V tomto eseji bych chtěl psát o tom, že bez ohledu na to, že kdysi – na tak dávno - prohlásil pan F. Fukuyama v oslavné reakci na liberální demokracii, jež zvítězila nad hrozbou marxismu, že nastává konec dějin, neboť nejlepšího možného vládnutí je dosaženo, nepatří budoucnost této demokracii, ale neskonale jednoduššímu, o to však více expanzivnímu islámu.
Byl bych nerad, kdyby si vážení čtenáři mysleli, že já snad tuto budoucnost vítám, ale chtěl bych se alespoň vyslovit dokud mohu.
Fukuyama tvrdí, že i když nejsou v současné době některé země stabilními liberálními demokraciemi, na jejím ideálu nelze nic vylepšovat a ať se tomu tyto země třeba urputně brání, postupně k němu spějí.
Současná realita nás však poučuje o něčem zcela jiném. Liberální demokracie oslabuje sama sebe a není schopná dalšího rozvoje. Ustrnula na svých dogmatech a vede k postupné stagnaci a zranitelnosti. Je to dáno tím, že její obhájci se zaměstnávají spíše sektářskými, než celospolečenskými problémy, ať je to feminismus, homosexualismus, individuální hedonismus, různá „práva“ na kde co a kde koho a tak dál. Za okolností tohoto vnitřního rozvratu není možné odolat takovému směru, který je fanatický, nepřipouští si žádné pochyby a nehledá kompromis.
Jinými slovy – k takovému vývoji by nedošlo, kdyby sama liberální demokracie k tomu nepomáhala, islám není zase tak silný. Přirozeně však obsazuje prázdné niky, které mu naše západní civilizace bezstarostně přenechá a takovému počínání se nemůžeme vůbec divit. V oněch víceméně zdarma získaných nikách se nepřizpůsobuje, ale usazuje a pokouší se vytvářet vlastní systém i vlastní zákonnost a expanduje do blízkého okolí. Příkladem může být populační úbytek ve vyspělých západních zemích. To, co platí v přírodě platí i mezi lidmi. Jestliže nějaké zvířátko opustí své teritorium, nezůstane dlouho prázdné.
U lidí je navíc všechno složitější také pro to, že není v moci liberální demokracie překlenout rozdílné regiony a kultury, ačkoli se o to všemožně snaží. Tedy jinými slovy – uprázdní – li se pro ni nějaký prostor, může v něm nějakou dobu přetrvat pouze za použití násilí, protože je pro své okolí cizorodým prvkem. To je velmi dobře patrné z událostí na blízkém východě a Ukrajině, ale platí to i obráceně. Různé islámské komunity se v podmínkách západního liberalismu vůbec necítí dobře a pokouší se ovládnou prostor kolem sebe, což je pochopitelné. Z toho, co bylo řečeno je tedy zřejmé, že konec historie nenastává, ale jsme naopak svědky důležitých historických změn, jejichž budoucí ráz je nepředvídatelný. Pokud ale srovnáme vitalitu západu a orientu, je zřejmé, kdo tahá za kratší konec
