přidává k tržnímu liberalizmu a daňové rovnosti tradičně konzervativní prvky, stejně tak radikálně humanistické proudy bývají řazeny na levou stranu politického spektra.

V případě nacistů, kteří se ve svém programu zaměřovali na německou dělnickou třídu, bychom mohli tento problém odbýt konstatováním, že se jedná o radikální levici. Takto to pojímá pan Polanecký. Má pravdu, avšak zanedbává podstatný fakt, totiž že u nacistů se projevoval silný důraz na tradiční hodnoty, který zde byl vyhnán do extrému. Tuto připomínku nelze odbýt tím, že důležitá je pouze ekonomická podpora té či oné společenské třídy. I současná pravice ráda akcentuje tradiční hodnoty jako klasická rodina, vztah k rodné zemi, tradicím nebo národní stát (který se od doby svého ustálení stal "prověřenou hodnotou"). V extrémní formě je to pak nepřiměřená adorace vlastní etnicity, která bývá spojena s nenávistí k etnikům jiným. Toto se u nacistů skutečně projevovalo.

Pokud něco z NSDAP dělá levicovou stranu, pak je to její sociální program. Pokud pravicovou, pak je to světonázorová báze. Budeme-li se řídit tímto dvojznačným dělením, nebudeme schopni zařadit nacizmus ani doprava, ani doleva. Není to nijak uspokojivé, ale v pokud budeme vnímat politické spektrum dichotomicky, nic lepšího nepořídíme. Mnohem lépe se zde projevují plošné modely politického spektra, trojúhelníkový a kvadrátový, z nichž trojúhelníkový se mi jeví velmi zajímavý:

Vrcholy vnitřního trojúhelníka představují tři klasické otevřené ideologie: socializmus, konzervatizmus a liberalizmus. Uprostřed jeho stran se pak nacházejí ideologie "smíšené": mezi socializmem a konzervatizmem národní socializmus (podotýkám, že jde o demokratický NS "českého typu", jaký u nás dříve zastupovala ČSNS), mezi konzervatizmem a liberalizmem je to neoliberalizmus a mezi socializmem a liberalizmem pak třetí cesta.

Vnější trojúhelník představuje extrémní, uzavřené ideologie: komunizmus, ultrakonzervatizmus (může nabývat různých podob - náboženský nebo národní) a anarchii. Mezi komunizmem a ultrakonzervatizmem se pak nachází nacionální socializmus - nacizmus. Problematické se pak jeví ideologie kombinující myšlenky anarchie s komunizmem nebo ultrakonzervatizmem, které mohou být extrémními formami třetí cesty a neoliberalizmu. (Budu rád, pokud se v diskuzi vyjádříte k případným rozporům - zejména představa anarchokomunizmu jako extrémní formy třetí cesty mi nepřipadá zrovna košér.) Příznačné je také to, jak jsou od sebe jednotlivé vrcholy vnějšího trojúhelníka vzdáleny oproti trojúhelníku vnitřnímu. Samozřejmě - záleží na tom, o kolik sami prodloužíme stranu vnějšího trojúhelníka, ale vidíme, že pokud budeme dostatečně rozlišovat mezi uzavřenými a otevřenými ideologiemi, mohou mít komunisté k nacistům stejně tak daleko jako socialisté ke konzervativcům. (Dobrá, vím, že uplatňovat kvantitativní vztahy v téhle oblasti moc dobře nejde.)

Vidíme zde, že nacisty lze velice dobře napasovat mezi komunisty a extrémní konzervativce. V žádném případě je ale nelze srovnávat s komunisty. Převedením politického spektra do roviny se nám o něm vytvořil jasnější obraz. Dokonce i vztah národní socializmus × nacizmus je nyní zřejmější. Ani trojúhelníkové schéma však neřeší zařazení nově vzniklých ideologií jako environmentalizmus nebo feminizmus. Právě příchod těchto nových směrů stále více nahlodává naše tradičně zažité dělení stran na pravicové a levicové (byť příznivci pravice budou v pokušení označit tyto směry za novodobé inkarnace marxizmu).

Důvodem, proč jsme poslední dobou svědky žabomyších válek mezi příznivci pravice a levice o to, zda zařadit (neo)nacizmus napravo či nalevo, je jednak zmíněná nejasnost, co lze považovat za pravicové a levicové, za druhé to, že nacizmus kombinuje myšlenky a programy obou, a za třetí to, že u každého přemýšlejícího člověka se projevuje tendence odsouvat to, s čím nechce mít nic společného, co nejdál. Pan Polanecký ve svém článku zmínil tendence levicových politiků odsunout nacizmus na pravou stranu spektra jako vypořádání se s nepříjemnou skutečností vzájemné příbuznosti politického programu. Sám však činí totéž, když jako pravicově orientovaný volič odsouvá nacizmus doleva. Podobně pak uvažují příznivci levice, když nacizmu přisuzují pravicovost, aniž by brali v potaz sociální aspekt nacistického programu. Toto odsouvání na opačnou stranu není ničím překvapivým a vlastně nejde o nic nepřirozeného. Pravičák prostě bude vždy tvrdit, že náckové byli levičáci, a levičák bude tvrdit přesný opak.

Tato má úvaha nic nemění na tom, že nacizmus je extremistický a populistický směr. Právě jeho pravo-levý střih oslovuje nevyhraněné občany, kteří prostě sympatizují s myšlenkami sociální spravedlnosti a tvrdé ruky. Voliči DSSS jsou schopni se ztotožnit jak se znárodněním průmyslu a služeb, tak s deportací nepřizpůsobivých menšin někam na pustý ostrov v Indickém oceánu. Doleva nebo doprava, hlavně, když tady někdo konečně zjedná "spravedlnost".