bere na sebe konkrétní podobu na Ukrajině. Jedná se ale také o konflikt hodnot, dvou rozdílných politických systémů a dvou rozdílných tradic. Ne náhodou je jeho dějištěm Ukrajina - země, která nám tím jasně ukazuje, kde je předěl mezi východem a západem
Nemysleme si - Ukrajina není Rusko. Když jsem byl v roce 1989 v Krakově, vedl demonstraci proti vllivu tehdy Sovětského svazu ukrajinský politik L. Tysjačnyj, který nám v polosoukromém rozhovoru sdělil: Ruskije - eto prestupnaja nacija a dal tím najevo, jaký názor mají mnozí Ukrajinci na svého většího souseda. Ano, to je oblast, kde se uplatňoval Polský a Litevský vliv, kam ještě zalétl kulturní podnět ze západu, aby byl udušen v širokých polích Ukrajiny a dál se už nedostal.
Brusel představuje úplně jinou oblast. Ukazuje nám, že lze smířit tradiční nepřátele (Francii a Německo), neboť jsou - přes svou rozdílnost - přece jenom nositelé společných tradic. Ukrajina se k tomuto dědictví chce přihlásit, ale její težiště již je jinde. Pro svou velikost a význam i historickou tradici, patří do sféry vlivu Ruska, a nemůže se z něj bezbolestně vymanit. EU, která měla být záštitou evropského míru, je teď překvapivě generátorem konfliktu, protože část obyvatel se přihlásila k jejím hodnotám, které jsou v dané chvíli nekompatibilní s hodnotami, které hájí Rusko. Tento konflikt není sporem o Janukoviče, ale projevem nesouladu hodnot, které vyznává západ a východ. Bude tedy daleko více bolestivý, než je teď, brzy přestane být lokální a vynutí si také naši účast. Náš národ je také rozdělen, ale posun k Rusku si přeje málo kdo. To, že jsme nyní členy EU, je naše strategická výhoda a já doufám, že to, kam historicky patříme, jsme si už vyřešili.
