Když jsem chodil na základní školu, tak jsme se učili, že člověk se stal člověkem teprve tehdy, když se vymanil ze závislosti na rozmarech přírody. Přestal být závislý na výskytu zvěře a začal pěstovat obilí, stavět obydlí a takové ty věci, které mu poskytly jistou nezávislost na přírodních událostech. Později jsem se dozvěděl z antropologie, že právě to jsou vlastnosti typicky lidské, totiž, že člověk - chce-li přežít - musí vládnout.
I nejprimitivnější kmeny se tak choväjí. Mají sice respekt před přírodními Bohy, ale také se je snaží různými rituály usmířit a mnohdy ovládnout. My civilizovaní lidé nevidíme svět jako místo pobytu, o který se dělíme s Bohy, ale jako prostor k realizaci našich individuálních i společenských snah. Vzpomínám si na slova básníka: "přemáhá raději svou zem, než vojska nepřítele..." Tak je to řečeno. Mnohdy, jako by země byla našim nepřítelem, jako by nám kladla odpor. Proto je třeba zavrtávat se do stále větších hlubin, zjizvit zem hlubokou orbou, přetavit surovou rudu v materiál a hlavně speněžit co se dá. Naleziště ropy? Žádný strach - ještě jich tu je, ta se hned tak nevyprázdní.
Ano - člověk nemůže konat jinak. Čistě fyzikálně vzato - je to hodně slabý tvor, chcípáček, a přece zalidnil zemi k prasknutí. A to není ničím jiným, než dobyvačnou politikou vůči přírodě kolem sebe. A čím je společnost pokročilejší, tím jsou zásahy do přírodního prostředí zásadnější. Dejme to mu - zemědělci dávných dob pouze využívali úrodných ploch, později se naučili pole hnojit a obdělávat - už to bylo něco docela jiného než jít a sebrat plod. Obdělávání vyžaduje techniku, technika metalurgii, metalurgie pece, pece kooperaci, kooperace společenství, společenství konflikty atd.
Je tedy člověk součástí přírody? Mnozí se domnívali, že práce člověka je jakousi "prodlouženou rukou" přírody, že stavby, města, továrny jsou srovnatelné s mraveništi, úly a podobnými výtvory obyvatel země. Jenže u člověka je to trochu složitější. On materiál, který má k dispozici také přetváří a to mnohdy dost radikálně. A nejen materiál - i mnohem složitější věci - například reprodukci. Neplodnost pro nás mnohdy není nepřekonatelný problém, a na základě znalostí genomiky a reprodukční medicíny vzniká obor, jehož potenciál je obrovský.
Když jsem v článku "Romové a ropná skvrna" psal o tom, že vlastně romové jsou obětí civilizačního progresu, kterého jsou sami spíše pasivními články, mnozí mi napsali, že jsou to právě oni (Romové), kdo se vyznačují neuctivým vztahem k přírodě. Ale to je něco docela jiného. My máme sice uctivý vztah k přírodě, ale ničíme ji mnohem více, než vrstvením odpadků za barákem.
Civilizace zpracovává zemi způsobem, kterému v přírodě chybí jakákoli analogie. Zabíráme do stále hrubších struktur - jimiž jsou neobnovitelné zdroje. Už to není jen "půda", kterou přemáháme, už jsou to sloučeniny a prvky. Jejich těžba a zpracování s sebou nese požadavky na mnohem větší koperaci, než bylo třeba v rámci vesnic a měst. Komplikované společenské prostředí vyvolává celou řadu konfliktů, ať již mezi státy, mezi jednotlivými skupinami obyvatel atd. Není východiska. Jsme zapřaženi do chomoutu pokroku a je to náš bytostný úděl.
