Klasické schema je: před volbami se slibuje a po volbách? Kde ty loňské sněhy jsou? Řekněme, že se nějaké z těch nových, narychlo spíchnutých sdružení dostane do parlamentu. Naslibují hory doly, on jim vždy někdo uvěří. O ty sliby nejde. Jde o to, se tam dostat, pak si už nějak poradí. I s těmi sliby.
A strany již etablované? Aby pravicové strany měly alespoň nějaký zisk, nebudou se moci přihlásit k tomu, co po celou dobu dělaly. Tedy opět nastoupí sliby. Levicové strany slibovaly pořád, budou skro jistě vítězy voleb, mohly by tedy slibovat méně a tvářit se realističtěji. Ale kdepak! Slibovat, to už k předvolební kampani patří. Nastavit tváře zítřku a nasadit optimistický výraz. Bude dobře. (Alespoň někomu)
Nevěřte stranám, věřte lidem. Snad se na každé kandidátce najde někdo, komu by se dalo uvěřit. A ti, kterým se dá věřit, se snad mezi sebou také dohodnou. To jsou ale marné řeči. Jednak je neznáme, a jednak - každý se může změnit. Ale nejde ani rezignovat. Jsme povinováni tomuto století i svým právům se nějak vyslovit. Abychom časem mohli říci - volili jsme takto a máme tak to, co máme. Nebo - nevolil jsem a tak mám to, co volili jiní. Tady v této věci jsou nejlépe patrny důsledky jak aktivity, tak pasivity. Volbami člověk svět nezachrání, ale ani tím, že se zdrží, že bude pasovat ještě dřív, než si prohlédne karty, se kterými má hrát.
Politika je svinstvo - dejme tomu, ale tohle svinstvo nejlépe dokáže využít všech rezigativních postojů. Můžeme si to seřadit z hlediska stran.:
1. Nejlepší je volič, který nás volí.
2. Druhý nejlepší je ten, který nevolí vůbec. Tedy "nevolič"
3. Nejhorší je ten, který volí někoho jiného.
"Neodvážil bych se poučovat druhé, kdyby je jiní neklamali." Já nemám nic, než tenhle blog a plakáty, které vždy klamaly, křičí na každém rohu. Křičí, protože tak se dnes nejlépe dostanou k vašemu sluchu.
