České století v poločase

Od 27. října do 24. listopadu 2013 odvysílala Česká televize celkem pět dílů devítidílného seriálu České století. Myslím, že ukončení první série je příležitost jako stvořená pro krátké shrnutí.

Jiří Vyorálek jako Klement GottwaldČeská televize

České století jako konverzačka – palec nahoru

Řadu diváků zarazilo (a zklamalo), že Pavel Kosatík s Robertem Sedláčkem nepojali České století jako komplexní dobový obrázek, ale jako sérii rozhovorů, které stály za nejzásadnějšímu událostmi 20. století z pohledu českého národa. Masy se v seriálu prakticky nevyskytují, pouze jsou slyšet skrz okna Pražského hradu nebo se o nich hovoří. Nevím, zda se jedná o počáteční záměr, nebo se Kosatík se Sedláčkem takto přizpůsobili vymezenému rozpočtu. Každopádně nelze říct, že by absence davových scén kvality seriálu nějak snižovala, je to právě ale to, co jej činí na první pohled tak nezvyklým.

Kromě nepřítomnosti ulice vybočuje seriál z tradičního rámce také tím, že se nesoustředí na soukromá dramata „běžných občanů“ v těžkých dobách. Toto osvěžení se mi zamlouvá nejvíce – myslím si, že český divák už je lidového pohledu na osudové roky československé historie přesycen (zejména rok 1968 je v tomhle směru tak trochu rekordmanem, když vezmeme v úvahu všechny ty muzikály, více či méně podařené komedie a rodinné ságy, které si vyřizují účty se sovětskou okupací a normalizací). Jediným „lidovým“ prvkem v seriálu jsou tak vlastně jeho úvodní titulky.

Pokud sečtu jednotlivé položky v rámci pojetí, které dělá České století Českým stoletím, považuju je obecně za pozitivum, protože se tím lépe ukáže, že dějiny se netvoří jen na bitevních polích a v ulicích, ale je to především o setkávání se, mluvení, přemlouvání a intrikování.

Vykreslení postav – palec nahoru

České století je z velké části uměleckou rekonstrukcí událostí, řada dialogů je smyšlena. Přestože se nepovažuju za vášnivého čtenáře Tomáše Garrigue Masaryka nebo Edvarda Beneše, pojetí těchto postav v seriálu se mi zamlouvá už jen z toho důvodu, že Sedláček s Kosatíkem zvolili víceméně neutrální a „lidský“ přístup a vyhýbají se odsudkům. Zvlášť vydařená je v tomhle směru postava Edvarda Beneše. Oceňuju také přítomnost pro některé diváky kontroverzních scén, jako je močení do vody Klementa Gottwalda nebo nahý výstup Edvarda Beneše. Tyto scény (byť nijak zvlášť invenčně) poukazují především na to, že šlo o lidi, kteří se příliš nelišili od ostatních. V případě Beneše šlo o symbol bezmoci a nahoty zrazené republiky, v případě Gottwalda o poukázání na degradaci vkusu a buranizaci (byť v porovnání se soukromými projevy Mirka Topolánka nebo Kristýny Kočí na tom ten Kléma ještě nebyl tak zle).

Dáme ty párky? – palec dolů

Seriálu bývá často vytýkáno použití nedobové mluvy. Některé postavy vypouštějí z úst slova jako „týpek“ nebo „čus“ a jsem si téměř jistý, že komunističtí funkcionáři v roce 1948 nepoužívali frázi „dát něco“ tak, jak jsme ji mohli slyšet. Chápu, že tvůrci chtěli zvýraznit kontrast mezi různými formami češtiny, ale lepší snad bylo použít češtinu dobovou (i když by možná zněla úsměvně). Dalším neduhem v rámci jazyka je místy špatná srozumitelnost, což je ale jev, který se nevyskytuje ani zdaleka jen v televizní nebo filmové tvorbě (občas mám neuvěřitelné problémy rozumět vlastním studentům, až si připadám, že mě musí mít za hluchoně).

Technická stránka

České století je prakticky jako veškerá současná produkce natočená na digitál. Hipsteři a nostalgikové zapláčou, ale vývoj se prostě ubírá tímhle směrem. Z digitální kamery mám nedobrý pocit z důvodu záběru druhé série, která zasáhne do 60. a 70. let. Třetí a čtvrtá řada Zdivočelé země působila mírně lacině a studiově právě kvůli spojení této technologie s dobovými kulisami a dodávala jí až soap-operový nádech.

Zkušenější divák si také všimne, že tvůrci docela rádi Stanleyho Kubricka. Vidět je to zejména ve scénách, kdy herci kráčejí chodbou, snímáni ujíždějící kamerou. Jeden ze záběrů z druhého dílu pak jako by vypadl z Kubrickových Stezek slávy. Ani zde se však Sedláček nevyvaroval nešvaru roztřepané ruční kamery, kterou současní filmaři používají v přesvědčení, že je cool. Není.

Scénář – palec dolů

Při sledování Českého století se divák nejednou přistihne, jak se dívá na hodiny, odpočítává čas do konce a ptá se, co že to tvůrci nacpou do zbývající krátké stopáže, když předchozích šedesát minut tvořilo všehovšudy sedm scén. Sedláček a Kosatík si s gradací děje hlavu příliš nelámali, některé scény jsou natahovány až ke hranici snesitelnosti (například párková scéna u Gottwalda). To zásadní je pak často zmíněno jen hlasem vypravěče nebo v mezititulcích. Zde by tvůrci rozhodně udělali lépe, pokud by seriál pořádně prostříhali a rozhýbali. Netvrdím, že by mělo ubýt rozhovorů, jen by měly být dramaturgicky lépe zvládnuté (kéž by bylo víc takových jako Emanuel Moravec u Edvarda Beneše nebo Tomáš Garrigue Masaryk u Davida Lloyda George).

Nevyrovnaná kvalita dílů – palec dolů

Zatímco některé epizody se pohybují na hranici průměrnosti („Kulka pro Heydricha“, „Všechnu moc lidu Stalinovi“), jsou zde i opravdu dobré díly („Den po Mnichovu“, „Zabíjení soudruha“), ale také ty nezvládnuté („Veliké bourání“). Kosatík se Sedláčkem neměli vždy šťastnou ruku co do rozhovorů, které do jednotlivých dílů zahrnout a které nechat jen na papíře. Nejvíce tím trpí zejména první masarykovský díl, který nenabízí nic z jeho cesty po USA.

Že se to vůbec natočilo – palec nahoru

I přes všechny nedostatky, které jsem výše uvedl, jsem nesmírně rád, že u nás projekt jako České století vznikl. Konečně můžu po letech říct, že se v Česku natočil kvalitní seriál (spolu s Cirkusem Bukowsky) a já se mám po dlouhé době na co dívat. Velmi si taky cením toho, že tvůrci pojali otazníky kolem naší historie nedogmaticky a neučebnicově, čímž dali široký prostor společenské diskuzi. O klíčových momentech našich dějin je třeba neustále hovořit a kriticky je zkoumat – nejen proto, abychom neopakovali chyby minulosti, ale taky proto, abychom svoji hrdost nemuseli stavět na lžích.