Jak se z odboráře může stát filozof, aniž by o to nějak usiloval a prodělal příslušná studia
Tomáš Jacko
Situace s výroky p. Duška může mít ještě jeden rozměr, než jen ten, který se běžně propírá v médiích. A totiž ten, zda si člověk troufne říct to, o čem dobře ví, že mu spálí kožich. Výroky pana Duška, ty nejdou jen proti srsti, ty jdou přímo proti kulturním fundamentům naší doby. Výroky pana Duška jsou z jednoho pohledu možná avantgardou, z jiného nebezpečným zpátečnictvím. Důležitější je sama jejich ínterpretace, než jejich obsah. Tedy, abych to vysvětlil - není tolik důležité, co člověk řekne, ale to jaký to způsobí ohlas. Řekněme, že by tato slova pronesl pan Dušek někdy v minulém století. Nikdo by se asi moc nepohoršil. To, zda jsou pravdivé, nikdo nezkoumá a pan Dušek se tomu náramně diví. Asi neví nic o tom, že nemluvil o nějakém ministrovi, který dneska je a zítra není, ale že jeho atak mířil na základy těch hodnot, kterých si dnes ceníme. Jeho výrok je etický a je to pravda jiný druh etiky, než ta, na kterou jsme dnes zvyklí. Pan Dušek se tak postavil do řady s všelijakými libertiny, které ochránci dobových mravů vyobcovali ze svého středu, ale které po mnoha letech oceňujeme alespoň pro jejich odvahu postavit se tendenčnímu mínění.
Vypadá to tedy tak, jako by přišla dějinná chvíle, která z odboráře udělala fílozofa. Odborář si asi odnese své a se zdravou kůží nevyleze. Jeho výrok však nezapadne. Ne tedy to, co konkrétně pověděl, ale to, co udělal v této společnosti a co se mu za to stalo.
T. Lajkep
