Země cizinců

Co je v americkém státě skutečně shnilého? V rozvinutých zemích existuje tabulka očekávané průměrné délky života s přihlédnutím k výdajům občanů za své zdraví. V této tabulce USA zaujímají místo vyvržence.

Američané již v současnosti žijí o pár let méně než kdokoli jiný, ačkoliv za své zdraví utrácejí nepoměrně více. Například čtyřikrát více než Izraelci.
Podle odborníků jsou hlavními příčinami strukturální problémy v americké společnosti a v systému zdravotní péče, obezita, vraždy a sebevraždy, zvýšení dětské úmrtnosti atd.
Ve skutečnosti se však jedná pouze o studium důsledků, nikoli o hledání příčiny. S tímto přístupem nevidím sebemenší záblesk naděje na změnu situace. Vždyť skutečným kořenem problémů Ameriky je totální, legalizované odcizení. V této zemi je člověk vůči člověku peněženkou.

Kritérium štěstí

Původně se Spojené státy lišily rozmanitostí. Nikde jinde není tak bohaté spektrum národů a populačních skupin. Avšak při pozornějším zkoumání je tím jediným, co je od založení státu spojuje, moc zlatého telete.
Lidé se od kolébky učili tomu, že touha po štěstí zakotvená v Deklaraci nezávislosti je touhou po osobním zisku, po solidním bankovním účtu. Měřítkem štěstí v zemi velikých možností je peněženka. A ta je ve skutečnosti také měřítkem svobody.
Americký model je samozřejmě okořeněn morálkou, ale jen na oko. Ve skutečnosti propasti rostou, nerovnost se prohlubuje a sociální konflikty již nejsou zahlazovány, ale naopak využívány k uchopení moci.

Odsouzená země 

V posledních letech se Amerika vrhá z jednoho extrému do druhého. Amplituda kyvadla se zvětšuje a místo zlatého průměru zůstávají pouze radikální okraje spektra. Pokud Trump tíhnul k centrismu, pak Biden vzkřísí orientaci doleva a rozdělí společnost, což opět povede k posílení extrémně pravicových nálad.
A za to se bude muset zaplatit. Rozpadající se společnost nemůže udělat nic dobrého. Systémový rozpor s Přírodou, s obecným směrem pohybu, si vyžádá od každého, kdo odmítne vnitřní změny, tíživou cenu. Život klade nové požadavky, volá po revizi hodnot, po vzájemnosti, po elementární sociální záruce. Vývoj se stává globálním, integrálním, všeobjímajícím, ale Amerika je od toho propastně daleko, ještě není ani na úpatí.
Délka života závisí na stavu společnosti, na jejím duchu, na pocitu podpory, důvěry, na pečujícím, pozitivním prostředí. A zde se vůbec nejedná o jakési kázání, je to prokázaný vědecký fakt. Abychom mohli reagovat na výzvy globálního světa, je všeobecně nutné vytvořit ze společnosti velkou přátelskou rodinu. Samozřejmě nikoliv okamžitě, nikoliv donucovacím způsobem, ale bezodkladně.

Odmítnutí dospět

Nová éra se vyznačuje tím, že svoboda individuální, egoistické seberealizace ustupuje svobodě seberealizace v rámci společných zájmů. Pouze tak bude člověk schopen nasměrovat své ambice do pozitivního řečiště, ovládnout svoji přirozenost a současné technologie. A pouze v tomto každý najde štěstí a prosperitu.
Americe nepomohou kosmetické úpravy: slevy na léky, dotace chudým atd. Toto je show, nikoliv náprava. Situaci nelze zvrátit bez hlubokých sociálních transformací, bez systematické práce na sbližování lidí. Ale kdo se toho ujme? A kdo o tom alespoň lidem řekne?
Stále jednáme diskrétně, nikoli integrálně. Myslíme si, že v celém systému je možné opravit jen jednu věc. Takto funguje myšlení současných „specialistů“, kteří navrhují tahat za jednotlivé řetězce a ignorovat společnou spleť našich spojení a rozporů. V průběhu let bude toto jednání přinášet stále méně ovoce a stále více škod.
Vztahy mezi lidmi jsou integrální a nelze je napravit pomocí bodových metod. Aby je bylo možné transformovat, je třeba otevřít celé své srdce. A pro začátek s tím alespoň souhlasit, přát si to. Pak neuvidíme samostatné aspekty, dílčí problémy, ale celý komplex, celý obraz.
Lidstvo si to dříve či později uvědomí. A pak vykoná zbývající cestu až na vrchol. Otálením jen prostě přesouváme práci na další generace. Přijde jejich čas a – zdědí po nás spleť problémů a bolesti. A rozmotat ji bude mnohem těžší, než je tomu nyní.
Pokud si představíme svět, který zanecháme jako dědictví dětem a vnoučatům, je nepochopitelné, jak se jim můžeme dívat do očí. Ale ještě větší hořkost mám ve své duši, když odtamtud na sobě cítím jejich pohledy.