„Ty už zase myješ auto? Kolik je to dní, co jsi ho myl posledně, čtyři?“ Nedokážu odolat a ptám se syna, o kterém mohu říci, že uklízí tak rád, že vstup do jeho pokoje je na vlastní nebezpečí.
Postel neustlaná – na co? Vždyť si večer do ní zase lehne. Na stole a po zemi vytahané šuplíky, všude plno drátků, matiček, hřebíčků, zesilovačů, repráků, membrán, lepidel, šídel, vrtáků, metrů, kleští, nůžek, pilin....Výčet by mohl pokračovat snad donekonečna a stejně by nebyl u konce. Zřejmě, aby našel cestu tam a zase zpátky, značí si ji svlečenými svršky, které posbírá „až potom“, což se rovná nikdy, a když si v kuchyni chystá něco k jídlu, získávám dojem, že si najal placenou uklízečku.
Když mu v úhledných komíncích přinesu čerstvě vyprané a vyžehlené voňavé prádlo, najdu ho na skřínce, kam jsem ho položila, s tím rozdílem, že teď připomíná supí hnízdo. Do skříně se raději nedívám, předcházím tím infarktovým stavům. Dříve jsem se dívávala, stoupal mi tlak a unikal v křiku: „To musíš být takové prase? Na co se s tím peru, žehlím a skládám, když ty to tu natlačíš a přidáš tam i věci špinavé? Okamžitě, rozumíš, okamžitě, ne až potom, to přebereš, urovnáš a špinavé věci mi zaneseš do prádelny!“
Rozčilovala jsem se zbytečně a přidělávala jsem si práci. Synáček vzal koš, všechno z poliček ve skříni do něj smetl a přinesl mi to k vyprání. Nač by to přerovnával, když mu to máti přinese hotové?
Vzdala jsem to, vždyť co nemůžeš změnit, s tím se musíš vyrovnat, jinak se z toho zblázníš.
Mé výchovné snahy, vedoucí ho k pořádku a čistotě se míjely účinkem a jedinou odpovědí mi bylo oznámení, že čistota omezuje a „Buď v klidu, mě to nevadí.“
Na druhou stranu musím říct, že když mu poprvé měla přijít dámská návštěva, byl nejen schopen si pokoj dočista vysmejčit, ale i vymalovat a dokonce si sám umyl i okno. To když mu to máti odmítla udělat: „Buď v klidu, mě to nevadí.“
Proto mi jeho až náruživá čistotnost a pořádkumilovnost, co se auta týče, nejde s tím, co znám, moc dohromady. Pro mě je auto přibližovadlo, pojízdný nákupní košík, pohodlný a rychlý dopravní prostředek, prostě věc, ve které přepravuji sebe, psy a nákupy. Nebydlím v něm.
S jeho úklidem to nikterak nepřeháním, stejně jako nevymydlím po každém použití vysavač nebo pračku.
Nechápu to, proč věnuje tolik péče autu, ve kterém jen jezdí a na pokoj, ve kterém bydlí, kašle. Domov je přece to místo, které mám ráda, kde se cítím bezpečně, kde hledám klid, relax a pohodu.
Nechápu to, proto si dovolím malounko zarýt:
„Kdybys tak polovinu času, který věnuješ čištění auta, věnoval úklidu svého pokoje a oblečení, mohla bych tam klidně vodit i svoje návštěvy.“
Odpověď:
„Si upadla ne? Auto je vizitka muže, domov zase ženy. Tak a teď se podívej, jak vypadá moje auto a jak vypadá náš domov!“
