Výběr jména nového papeže i to, co zatím známe o jeho osobě, v sobě nese mnoho příslibů. A upřímně - je toho zapotřebí. Je přece psáno: Hle, já všechno tvořím a je to nové". Doba s sebou nese nové výzvy a nové akcenty.
Vzpomínám na novinový článek L. Vaculíka, je to už dávno. Zamýšlí se nad tím, proč církev - i přes množství chyb, kterých se dopustila a dopouští - stále existuje. Není to tím, že lidé něco "nad sebou potřebují", ale je to především pro to, že vždy v každé době, kdy jde všechno do kytek, povstane v církvi někdo, kdo vrátí málem vykolejený vlak do patřičných kolejí.
Možná je to ale také práce těch tisíců bezejmených kněží a lajků, kteří dělají svou každodenní práci s pokorou před tváří Boží a jsou pro ostatní příkladem. Ať je to jakkoli, v historii církve lze nalézt takových pár osobností, ať už mužů nebo žen, které se dokázaly zbavit zátěže přítomnosti a nesměrovaly církev do budoucnosti. Právě pro militantní ateisty, kteří by rádi viděli konec církve, jsou tito "ryzí" lidé - největšími nepřáteli toho, co nazývají "pokrok". Říkali přece bolševici v Rusku - a nikoli bez příčiny, že jejich největší nepřátelé jsou ti, kteří žijí skutečný a nepokřivený náboženský život a nejlepší jsou ti, kteří se opíjejí a páchají nemravnosti. Ty je potřeba podporovat a získat ke spolupráci.
My dnes mám naději, že Bůh povolal ke službě člověka, který dokáže uskutečňovat to, co je dnes nejvíce zapotřebí. Přiblížit církev k lidem, odpoutat se od světských břemen a s plným sebevědomím čelit rezignativním postojům multikulturalismu a sociálním utopiím.
