Druhou (a zatím poslední) creepypastou z mé vlastní dílny je Připoutejte se. Válela se mi na disku už nějakou dobu a teprve před pár dny jsem ji zveřejnil na creepypasta.wikia.com. Tohle je její český překlad.
Bylo lednové odpoledne. Cestoval jsem domů po týdnu na univerzitě ve městě. Seděl jsem pohodlně za volantem a jel po venkovské silnici. Byl to teplý den, všude byl rozbředlý sníh a cesty byly mokré.
Poslouchal jsem rádio. Reportérka hlásila, že se vrátí mrazy. Děkoval jsem bohu – jestli jsem něco fakt nesnášel, bylo to brodění se mokrým sněhem s nohama mokrýma kvůli těm svým laciným botám.
Když se setmělo, vypadalo to, že se s předpovědí docela trefili. Sledoval jsem displej na palubovce. Teplota klesla už o patnáct stupňů. Začal foukat studený vítr a z oblohy se snášely sněhové vločky. Usmál jsem se a zesílil rádio. Byl jsem rád, že po příjezdu nebudu muset vymáchat nohy v teplé vodě.
Bylo asi půl šesté. Silnice byly téměř prázdné, v autě bylo teplo a já se těšil, až se večer pohodlně usadím v křesle s lahví vína a nějakou dobrou knížkou.
Píp. Píp. Píp.
Co to?
Píp. Píp. Píp.
Byla to kontrolka bezpečnostního pásu, která se spouští, když nejste připoutaní. Červeně svítila a palubovka vydávala otravné zvuky. Ihned jsem si zkontroloval pás. Byl zapnutý. Tak co je?
Píp. Píp. Píp.
Podíval jsem se pečlivěji. Byla to kontrolka pásu spolujezdce. Asi je vadný senzor, pomyslel jsem si. Jak pípání sílilo a bylo stále otravnější, začal jsem do sedadla mlátit pěstí. Po několika ranách pípání přestalo. Za několik okamžiků jsem už zase poslouchal rádio a na kontrolku zapomněl. Ale za chvíli…
Píp. Píp. Píp.
Kontrolka opět svítila. Naštval jsem se. Auto bude určitě potřebovat do servisu a mě děsilo, kolik zase bude stát oprava. Zkusil jsem znovu údery pěstí, ale tentokrát to nepomohlo.
Píp. Píp. Píp.
Do prdele, co se děje? Přistavil jsem na krajnici. Pípání přestalo. Zapnul jsem pás spolujezdce, abych oklamal vadný senzor. Zařadil jsem a vyjel. Chvíli se nic zvláštního nedělo, ale pak…
PÍP. PÍP. PÍP.
Kurva!
PÍP! PÍP! PÍP! PÍP! PÍP! PÍP! PÍP!
Seběhlo se to v okamžiku. Uviděl jsem, jak se na mě ze zatáčky řítí světla. Dupnul jsem na brzdu. Auto dostalo smyk a nedalo se ovládat. Světla se blížila a skoro mě oslepila. A pak, zlomek sekundy před tím, než všechno skončilo, jsem na místě spolujezdce uviděl dvě černé díry v obličeji bez výrazu. Poznal jsem ho.
