Je to Blog o mých láskách, který jsem započal El Grecem. Takové už ty lásky jsou - jak praví žalmista: Jen srdce zná bolest vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit...chvíle s nimi snad jiný nechápe, a přesto je něco, co nutí člověka vypovídat. Když mnozí teď mluví o Kalouskovi, proč ne já o Riberovi, který maloval tak krásně, že na něho nejde zapomenout. Kdo bude o pár let později vědět, co byl zač ten nebo onen politik začátku tohoto tisíciletí, ale o Riberovi - jsme přesvědčen - se bude ještě dlouho mluvit.
S Riberem už v plném lesku nastoupilo baroko. Sv. Terezie s Avilly, sv. Jan od Kříže - španělský mysticismus dosahuje svého vrcholu. Otvírá se Hrad v nitru a do něj vstupují tajemné síly,vznikající mezi rozumem, který se už hlásí o slovo a mezi vírou, která si už začíná zoufat. Malíři se pokoušejí zachytit ono tajuplné světlo (počínaje Caravagiem), které ostře zvýrazní jednu část, zatímco druhou ponechá v temnotě. Jaká výzva pro španělského ducha, který si už navykl vidět svět v jeho bláznivých kontrastech. Přichází J. Ribera, za kterého už první kroky udělal Vélasquez, nemusí si vzdělávat publikum, protože v této chvíli je už vše připraveno. Rozhodí světlo a stíny, přitáhne postavy ze španělského venkova, najednou je to samá ovčí kůže a skoro až chuťovitý úsměv jeho postav - upřímných ve špatnosti, krutosti a výsměchu. Přichází doba břichopásků, kteří si umí užít života, ale obloha za nimi se již tmí a vynořují se varovné stíny. Nám se zdá, že je před námi cosi realistického, cosi, jež nejde interpetovat jinak než jako věc, jako objekt, ale kdo rouzumí, ten ví.. Za tímhle světem, který se tváří reálně, je svět opravdové skutečnosti, který se nám dává poznat jenom v záblescích vášně a exaltace.
Od Ribery jsem kopíroval sv. Jeronýma. Světec - intelektuál, jehož vyhublé ruce ční jako dva pahýly z kardinálského roucha. Je to vlastně žebrák, ztělesnění onoho: Memento mori, zcela koncentrovaný na svůj svatý úkol. Je to revolucionář tenhle Jeroným, který nosí svůj kardinálský puprur právě tak snadno, jako žebrák svoje hadry.
Zurbarán - ten je ještě radikálnější - už jde dokonce za přesnost tvarů - myšlence se má podřídit všechno, co se jí má vyjádřit. U něj si ralismus sáhl na své dno - přestává být realismem pro to, aby mohl být ještě realističtější.
A nakonec završitel tohoto procesu, po němž zůstane dlouhá pauza až do Goyi - Murillo. hodný a klidný pán, jež nadevšechno miloval sv. panny Marie - jsou to všechno milé a hezké dívky, bez známek koketerie a jiných citů, ale za to plné údivu z milosti, jež si nedovedly představit. Panna Marie od Murilla naplňuje slova Písma: Co oko nevidělo, co nikomu ani na mysl nepříšlo, připravil Bůh pro ty, kteří ho milují. Je to také umění předvést Marii takto přímočaře, bez jakýchkoli postraních významů a hlubší intelektuální námahy. A tak se stal Murillo otcem všech pozdějších barvotiskových madon, jejichž jednorozměrnost uspokojila většinu duší.
