Nejsem sice pamětníkem kdo ví jak starých časů a nemám nouzi. Ale to, co kolem sebe vidím, mi neubírá právo mluvit v souladu s těmi, co vyšli do ulic a protestují.
To proto, že protest je legitimní součást společenského života a jediný způsob, jak dát najevo, že v tomto státě se děje hodně nepravostí a že to odskáče vždy ten, kdo se umí nejméně bránit.
Jak je mi to snadné říct. A jak snadné je dodat s klasikem: "Konečně chtěli bychom říct, že nám někdo hodně vzal..že chceme vidět jeho tvář..." Tak se zpívalo začátkem devadesátých let a měli jsme na mysli komunisty - to sedlo. Jenže dnes, není to velice podobné? Skutečně - nevzal nám někdo nějak moc? Šli jsme do změn s elánem, byli ochotni se uskromnit a pár let nemluvit a třeba i spolknout nějaké ty nesnáze života a netušili jsme, že i tohle umenšení se dá využít k prospěchu mnohých - ne já jim nezávidím, opravdu ne, když shledávají zálibu v kožiších a golfování - je to jejich věc a jak jsem řekl, nouzi nemám. Jenže to je pro mě moc, když vidím kolem sebe lidi, co nemají na teplo doma, co nesvítí a co i hladují a věřím, že to není vždy jejich vina a špatné počty a jakési genové dědictví.
A je mi nepříjemně, když vidím socialisty, kterým je houby po lidech, ale po jejich nouzi stoupají jejich preference a je mi nepříjemně, když vidím ty, co apelují na naši zodpovědnost nezadlužovat budoucí generace a sami mají pro důchod vystaráno - nejenom svůj,ale snad do sedmého pokolení.
Chtěl bych najít člověka mezi politiky, chtěl bych najít Voltairova krejčího, který sice nevyniká rozumem, ale má strach krást.
Protože všechny ty, co vidím v čele státu a v lavicích senátu a parlamentu,vidím jako moudré a zkušené - bohužel.
