Je to už pět let, co jsem na svém blogu naposledy zveřejnil český překlad nějaké creepypasty. Chtěl bych na tradici navázat – tentokrát překladem jedné ze svých vlastních creepypast: Druhé tváře lásky.
Na úvod snad jen tři poznámky:
1. Tuhle creepypastu jsem před několika lety napsal v angličtině a přidal na stránku creepypasta.wikia.com. Nesklidila prakticky žádný ohlas, ale na druhou stranu mi aspoň její revidovaná verze nebyla smazána jako totální škvár. Až nedávno mě napadlo přeložit ji do češtiny.
2. Pokud se náhodný čtenář neorientuje, zde je krátké vysvětlení, co to vlastně creepypasta vůbec je:
Pojmem creepypasta se v internetovém slangu myslí příběh, nejčastěji hororový, který si lidé předávají po síti (odvozeno od copy & paste – zkopírovat a vložit).
3. Citlivé povahy si dovolím upozornit, že creepypasta obsahuje scény brutálního násilí a celý příběh je mizerný a plný nelogičností, takže by ho nikdo neměl číst. :-)
Takže když už máme za sebou formality, tady je samotná pasta:
__________________________________________________________
Druhá tvář lásky
Mám moc rád zvířata. Už od dětství. Psy, kočky, želvy, všechny možné mazlíčky, dokonce i zvířata, kterých se jiní lidi štítí – laboratorní potkany, hady, pavouky. Vzpomínám si, že jsem trávil hodiny u videa a sledoval dokumenty. Taky jsem měl obrovskou sbírku obrázků divokých zvířat. Určitě vás nepřekvapí, že jsem brzy chtěl chovat i nějaká vlastní.
Žil jsem s mámou v malém bytě v jedné špinavé čtvrti. Táta od nás odešel krátce poté, co jsem se narodil. Byla to zchátralá čtvrť plná zoufalství a špíny. Nevadilo mi to – ať už byly ulice sebevíc nebezpečné, nikdy jsem neměl možnost ověřit si to na vlastní kůži. Celé dětství jsem totiž prožil ve svém pokoji. Máma mě vyučovala, několikrát denně mě přišla zkontrolovat, jedli jsme spolu, ale většinu času jsem trávil ve svém pokoji sledováním videokazet, prohlížením sbírky obrázků zvířat a díváním se z okna na lidi. Náš byt byl ve čtvrtém patře a z okna byl vidět špinavý dvorek zavalený krabicemi a haraburdím. Hrávaly si tam děti a já je z výšky pozoroval. Mého mávání si nevšímaly.
Nevím, proč jsem si nechodil ven hrát s ostatními dětmi. Jediné, co by to mohlo aspoň trochu vysvětlit a na co si vzpomínám, se událo, když mi byly asi tři nebo čtyři. Jedno brzké ráno mě máma vzala na místo, kde chodili lidi v bílém. Jeden z nich mě prohlížel, vyptával se mě a pak mě poslal ven z místnosti. Máma zůstala uvnitř a ti dva spolu dlouho mluvili. Když jsme se vrátili domů, řekla mi, že nemůžu vycházet z bytu.
Neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl povídat a hrát, a tak se můj zájem o zvířata postupně proměnil v posedlost. Byly mou jedinou radostí. Když mi bylo pět nebo šest, začal jsem mámu prosit, ať mi koupí aspoň myšku. Mé žadonění muselo být nesnesitelné. Po několika měsících škemrání konečně souhlasila. Asi už to žadonění nemohla vystát, ale to mi nevadilo – dostal jsem svou první želvu a nezajímal se o nic jiného.
Pojmenoval jsem ji Robbie. Nedokážu vůbec říct, kolik hodin jsem strávil tím, že jsem pozoroval, jak Robbie jí, pije a plazí se z jedné strany terária na druhou. Taky jsem dostal kotě. Pojmenoval jsem ho Jasper a hodně si s ním hrál. Pokoušel jsem se ho vycvičit, ale to s kočkou dost dobře nejde, a tak jsem svého úmyslu zanechal a začal mámu prosit, ať mi koupí psa.
Po šesti týdnech soustavného vzlykání souhlasila. Pořídila mi fenu zlatého retrievera a já si ji okamžitě zamiloval. Když chcete vycvičit zvíře a nemůžete na cvičiště, jde to ztěžka, ale když se obrníte trpělivostí, zvládnete aspoň základy. Když mi bylo jedenáct, měl jsem pokoj plný želv, pavouků, hadů, morčat, laboratorních myší, a taky tu byl i pes a kočka. Přestěhoval jsem se do většího pokoje a v mém pokoji se usadila máma, abych měl pro sebe a svá zvířata více místa. Byly to šťastné dny.
Jednoho pozdního odpoledne jsem z okna sledoval, jak si děti venku hrají. A tehdy jsem uviděl něco příšerného, z čeho se mi skoro zastavilo srdce. Víte, občas se člověk dostane do situace, kterou úplně není schopný zvládnout, ale ví, že přesto musí něco udělat. Cokoliv. A to byl můj případ. Tehdy se ukázalo, že moje láska ke zvířatům má i druhou tvář.
Jeden z chlapců přišel ke skupině dětí přímo pod mým oknem. Něco táhl. Za ocas. Bylo to zvíře a hrozně krvácelo. Když přistoupil blíž, poznal jsem, že je to pes. Vlčák. Kluk do něj kopal, bil ho a smál se na celé kolo, jako by to byla ta nejlegračnější věc na světě. Do hlavy mi stoupla krev.
Když ostatní spatřili kořist, kterou jejich kamarád přitáhl, začali se smát s ním. Někteří popadli dřevěné a železné tyče, které ležely poblíž, a připojili se k němu. Bylo to nesnesitelné. Když jsem ten hrozivý výjev sledoval, došlo mi, že tomu nebohému stvoření musím pomoct.
Seběhlo se to v okamžiku. Vzpomínám si, že jsem otevřel dveře pokoje, proběhl chodbou, porazil na zem nic netušící mámu, rozrazil dveře bytu a seběhl čtyři patra. Bezmyšlenkovitě jsem skočil po jednom z kluků a srazil ho. Když ostatní uviděli, co se děje, ani mu nepřispěchali na pomoc. Utekli. Psa nechali ležet a krvácet na dlažbě. Těžce a nepravidelně oddechoval.
Stěží bych dokázal popsat svou touhu potrestat toho kluka, když jsem ho popadl. Možná jste slyšeli ty příběhy o tom, jak jsou některé matky schopny i fyzicky téměř nemožných věcí, když jejich dětem hrozí nebezpečí. Myslím, že u mě to bylo něco podobného. Rozdrtil jsem mu obličej o dlažbu, zpřelámal všechny kosti a na několika místech těla odtrhl kůži. Pach jeho krve mě doháněl k ještě větší zuřivosti.
Když jsem s ním skončil, mé první myšlenky patřily tomu ubohému stvoření. Pes ležel na zemi – naštěstí živý. Kolem nás se shromažďovali lidé. Ječeli v šoku z toho strašlivého výjevu. Prosil jsem je, ať pomůžou psu. Nikdo z nich mě neposlouchal, všichni ode mě znechuceně odvraceli tváře. Nakonec přiběhla máma a odvedla mě zpátky domů.
Toho večera mě odvezli na místo, kde chodili lidi v černém. S mámou jsme strávili hodiny tím, že jsme odpovídali na jejich otázky. Poslali mě z místnosti, ale máma zůstala uvnitř a tam spolu dlouho mluvili. Nakonec nás pustili domů, ale od té doby nás začali čas od času navštěvovat.
Právě tehdy se začaly šířit ty zvěsti – o dětech, které zabíjí příšera ze špinavé čtvrti. Příšera, která vypadá jako chlapec, ale má dva obličeje, každý s vlastním párem očí.
