To, že ve zranění mladého chlapce neměli ruce Romové vítám. A to, že se bál přiznat - chápu. Z celé té události nám nakonec vyjde závěr, nad kterým je dobře přemýšlet.
Proč bylo tak snadno uvěřeno? Proč se strhla mediální kampaň nesená touhou se mstít, proč mnoho lidí uvěřilo a činilo závěry dřív, než se cokoli věrohodně potvrdilo? A proč se nyní zase hrozí paragrafy, pocit soucitu je vystřídán nenávistí a touhou po nějakém zadostiučinění. Ano, jsou lidé ze své povahy nenávistní, a je li jim odebrán předmět jejich nenávisti, ochotně se obrátí k jinému.
Ale nechme filozofování o lidské povaze, ptejme se stále: proč? Inu pro to, že jde o problém který se dlouhodobě neřešil a řešení vyžaduje. Ukázalo-li se, že ač dochází k překvapením, k jednomu překvapení přece jenom nedošlo. K bouřlivé reakci, k pouličním nepokojům, k projevům nenávistného rasismu, což ukazuje, že tato společnost je již nachystaná. Stačí událost, která není skutečností, která je jen záminkou, pouhou konstrukcí - jak snadno se nyní mohou předvést ti, co nás budou chtít vodit za nos. V jakém jsme to světě? jaká doba a jaké mravy? Ze zdola bere lid své právo do rukou, ochotný následovat toho, kdo dostatečně dokáže využít znalosti současných vášní a frustrací, ze zhora vskrytu vyjídají státní kasu zřejmě v představách celkem oprávněné vize, že po volbách usednou do jiných lavic a budou velmi zticha mnoho dalších let. Předhození Ratha rozlícené veřejnosti, je touha po sjednocení těch nahoře s těmi v nichž se za ta léta nastřádala hořkost a pocity rezignace. Člověk se jen ptá. Je šance na změnu? Nejsou příští volby jen další iluzí o tom, že vše máme v rukách my?
