Jak jsem se dostal na Vysokou školu.
Nebylo to nesnadné, ačkoli na tu školu, o které jsem snil, jsem neměl ani odvahu podat přihlášku. To bylo totiž tak. Po ukončení střední školy se kluk buď dostal na vejšku, nebo šel na vojnu. Ale mohl podat jenom jednu přihlášku. V tom bylo riziko. Nedostaneš se na školu - a máš dva roky pakárnu.
Od mládí jsem snil o Akademii výtvarných umění - ale dostat se tam? To jsem se mohl rovnou smířit s povolávacím rozkazem. Byl jsem zbabělý, bál jsem se víc vojny, než čehokoli jiného, a tak jsem zvolil jistotu - medicínu.
Nebylo to tak obtížné. Kádrový posudek jsem měl dobrý - naši se do ničeho nepletli a do kostela jsem tenkrát ještě nechodil. Maturoval jsem ze všeho za jedna, vyhrál okresní kolo chemické olympiády, recitoval jsem statečně - vyhrál krajské kolo recditační soutěže, Puškinův památník - do dnes umím "Vo věs golos", i krajské kolo Marušky Kudeříkové a přijímačky udělal v nejkratším čase za plný počet bodů. Navíc tehdy brali v kurzu 1:1,5. Nebylo to těžké se tam dostat, těžké bylo se udržet, ale zvolil jsem taktiku většiny úspěšných studentů - od rána do večera se učil a první tři roky neznal jiný kolotoč než ten, o kterém jsem psal v první části. Kromě toho mě přitahovala psychiatrie, byla hned na druhém místě po tom malování, které už navždy zůstalo mým nesplněným snem. A kdo se chce podívat na moje obrázky, může navštívit www talent.cz a podívat se na to, co tam mám a nedivit se těm cenám. Totiž tak: Netrpím hmotnou nouzí a věřím, že moje díla jednou budou ceněná. Proč bych tedy jako autor z toho neměl něco mít? A když se nic neprodá? Vzal to nešť, já na to nestůňu.
Ale té vojně jsem nakonec neušel. Jednak vojenská katedra a jednak skoro rok na vojně zrovna v době revolučních změn. Ale o tom až příště.
