Nelze pochybovat o tom, že bouřlivý rozvoj medicíny má svůj podíl na prodloužení života a jeho zkvalitnění. Je sice pravda, že se v tomto bodě snad ještě větší měrou uplatňují sociální a ekonomické vlivy, ale medicína je stále nejlépe viditelným reprezentantem těchto změn. Dokonce i budoucnost slibuje v tomto směru celou řadu úspěchů - ať již díky nanotechnologiím, molekulární genetice, robotice, počítačovému zpracování dat a podobně.
Nemenším problémem však zůstávají náklady na tyto nejmodernější způsoby vedení léčby. Rovněž prodloužení délky života přináší nepřehlédnutelnou ekonomickou zátěž. Odhaduje se, že budoucí náklady na léčbu a péči o dementní pacienty bude představovat pro státní rozpočet stěží zvladatelný finanční problém a to se nemluví o dalších exkluzivních a běžných výdajích na jiné nemoci a stavy. Vůbec nelze pochybovat o tom, že by nákladná léčba mohla být pro každého. Pokrok je určitě hezká věc, ale jak pak budeme řešit pocit frustrace z toho, že vhodná léčba sice je známá, ale není v daných podmínkách dostupná? Mluví se o Matoušově syndromu - kdo má, bude mu dáno, a kdo nemá, bude mu vzato i to, co má. Kromě toho, samotný rozvoj medicínských technologí vzbuzuje rozpaky. I v tomto oboru - a možná více než v jakémkoli jiném - je vědecký výzkum směřován především do těch oblastí, kde se očekává nějaký profit. Politika mnohých farmaceutïckých firem a léčebných zařízení opouští tradiční vazby na nemoc jako takovou a spoléhá na stále agresivnější metody mediální manipulace a společenského dizajnování. To má pak své konkrétní důsledky - viz aféra s ptačí chřipkou a vnucované představy o tom, co je zdravé a krásné a podobně. Mnozí dnes mluví o krizi akceptování soudobých tendencí vědy - kromě toho však je tento problém více než kdykoli před tím "zvnitřen". Dělící čára mezi souhlasem s nimi a odporem k nim neprobíhá ani tak mezi sociálními skupinami, ale vede každým z nás. Na jednu stranu každý vítá vědu jako nositelku budoucích možností a na druhou stranu má každý trochu obavy z jejích neodhadnutelných důsledků.
V devatenáctém a také ve dvacátém století byla moderní medicína představována jako univerzálně účinná instituce. která může zlepšit soudobý úděl člověka. Teprve později se ukázalo, že idealizovaný obraz medicíny sliboval více, než mohl splnit. V dnešní době má tato tradice dějin "univerzální spásy" své pokračovatele v genomice, molekulární genetice, reprodukční medicíně a dalších podobných vědách, jejichž objevy mají napomoci k řešení ne jen čistě medicínských problémů, ale také civilizačních, společenských a ekologických.
Málo kdo se však pozestavuje nad tím, jak se budou v příštích letech tyto problémy řešit. Nikdo se nepokouší je dokonce ani idnetifikovat, všechno se děje živelně a vede nás ke stále větší závislosti na vědě a technïce, která už dávno není a nikdy nebyla eticky neutrální. I medicína se ve své budoucí podobě jeví jako věda, jejíž tradiční úkol - léčit - bude stále více podřízen jiným zájmům.
