Otázka po smyslu života ve většině lidí stále dřímá, ale v mnoha lidech se již probudila a žádá si odpovědi. Každý den se probouzí v mnoha dalších.
V současnosti se ve světě rozmáhá nový trend: otevřené manželství. Jedná se o páry, které mají pocit, že jejich manželství stagnuje, a chtějí svůj vztah „oživit“. Otevřené manželství je jen jedním z aspektů mnohem širšího fenoménu narůstajících problémů a rozpadů rodin ve snaze „osvěžit“ vztahy lidí a „oživit“ jejich životy.
Chápu, z čeho tato potřeba pramení. Lidé jsou dynamické bytosti. Proto potřebují neustálé změny a inovace. To však nemá nic společného s tím, zda jsme či nejsme od přírody monogamní.
Dnešní představa života lidí je taková, že založí rodiny, vychovají děti, dovedou je k samostatnosti a zemřou. Očekáváme, že to bude trvat věčně, ale to není lidské poslání. Tak žijí zvířata, ale my lidé, máme v sobě něco, co není součástí zvířecí říše: nejen žijeme, ale ptáme se na smysl života. Ať už to víme, nebo ne, náš život není zasvěcen fyzickému žití, ale pochopení toho, proč žijeme.
Otázka po smyslu života ve většině lidí stále dřímá, ale v mnoha lidech se již probudila a žádá si odpovědi. Každý den se probouzí v mnoha dalších. Pro takové lidi není nic samozřejmostí, všechno zpochybňují a potřebují pochopit, proč dělají to, co dělají. Není to touha ničit, ale touha pochopit, porozumět všemu na té nejhlubší úrovni.
Tato snaha je příčinou rozpadu našich tradičních společenských institucí. Najdete ji nejen v našich domovech, ale ve všech aspektech našeho života. Zpochybňujeme vzdělání, ekonomické systémy, formy vlády, náboženství a rodinu.
I když nemůžeme najít odpovědi, zpochybňování stávajících systémů má zásadní význam. Nedůvěra a vyhýbání se jim nás osvobozuje od pout tradice a morálních omezení a pocit svobody nám umožňuje rozvíjet něco zcela nového. Něco, co není anarchie, ale zdravější a plnohodnotnější vztahy. Taková společnost bude společností, do níž se každý zapojí dobrovolně a ochotně.
V takové společnosti mají lidé odpovědnost nejen za svou rodinu, ale také za celou komunitu a nakonec za celé lidstvo. Jsou ostatním oddaní ve stejné nebo dokonce větší míře, než jsou v současné době oddáni svým rodinám. Tento závazek si však musí zvolit svobodně, a pokud se rozhodnou odejít, nelze je nutit, aby v něm setrvali. V současné době je možná obtížné si takový závazek představit, ale lidstvo k němu stejně směřuje.
V takové společnosti, kde je každý zavázán každému a kde se každý stará o každého, již pocity odcizení a podezíravosti neudávají tón společnosti.
Rodinné vazby v takové společnosti budou velmi silné a pevné, ale ne proto, že by lidé byli nuceni zůstat monogamní. Celý účel vztahu se změní a otázky monogamie a věrnosti se stanou irelevantními.
V této budoucí společnosti se lidé budou více soustředit na svůj duchovní život než na život fyzický. Místo toho, aby se soustředili na své fyzické činy, budou rozvíjet svá duchovní spojení. Takoví lidé nebudou posuzováni podle toho, zda dokážou uspokojit své vlastní choutky, ale podle toho, jak přispívají společnosti.
Život v takové komunitě znamená, že všem kolem vás na vás záleží a pomáhají vám růst. Přirozeným výsledkem bude, že budete chtít udělat totéž pro ně.
Když lidé pracují na této úrovni, cítí se svobodní, protože mohou svobodně dávat a přijímat od každého. Nepotřebují „osvěžovat“ své vztahy, protože jejich vztahy nikdy nezevšední. Čím více lidé dávají a přijímají, tím více rostou a mění se, a dynamika vztahů je udržuje v novém a vitálním stavu.
Jistě, ještě tam nejsme, ale lidstvo k tomu nevyhnutelně směřuje. Záleží na nás, jak rychle se tam dostaneme, a podle mého názoru čím dříve, tím lépe.
