V první části jsme zmapovali několik typických poddruhů blbouna evropského, který se rozšířil zejména po sjednocení Evropy a zrušení hranic. Využil nové reality a zatím úspěšně prosperuje zejména v Bruselu a okolních státech.
Pochopitelně se nabízí otázka, které poddruhy úspěšně prosperují v našem specifickém domácím prostředí. Dalo by se totiž úspěšně předpokládat, že zde díky neskutečným dějinám a české povaze existuje mnoho rozmanitých forem. Ale není tomu tak. Zařazovat například konkrétní české politiky do specifických poddruhů blbounů evropských není možné. Teoreticky by v rámci české politické scény mohl spadat mezi blbouny každý politik, přesto jich početně není tolik, aby to bylo statisticky průkazné. Navíc často mění názory i strany a různě se přelévají napříč momentálně nabídnutým možnostem, takže jejich skutečné vymezení i zařazení je téměř nemožné.
Jeden výrazný poddruh blbouna evropského se však velmi úspěšně uchytil i u nás. Pracovně se nazývá blboun evropský – sociální (česká varianta). Svoji úspěšnost založil na parazitování v sociálních službách, zejména v tzv. neziskovkách a příspěvkových organizacích. Tento stále víc rozšířenější exemplář tzv. „prozíravého blbouna“ totiž zjistil, že pro jistou část obyvatel (zatím v menšině) existuje mnoho výhod, na které se lze nenápadně přisát, ve velkém odebírat zlatá vejce a dojit státní kasu a různé příspěvky až do krajnosti.
Jeho nebezpečnost tkví v tom, že neustále veřejně hlásá, že údajně pomáhá, začleňuje a zkvalitňuje život zejména skupině tzv. vyloučených a nepřizpůsobivých obyvatel (dříve se nazývali cikáni, dnes údajně korektně Romové). Právě pro ně stát za dlouhé desítky let vyzkoušel mnoho většinou zcela neúspěšných sociálních experimentů a uvedl do praxe dokonale vypracovaný systém různých štědrých dávek, příspěvků a podpory. A protože jich početně stále ještě není tolik, aby státní kasu zcela zruinovali a vyčistili, úspěšně se na systém přisál i blboun sociální – česká varianta. Přitom pojem „blboun“ je v tomto případě hodně zavádějící, protože právě tento poddruh je svým způsobem velmi chytrý, podnikavý, vynalézavý, prosperující a dosud téměř nezničitelný.
Vyvinul dokonale úspěšnou strategii, která je navíc téměř nezpochybnitelná, protože údajně pomáhá chudým, nepracujícím, nezačleněným. Pokud by si přesto někdo dovolil pochybovat a předložil i průkazná fakta, že finanční náklady na jeho existenci výrazně převyšují vykázanou produktivitu, z jedné strany bude osočen, že je nepřející rasistické prase, z té druhé pak, že chce ožebračit žebráky (zejména ty, kteří si pro pravidelné štědré sociální dávky jezdí v luxusních vozech, nosí masivní zlaté řetězy a ani na okamžik nedají od huby drahá značková cigára; jen mluvit správně česky se dosud příliš nenaučili).
A tak stále vznikají a léta už zdárně fungují různé prapodivné neziskové a příspěvkové organizace (ani raději nechtějte vědět, kolik jich je například evidováno v Hradci Králové), ve kterých ani sami pracovníci kolikrát netuší, co vlastně mají dělat. Pro tuto práci však musí mít minimálně titul za jménem (DiS.) nebo ještě lépe před jménem (Bc., Mgr., PhDr. apod.). Neustále pak řeší různé pochybné projekty, granty, nadace i tzv. partnery a donátory, píší pravidelné sáhodlouhé zprávy pro úředníky, vedou statistiky, sedí na četných povinných kursech, supervizích, školeních, poradách a jsou halasně zcela transparentní, spolehliví, stoprocentní. Jen ty jejich „průkazné výsledky“ jsou často pouze jejich zbožným přáním na papíře, protože pro výkazy, úřadování a vykazování jim na nic jiného ani nezbývá čas.
