Úřad ombudsmana Petra Varvařovského kritizuje často zbytečné a dlouhé pobyty chovanců dětských domovů v psychiatrických léčebnách. Toto zjištění je doprovázeno dalším komentářem ze kterého plyne, že děti v dětských domovech jsou často medikovány psychiatrickými léky kvůli výchovným nebo kázeňským problémům. DD přiznávají, že taková medikace se týká přibližně 10% zde umístěných dětí
K problematice dětské psychiatrie
V této věci bych si dovolil stručný komentář, jsa si vědom toho, že na pár řádcích se dá mnohem úspěšněji kritizovat, než pozitivně informovat. Přesto však nemohu nechat být tuto věc a nepokusit se veřejnosti předložit informace, tak, jak se jeví nám, kteří se o děti v dětských psychiatrických léčebnách staráme.
Úvodem bych ale řekl: Psychiatrická nemoc není žádný exaktní fenomén a to, jak je pojímána a regulována, vždy závisí na dobovém a sociálním kontextu. Jinými slovy: To, co se dnes považuje za psychickou nemoc, nebylo za ni vždy považováno, vezměme jen známé procesy s čarodějnicemi, z nichž mnohé byly obětí psychické poruchy, která by dnes byla regulována zcela určitě jinak, než upálením. Není vinou psychiatrů, že v poslední době dochází k tomu, že sociální problémy, které společnost nedokáže regulovat jinak, se snaží převést do kompetence medicíny. Dochází tak k rozšiřování psychiatrických a medicínských diagnóz, čemuž se říká psychiatrizace. Do kompetence psychiatrie byly vřazeny neurotické poruchy, později závislosti a ještě později poruchy chování u dětí. Věřte tomu nebo ne, poruchy chování u dětí jsou považovány za nemoc a jsou z hlediska medicíny přesně definovány a existují i postupy, jak je léčit.
Uvedený článek je nastaven tak, že budí dojem, jako by dětské domovy byly místem, kde se psychofarmakoterapie nejvíce uplatňuje. Pokud je uvedeno 9%, není to procento dramaticky odlišné od běžné populace. Bohužel, žijeme dnes v době, kdy je spotřeba psychiatrických léků opravdu veliká, a netýká se to jen domovů ani jenom dětí.
Lékaři jsou celým systémem pregraduálního i postgraduálního vzdělávání školeni, jak tyto poruchy rozpoznávat a jakým způsobem je ovlivňovat. Jsme si vědomi toho, že na rozdíl od dospělé psychiatrie k nám nepřichází jen pacient sám, ale zároveň spolu s ním celé jeho okolí. Snažíme se nejprve využít všech našich dovedností, abychom dítě udrželi v ambulantní péči. K hospitalizaci většinou dochází tehdy, když už je situace v domácím prostředí jinak neřešitelná. Většinu klientů dětských psychiatrických léčeben ale tvoří děti z rodin, nikoli z institucí, to je potřeba zdůraznit. A i když budou některé instituce časem patrně zrušeny, příliv dětí do léčeben menší nebude, možná spíše naopak.
V dnešní době platí, že se psychiatrická péče může týkat každého čtvrtého člověka v populaci. Když je situace taková mezi dospělými, lze se domnívat, že mezi dětmi to nebude o mnoho lepší. Navíc nefunkční rodina, ve které figuruje více patologických jedinců vyjádří svou patologii tím, že k lékaři přivede toho členy rodiny, který se umí nejméně bránit . To je obvykle dítě. Je velmi obtížné s takovou rodinou pracovat, když klienti by měli být spíše ti, kteří o to vůbec nestojí. Nicméně z toho, co je dáno, plynou určité konsekvence, které se pak uplatní v praxi. Domnívám se že ombudsmanovy podněty přispívají k tomu, abychom zvažovali možnosti medicíny zasahovat do sociálního života lidí. V tomto směru jsme svědky změn, které nám nepřísluší kritizovat, protože „co je nemoc“ a jak ji regulovat skutečně není záležitost výhradně lékařů. Dovolil bych si zakončit slovy básníka Novalise: Nemoci jsou pro lidstvo vysoce důležitým předmětem…leč umění, jak je používat známe jen velmi nedokonale..Neměl bych se stát prorokem tohoto umění? (Novalis: Fragmenty a studie)
