V poslední době jsem viděl, že mi roste karma Tak honem udělat něco, aby se jí tak dobře nedařilo.
A tak jsem se rozhodl dnes psát o El Grecovi a Velasquezovi a Riberovi a Murilovi, neboť to jsou mí malíři nejmilejší a blog si člověk píše proč ne pro své lásky tajné i veřejné - nemusí to být hned o politice, které má stejně dnes každý plné zuby.
Ale El Greca dnes nikdo plné zuby nemá. Nedávno jsem se díval na jeden z jeho obrazů a zahleděl se na detail oka. Takové oko nikdo nemá - víčko tlusté na několik vrstev, ještě na jeho okraji stačil vykouzlit stín a záblesk světlejšího místa. Iluze oka naprosto dokonalá, ale stále to vědomí, že takové oko být nemůže. Hle - obraz pravdivější, než sama skutečnost. A vlhké bělmo jedním rychlým tahem, ale naprosto přesným, tam, kde by ho člověk čekal, ani o milimetr víc. Umělec - pracuje jen tak, jen tak hází barvy, ale vychází mu to naprosto přesně. Já vím, že nic neměřil. Malířští učedníci se stále dělí do dvou druhů - na ty, kteří měří přesně a váží barvy, a na ty, co to hodí hala bala a je to tak, jak má být. Takový byl El Greco - nic není ošizené, dokonalá řemeslnost, ale také nespoutanost a skvělý odhad. Když se podíváte na jakýkoli jeho obraz, hned vás napadne, že v něm se nachází hned dvojí dovednosrt. Jednak tématická - jeho Toledo v bouři bylo víc než rozmar prvního krajináře a umělecká - řekněme technická a ještě něco navíc. Protože umění, to není jen dokonalé zvládnutí techniky - to je to právě to "navíc". Jemné skvrny dávají dohromady tvar, pracuje téměř impresionosticky, bez pocitu sevření obrysem a formou, jeho malba je zároveň kresba, přesně tak jak to požadoval Cézane a kresba slouží jen jedinému cíli - posloužit barvě, aby se uplatnila ve všech svých formách zářivosti a nadřazenosti pouhému tvaru. El Greco je metafyzický malíř, jdoucí tvrdošíjně za to, co nabízí pouhé oko, nejenom stylově, ale i tematicky. myslím, že takové umění už dnes nevznikne. Mohlo se zrodit ze šťastné symbiozy španělského mysticismu posedlého vírou a řecké soustředěnosti, hledající podstatu věci, z rozumu i z vášně otevírající brány baroka, z naprostého propadnutí mocnostem dobrým, bez jakýchkoli náznáků úskoků a lstivosti.
