O verši Saadiho Šírázího v sídle OSN v New Yorku

Verš perského básníka Saadího Šírázího je napsán zlatým písmem a zdobí průčelí budovy sídla OSN v New Yorku:

Všichni lidé jsou členy jednoho těla – společného rámce,
neboť na počátku pochází všichni ze stejné esence.
Když čas přivede nějakou končetinu k bolesti,
nemohou v klidu zůstat ani ostatní části.
Proto pokud soucit s utrpením druhých necítíš,
jméno člověk pro sebe užívati nesmíš.

„Všichni lidé jsou členy jednoho těla“ je podobné tomu, co říkáme v moudrosti Kabaly, že my – celé lidstvo – jsme jedna duše, úplně propojená „jako jeden člověk s jedním srdcem“. Tato duše je v Kabale nazývána „Adam HaRišon“ (hebr. „První člověk“), stav, ve kterém jsme úplně propojeni jako buňky a orgány v organismu.

Naše vnímání oddělenosti a odloučenosti pochází z našeho egoismu. Náš počátek je ze „stejné esence“, jak se píše v textu, což je naše společná přirozenost, touha přijímat, z níž všichni vycházíme.
Podobně můžeme interpretovat „Když čas přivede nějakou končetinu k bolesti, nemohou v klidu zůstat ani ostatní části“, že i když je jedna část našeho těla ovlivněna egoismem – touhou užívat si pro vlastní prospěch – pak se celé naše tělo stává nemocným, podobně jako je to u rakovinné buňky v lidském těle.

O dnešním lidstvu můžeme říci, že je celé postiženo egoismem, a to je vlastně dobře. Co je na tom dobrého? To, že je velmi blízko plnému uznání egoismu jako zlé vlastnosti, která nás všechny negativně ovlivňuje. Existuje přísloví, že diagnóza nemoci je polovinou jejího vyléčení, a podle toho nás poznání, že jsme postiženi egoismem, že ho cítíme jako rakovinový nádor, který nám způsobuje nemoc a přináší do našich životů újmu, vede k tomu, abychom hledali lék.

Podobně jako nemoc v jedné části těla ovlivňuje celé tělo, také náprava, kterou potřebujeme provést, je taková, která zahrnuje celé lidstvo. Nestačí, aby se uzdravila pouze část lidstva; náprava musí být globální, protože současné lidstvo je globálně propojené.