Probuďte se ze syndromu odloženého života a hledejte smysl za hranicemi iluze

Existuje psychologický fenomén známý jako „syndrom odloženého života“. Jeho hlavní charakteristikou je, že nežijeme v přítomnosti, ale něčím budoucím. Stále se jakoby připravujeme na něco lepšího a významnějšího, 

co možná přijde později, jako kdyby měl být náš pozemský život věčný. 

Náš život se však může kdykoliv otočit o 180  stupňů. Existuje příběh o senátorovi, který najednou bez zjevné příčiny přestal toužit po prestiži a politickém úspěchu.  Místo toho chtěl svůj život naplňovat každodenní radostí  – posnídat s přáteli, trávit čas se svou ženou, číst knihu atd.

Proč najednou ta změna? Byla mu diagnostikována rakovina.

Když nás zasáhne nemoc a smrt, všechny vzdálené životní cíle a případná potěšení z nich ztrácí na významu a mizí z obzoru. 

Tato náhlá změna vyvolává otázku: Co nás nutí takto žít? Proč naše mysl dokáže zapomenout na  radost z prostých každodenních okamžiků v přítomnosti a nahradí je velkým množstvím odříkání kvůli potěšení z něčeho, co možná bude v budoucnosti?

Mnoho lidí tímto způsobem naplňuje svůj život, honí se za vysněnými a bezvýznamnými cíli, ale jakmile poznají, že může jejich život skončit, poté o všechna tato potěšení ztrácí zájem.   

Můžeme tedy najít na konci života jeho smysl? Zmiňovaný senátor, když si vše uvědomil a přehodnotil dosavadní smysl svého života, našel radost v běžných každodenních činnostech ve společnosti rodiny a přátel. Vše ostatní vzdálené ztratilo význam. Nezbývalo mu totiž už nic jiného než prožívat každý okamžik, jako by byl poslední.

Ani to však není skutečným smyslem života. Náš život bychom měli ideálně naplňovat okamžiky, ve kterých překonáme naše zvířecí instinkty a vystoupáme do vyšší úrovně lásky, odevzdání a spojení, kdy přestáváme myslet jen na vlastní prospěch, na to jak si užívat života a přeneseme svoji pozornost od přijímání pro sebe k odevzdávání druhým a přírodě. 

Poté co pochopíme, jak skutečně žít, co po sobě zanechat a co udělat sami se sebou, začneme se uzdravovat ze syndromu odloženého života a přestaneme se honit za zbytečnými a nicotnými sny. 
Pokud se v každém okamžiku života povzneseme nad svou vrozenou egoistickou povahu a budeme se soustředit na činy ve prospěch druhých, pak začneme dostávat maximum z tohoto světa a našeho života, který nám byl darován proto, abychom udělali tento svět co nejhezčím místem pro lidi kolem nás i pro další generace. 

To je přesně důvod, proč člověk trpí nemocemi, jako je třeba rakovina. Z druhé strany jsou mezi námi i ti, kteří o nemocné pečují. Ty považuji za šťastné. Byla jim dána velká příležitost podstoupit smysluplnou osobní proměnu a nápravu, která nakonec poslouží k jejich pozvednutí do vyššího duchovního světa lásky a odevzdání. A to vše poklidnou cestou. Potvrzuje se tím, že ti, co promarní svůj život hledáním pomíjivých požitků tohoto světa, nejsou vůbec šťastní a mnohem šťastnější jsou ti, kterým se podařilo povznést se do vyšší reality.

Ve svém přirozeném egoistickém způsobu života si odmítáme připustit, v jak ohromném sebeklamu žijeme, když věříme, že z našeho života něco krásného vzejde, pokud se budeme honit za pomíjivými požitky a slastmi tohoto světa. Život v tomto sebeklamu můžeme však využít jako dobrou taktiku, díky které dokážeme opustit falešné vnímání reality a vstoupíme do té skutečné, kde najdeme odpovědi na nejhlubší otázky o naší existenci.

Pokud by si například člověk dal za cíl vydělávat pro sebe miliony dolarů, proslavit se, získat si dobrou pověst, úctu a slávu a po celou dobu by měl záměr použít všechno jen pro svůj osobní prospěch, bez ohledu na ostatní, pak bych navrhoval, aby byl takový člověk vtažen do hry, do které by se zapojili lékaři, přátelé i rodinní příslušníci. Ti by mu sdělili falešnou diagnózu smrtelné nemoci, ve kterou by věřil pouze on. Pokud by ho to osvobodilo od falešného pocitu vlastní důležitosti, kterou vnímá jako základní hodnotu svého života, a začal by hledat skutečný smysl života, pak by to celé dávalo ohromný smysl. Nakonec  by mu všichni ti, co stojí za touto hrou, prozradili, že to vše byla jen hra. Řekli by mu, jak moc jsou šťastní, že vylezl ze své uzavřené ulity a stává se vřelejším, přemýšlivějším a láskyplnějším člověkem, který se otevírá mnohem širší, harmoničtější a klidnější realitě, kde v radosti a lásce stále více odevzdává druhým.