Včera jsem měl spor se svým kolegou o problematice povinného očkování. Zakončil jsem otázkou: „Je to, co je z hlediska současné medicíny rozumné, také správné?“ Zamysli se čtenáři i ty nad touto záludnou otázkou.
Odpovíš ano. Pak tím tvrdíš, že jakýkoli jiný názor, než ten, který je podložený současnou vědeckou medicínou správný není. Rozhodneš li se rodit doma – nejednáš správně. Rozhodneš – li se pro alternativní medicínu – nejednáš správně. Rozhodneš-li se odmítnout navrhovanou léčbu – nejednáš správně. Otázka ovšem je, jak je to z hlediska historie celé medicíny. Dříve bylo medicínsky rozumné léčit některé hysterické stavy u žen klitoridektomií – odstraněním klitorisu. Dříve bylo rozumné léčit některé schizofreniky lobektomií – odstraněním části mozkového laloku. Dříve byla medicínsky rozumná mnohá řešení, která dnes již nikomu jako rozumná nepřipadnou. Této záludné námitce by ses mohl vyhnout snad jen tehdy, kdybys dokázal, že současná medicína dosáhla ideálního stavu a stala se měřítkem správnosti pro všechny události své bohaté historie.
Ale odpověď „ne“, je daleko blíž současné situaci. I u nás je prostor pro individuální názory, byť jsou v rozporu s lékařskými doporučeními, stále větší. Nikdo nemůže být nucen k terapii o kterou nestojí, i kdyby rozhodnutí ukončit léčbu mělo mít za následek trvalé poškození zdraví, nebo i smrt. Hodnota svobodné volby, je pro nás větší hodnotou, než to, co je z pohledu aktuální medicíny rozumné a správné.
To se samozřejmě v plném rozsahu týká dospělých. U dětí je to ale problém. Dítě není považováno v určitém věku za způsobilé rozhodovat o sobě, a tak spoléháme na to, že ti, co se o dítě starají – rodiče a právní zástupci – jednají v jeho nejlepším zájmu, což je většinou, ale ne vždy. Tady je ovšem nutno pečlivě zvažovat – někdy i špatná rodinná péče je pro dítě lepší, než ústavní výchova.
Je-li však ze strany rodičů závažně narušen vývoj dítěte, je - li ohroženo jeho zdraví nebo i život, pak okolí nemůže zůstat k této situaci lhostejné. V rámci běžné lidské solidarity je třeba zjednat nápravu v lepším zájmu dítěte, u vědomí toho, že onen „lepší zájem“ není nic absolutního, ale je to něco dobově a sociálně podmíněného. Proto naše zásahy ve prospěch dítěte nejsou vždy nejlepší, nemohou být, protože to optimální se v jeho životě nenaplnilo a my spěcháme jen s nouzovým řešením ve snaze zabránit nejhoršímu.
Jestliže frustrovaní rodiče na svém dítěti kompenzují svou životní prázdnotu způsobem, který dítěti ubližuje, pak to samo o sobě nemůže být důvod ke společenskému zásahu. Já jako dětský psychiatr vidím, že dětem se ubližuje v mnoha směrech a z mnoha příčin. Ale stanovit mez je těžké. Pokud dítě psychicky nestrádá, je jeho umístění mimo rodinu sice v jednom směru nápravou, ale v dalším – to je v psychickém vývoji – může být zraňující.
