V roce 1968 mě byli 4 roky a bydleli jsme ve Vysokém Mýtě, což bylo jedno z měst obsazených „spřátelenými“ vojsky. Myslím, že to nebyli jenom Rusové, snad to byli i Poláci. Mám na to období jen velmi matné a dětské vzpomínky.
Nejvíce si pamatuji, že jsme se ve školce učili básničku: „Tadada,tadada,tadada/přijela Rudá armáda./Vozili v Praze na tanku/ Pepíka, Janu a Marijánku./Děti se vesele smály/že by se vojáků bály?/ Co vás to ale napadá,/ať žije Rudá armáda!“ Básnička se nám dětem líbila, s chutí jsme se ji naučili a jak vidíte, pamatuji si ji dodnes.
Vojáci nám klukům dávali odznáčky, my jsme si je brali a celkem nám bylo jedno, že přijeli. Líbili se nám ty tanky, obrněná vozidla a pocit něčeho nevšedního.
Jiné to bylo s rodičema. Pamatuji, že mamka plakala, já myslel, že se snad bojí a utěšoval jsem ji, že ji ochráním. Rodiče chodili po nocích na nějaké schůze a sněmy, my jsme se se sestrou doma dost báli. Jen jednou jsme si hrály na ulici poblíž baráku a projelo kolem nás obrněné vozidlo s kulometem a bdělým vojákem. To jsme se trochu bály, přitiskly se k nějakému vchodu a čekaly, až nás nebezpečí mine.
Tuhá normalizace přišla později, ale tak nějak postupně, nepozorovaně a pro nás bylo normální vyrůstat v socialismu. Brzy jsme přišly na to, že to, co slyšíme doma, ve škole říkat nesmíme. Bylo to tak samozřejmé. Já jsem později rád poslouchal Kryla a četl Škvoreckého a Foglara, ale věděl sem, že ve škole ani na veřejnosti, dokonce ani mezi dobrými kamarády, o tom nesmím mluvit. Myslím, že mnozí žili dvojí život.
Nakonec jsme se z Mýta přestěhovali do klidnějšího města.
