Byl můj první

Nikdy jsem nebyla milá a hodná holčička, nebavily mě nanicovaté hry malých děvčátek a pokud se nejednalo o míčové hry nebo o hru na schovávanou, kdy musel být splněn počet hráčů, aby se vůbec mohlo hrát, pohybovala jsem se výlučně ve společnosti kluků. Často to byli ti největší rváči. Vyrovnala jsem se jim a mnohdy jsem byla horší než všichni ostatní kluci dohromady. Připadalo mi to naprosto normální.

sentimentAlena Lasotová

  Asi v pěti létech jsem zjistila, že se od kluků přece jen liším. To když mi Otík ukazoval jak daleko dočůrá a ptal se na můj výkon. Když viděl, že tam, kde má on pindíka, já nemám nic, spokojeně to okomentoval: „Možná mě přeplivneš, ale nikdy nepřečůráš, vyhrál jsem!“ V ostatních disciplínách jsem vedla já.

Nechápala jsem proč ty báječné hry s kamarády nebaví mé sestry, a když starší sestra při seskoku z korby náklaďáku minula kupku sena a zlomila si obě ruce, už s námi nikam nechtěly chodit a raději si hrály na maminku a na tatínka doma.

Proto chyběly u všech báječných dobrodružství, která jsme s kamarády zažívali a ovšem chyběly u všech výchovných metod, doporučených Makarenkem a uplatňovaných rodiči. Můj temperament a touhu po dobrodružství to neumenšilo. Jen co jsem se oklepala, už jsem byla na cestě k dalšímu „pokárání“.

Nikdy v tom však nebyl úmysl, tak nějak se to prostě semlelo. Copak jsem já mohla za to, že Toník má mušku z richtárovej krávy? Já jsem sice navrhla, že té bábě pošťácké, co nám pořád nadává do smradů rostoucích pro kriminál, zahážeme blátem čísla vchodů, aby nemohla najít správnou adresu, ale to okno jsem nerozflákala.

 Když mi bylo třináct a sestry si začaly špitat důvěrnosti a pitomě se každou chvilku chichotat, považovala jsem je za mentálně vyšinuté. Psát nějakému klukovi jiný dopis než vzkaz kde se sejdeme, kam půjdeme na ryby nebo komu dozrávají třešně, mohl jen slaboduchý a brečet, že mi kluk neodepsal, jsem považovala za ztrátu času a zbytečné emoce. Měla jsem však dobré srdce a nabídla jsem starší sestře, že za ni napíšu dopis já, že vím oč kluci stojí. Sestra pak se mnou skoro měsíc nechtěla mluvit, že je to moje vina, že se jí vyhýbá. Oponovala jsem, že může být ráda, když se ten ťulpas vybarvil hned na začátku a ušetřila jsem ji horšího trápení, když by si na něj zvykla a teprve pak zjistila, že je to zbabělý osel, který se bojí přijít o půlnoci na hřbitov.

Ve třinácti také začalo pro mě trapné období, kdy mi začínaly na hrudi rašit prsa a já musela i v těch největších vedrech chodit v tlustých svetrech, abych ty zrádné hroty zamaskovala a donutila kluky dívat se mi zase do očí.

 V patnácti mě moje jinak bezchybně fungující tělo zradilo tím nejstrašnějším způsobem a já se stala ženou. Tato tragédie mě vyřadila ze spousty činností a já jen bezmocně vyčítala bohům, rodičům i přírodě, že jsem se nenarodila jako kluk a na mou otázku, co bych si přála k narozeninám a na vánoce jsem pokaždé odpověděla, že nechci nic, jen být klukem a být znovu svobodná bez měsíčního prokletí. Máma se nakonec dopálila a sdělila mi, že to si halt budu muset počkat takových čtyřicet let než se z okovů vysvobodím, ale to už pak budu mít utrum s lozením po střechách a stromech a hlavně, nebude tu žádný kluk, který by se mnou ještě lumpačil, ale staří páprdové, kteří svůj pivní břich láskyplně uloží na gauč před televizi.

To mi mou situaci moc neulehčilo a já začala být krajně podezřívavá na sebemenší projevy náklonnosti ze strany kluků. Když jsem od Mirka dostala psaníčko, ve kterém mě zval na rande, čímž popřel mou horlivou snahu být jako ostatní kluci, servala jsem se s ním tak zuřivě, že nás museli od sebe odtrhávat. Bohužel, nevyléčilo ho to a já se pak začala kluků stranit a toulávala jsem se sama.

 Nakonec jsem si i já zvykla a než jsem ukončila povinnou školní docházku, zkusila jsem párkrát rande s nějakým klukem, ale skončilo to pokaždé fiaskem. Já byla rozzuřená ponížením a kluk si odnášel otisk mé široké dlaně na líci spolu s vyhrůžkou, že jestli se ještě jednou pokusí mě omatlávat, použiju koleno. Celý můj skvělý svět se rozpadal na kusy já po trnitých cestách šlapala vstříc neradostné dospělosti.

 V sedmnácti, to jsem už byla na gymplu, jsem už byla tak přizpůsobená, jak nejlíp to šlo a já zakusila slasti puberty na vlastní kůži.

Jediné, co neprošlo proměnou, byla má až fanatická vášeň pro zvířata. Milovala jsem koně, psy, kočky... Ale koně nejvíc. Když jsem seděla na koňkém hřbetu byla jsem NĚKDO. Měla jsem víc síly, víc rychlosti, odvahy, vracel se mi ztracený svobodný život a svět byl tak krásný.

Je pochopitelné, že jsem si mohla začít jen s někým, kdo uměl jezdit stejně dobře jako já a možná (skutečně jen možná) trochu líp než já.

Ivo byl dle měřítek ostatních holek veliký fešák, oblečený jako ze žurnálu, příjemně voněl nejen koňským potem, vyčiněnou kůží, senem a kobylinci, ale i v době, kdy jsme nejezdili, šířil kolem sebe vůni drahých a luxusních mýdel.

 Stalo se to jednoho májového dne, kdy jsme dorazili oba na jízdárnu dlouho před ostatními a abychom zbytečně neztráceli čas, rychle jsme se převlékli, každý odešel do boxu ke svému koni, vyčistil stání, nanosil slámu, seno a vodu a pak se vrhl na čištění srsti čtyřnohých nosičů.

Srst Fioly se leskla jako hedvábí a slunce malovalo pruhy na slámě. Ujistila jsem se, že mám ještě moře času než se ostatní dostaví a rozhodla se využít měkké podestýlky ke zdřímnutí. Fiola byla zvyklá, nebála jsem se, že na mě šlápne a se spokojeným funěním jsem se natáhla jak dlouhá, tak široká. Dveře boxu se otevřely a Ivo na mě shůry koukal. „To se tu jako budeš válet?“ Poslala jsem ho do pekel a navrhla ať nezávidí a natáhne se taky. Místo odpovědi mě zasypal senem. Já mu podrazila nohy a už jsme se váleli v seně jeden přes druhého. Fiola nás opatrně překračovala a snažila se nám vyhnout. Pak jsem mu zastrčila za triko hrst sena a chtěla utéct do bezpečí než mi to vrátí, ale byl rychlejší. Seno omamně vonělo, v pruzích světla tančily částečky prachu a my se smáli zrudlí námahou ze zápolení. Já se snažila vytřepat píchající seno zpod košile, ale znovu mi podrazil nohy a abych nemohla zase utéct, nalehl na mě. Zmítala jsem se pod ním jak ryba uvízlá v síti a pak přišel šok. Ivo přitiskl své rty k mým a než jsem ho mohla odstrčit nebo seřvat co to dělá, začal mě líbat.

 Tehdy poprvé, v máji, na voňavém seně, hlazená slunečními paprsky, za přítomnosti svědka, jsem byla políbená a pochopila o čem to píšou pisálci, když popisují ten stav jako blažený. Skutečně byl. Tělo jsem měla najednou tvárné jako z vosku, v hlavě vymeteno až na jedinou myšlenku, přála jsem si, aby ta chvíle trvala navěky. Naprosto jsem neměla vlastní vůli a vydala svá ústa v plen, v hru jazyků, rtů a zubů. Dech se prohloubil a já cítila tlouct jeho srdce v souznění s tím mým. Oči a uši byly zbaveny své funkce a rozum se rozplynul a my vnímali jen jeden druhého. Čas jsme začali vnímat až když se mezi naše těla vetřel ještě někdo jiný. Ivo se snažil nadlehčit, ale já se nechtěla tak brzy nechat oloupit o blažený prožitek a držela ho pevně. Teprve až se skučením sklouzl stranou a přerývaně dýchal, jsem pochopila. Dívali jsme se na sebe, jako bychom se viděli poprvé a pak se začali bláznivě smát. Právě včas. Jako první dorazila Hanka a v domění, že se jen tak pereme, se k nám přidala. Postupně se trousili ostatní a nakonec dorazil trenér a hartusil, že místo abychom si chystali koně, tak umíme akorát blbnout a zdržovat.

 Bylo to nádherné a zničující. Tato první zkušenost mě poznamenala na celý život. Zatímco já byla „panna za ruku nechycená a nepolíbená“, Ivo byl nejen zkušený za oba, ale také oplýval talentem k líbání. Nasadil laťku tak vysoko, že ji nikdo nepřekonal a třebaže jsme se spolu líbali ještě mnohokrát, však ke konečné konzumaci lásky jsme nikdy nedošli, neboť v tom láska nebyla, jen příležitost a zvědavost a touha brát příjemné plnými hrstmi, proto byl skutečně „mým prvním“. Já pak marně očekávala, že ten můj vyvolený bude umět to, co Ivo.

 Pak jsem se mnohokrát v duchu pochválila, že jsem vyhrála, když jsme to nikdy nedotáhli až do samého konce a já se nedozvěděla, jestli byl stejně skvělý milenec, jinak by mi zůstal jen šedivý život plný povinností a pošetilých vzpomínek, stejně jako na písničku, kterou jsme si zpívávali - „...vždyť přece hubička dvě srdce sblíží, nedělá Kubíčka a neublíží....“

A pak chtěj dokonalost.............