V létě se často neděje nic, je to takový odklad očekávaných událostí, marné vyhlížení a touha po něčem, co se asi nestane. Nicméně letos v létě došlo k události, na kterou jsem čekal málem třicet let a skutečně se stala. Ale je to událost úplně všední, není to žádná nová láska, rozhodnutí, pro nový způsob života, odhození dřívějších ideálů. Když jsem se před více než 25 lety ženil, prozradil jsem své nastávající, že až budu velký, tak že si koupím…kolo.
Kol jsem si do této doby koupil už vícero, převážně jsem na nich hodně šetřil, ale protože jsem byl mladík a byl jsem silný, tak jsem jezdil co to dalo, ale s čím dál menší chutí, až nakonec jsem to kolo odstavil do garáže a zanevřel na ně. A díval se na ně s čím dál větší nelibostí, protože mi připomínalo, že stárnu, že se nehejbu, že už nevyšlapu sebemenší kopec, bylo tam jako připomínka blížícího se konce, takové memento mori v garáži. A rovnoběžně s tím – ale už ne zcela v souvislostech – jsem marně hledal způsob, jak se přinutit k nějakému pohybu. Vystřídal jsem tenis, procházky, u nás na malém městě těch možností moc nebylo, ale i kdyby byly, asi bych je ani nenašel. Mým selským předkům nic takového jistě nevrtalo hlavou, měli dost pohybu při všech běžných aktivitách svého, ne příliš složitého života, ale já hledal rovnováhu mezi tím, co mohu, co mi způsobí alespoň trochu radost a co mi vrátí chuť do života.
A koupil jsem si – kolo. Ale s motorkem. Čekal jsem poměrně dlouhou dobu, než mi přivezli objednaný typ. Mezitím vrtkavé počasí znemožňovalo jakékoli radovánky z pohybu na čerstvém vzduchu, ale teď v létě je už všechno natolik jiné a radost z pohybu tak veliká, že se mi chce zasednout za stůl a napsat tuto povídku. Povídku o tom, co se stalo, na co jsem čekal a co jsem znovu nalezl.
Jak krásné jsou letní vyjížďky na tom novém kole. Člověk se dívá kolem sebe a hned je jak v pohádkách Václava Říhy, obklopen krajinou, jako by ilustrovanou Cyrilem Boudou. V dáli se rýsují kopce – vůbec se neztrácí, ale v červencovém teple odhalují všechny své ostré rysy, jak vnadná žena čekají na dny své úrody. Klasy zlátnou a těžknou, motýli nepřestávají ve svém bezstarostném poletování, na nebi pukají oblaka, jak na obrazech Švabinského a všude kolem to voní ještě neukončeným květenstvím lip. Ó to je něco jiného, než se pachtit a šlapat do kopců Vysočiny, kdy má člověk strach jet z kopce, neboť ví, že pak to nutně musí být do kopce. A kde se mi zachce, tam ze zastavím na třešních, které sládnou v letním vedru, stávají se krvavě rudými a na větvích se lesknou jak české granáty.
Ach takto vypadá svět před zánikem. Ve státě se vše hýbe, politici se nenávidí a Evropa se vzdává svých křesťanských hodnot. Na obzoru se tyčí věže Dukovan, jako by chtěly připomenout, že zanikl svět pohádek Václava Říhy a postupně zaniká i svět náš. I já na svém kole šlapu směrem k zániku, jede se mi lehce, kolem je stále ještě se na co dívat, vychutnávat poslední – co když jsou opravdu poslední, krásy léta. Nebojím se, že brzy umřu, prožil jsem mnoho krásného a na tomto světě se za všechno platí. Dnes nám neviditelné husy připomenou, že pokud jde o zákony, tak ty platí jinak ve sněmovně a jinak mimo ní, odkejhaj si to mezi sebou, zatímco smrtholka se blíží v tanečním rytmu a vítězně se usmívá, neboť ví, že poslední sloky budou patřit jí.
Je léto a je kolo. A jsem ještě já a ti co soudí, je vůbec celý svět, ale je to svět, který teprve čeká na své vykoupení a kde jen tu a tam zasvítí světlo dávno odvátých tradic.
Tak se mi lehce uvažuje, když se člověk nemusí pachtit do kopce a přesto jede, silou tajemných přírodních sil, které jsou nevysvětlitelnější než Bůh a ve své předzjednané harmonii vybízejí ke spolehnutí se na ně. Rád se spolehnu, když vím, že jejich stvořiteli se může důvěřovat, že jeho zákony platí venku i ve vnitř, pro pana X i paní Y a že když se nenaplnil cíl dávných osvícenců – totiž rovnost před zákonem, vždy bude platit rovnost před Bohem.
