Není třeba něco jen trpět

Když vás názor někoho jiného vyvede z míry, přijměte to jako šanci. Člověk se nenarodil kvůli tomu, aby trpěl.

V polovině listopadu svět oslavil Mezinárodní den tolerance, který vychází z deklarace UNESCO přijaté před čtvrt stoletím. „Tolerance není ústupek ani schovívavost,“ uvádí web OSN. „Je to úcta a správné pochopení bohaté rozmanitosti kultur v našem světě, našich forem sebevyjádření a způsobů projevování lidské individuality. Lidé se svou povahou liší a pouze tolerance může v každé oblasti světa zajistit přežití smíšených komunit.“

Je to řečeno správně, nenajdeš v tom chybu. Ale i bez této oficiální zprávy zůstává zásada tolerance nesmírně důležitá a v současném globálním světě získává klíčový význam. Otázkou je, jak lze této tolerance dosáhnout? Aby si na ni člověk nevzpomněl jen jednou za rok, ale žil takto každý den.

Začněme tím nejjednodušším: jak správně zmiňuje zpráva OSN, všichni lidé jsou odlišní. Někteří jsou přirozeně tolerantní, jiní naopak zcela netolerantní. To znamená, že někteří vnitřně přijímají princip tolerance a rádi se jím řídí, zatímco jiné jenom rozzlobí, protože jej vnímají jako roubík, jako popření práva na svůj názor.

Nebudeme hovořit o vlivu prostředí, náboženství, ideologií a médií – to jen zhoršuje situaci.

Ve výsledku oslavujeme určitý den, velebíme určitou kvalitu, na kterou není lidstvo jako celek připraveno. Ve skutečnosti nechápe, o co jde, a neví, jak tento princip konstruktivně implementovat tak, aby nám skutečně pomáhal žít společně. Krásná slova zůstávají jen slovy a strpět ostatní je stále obtížnější. Den tolerance tak spíše zůstává dalším symbolem našeho nezdaru.

Jak je tedy možné být k ostatním skutečně tolerantní?

Za prvé, pokud druhé jen snáším, těžko to vydržím a to je špatně. Člověk se musí od dětství učit, aby ostatní nejen snášel, ale přijímal je tak, jak přijímá sám sebe. Pluralismus by neměl žít ve sloganech, ale v srdcích, v duchu společnosti. Jen tak se z břemene změní ve skutečný prostředek jednoty.

Ano, zde je nepochybně zapotřebí studium, teoretické i praktické. Učení, díky kterému mě přestane zatěžovat opačný názor. Naopak, ať jsme jiní a ať má každý místo v naší společné rozmanitosti.

Je samozřejmé, že to není tak jednoduché. Koneckonců, lidský egoismus roste a propasti mezi námi se prohlubují. Současná společnost má velmi daleko k patriarchálním postojům, které po staletí uhlazovaly rozdíly na minimum. Proto je pro nás stále obtížnější spolu vyjít, dobře se snášet, nalézt společný jazyk.

A tím důležitějším se proto stává úkol – přijímat všechny, kteří jsou tak odlišní – ??jako součást společné mozaiky, jako bohatství lidstva, a nikoli jako jeho prokletí. Nevíme, jak své rozdíly konstruktivně využít, takže je načase se této výzvy chopit a naučit se to.

Ve skutečnosti je odlišnost, nesouhlas či protikladnost normální a je to prospěšné. Nepřijatelné jsou pouze útočné výbuchy egoismu, jež nám nyní neumožňují spojit různé části do jednoho celku. Všechno ostatní má plné právo na existenci.

Například mě vůbec nerozčílí, když někdo odmítá vědu kabalu, nebo dokonce nenávidí židovský národ. Mnohokrát jsem skvěle bez nervů a hádek pobesedoval s antisemity.

Každý z nás má svůj vlastní obraz světa a všechny tyto obrazy se vyvíjejí. Dnes se neshodují tak, zítra se nebudou shodovat jinak. Je důležité vidět vektor, pozvednout se nad současným okamžikem a neidentifikovat se automaticky se všemi těmito těžkostmi. Pak se budeme schopni vyvíjet správně a znovu a znovu společně budovat naši mozaiku.

Jednou si rabín Šlomo z Karlina (u města Pinsk v Bělorusku) objednal v hospodě medovinu. V tu chvíli vstoupili do hospody vojáci a hlučně se dožadovali, aby rabín Šlomo a jeho učedník vypadli ven. „Je med už ohřátý?“ zeptal se rabín hostinského. Rozhněvaní vojáci třískli do stolu: „Vypadni odsud, jinak…“ „Co, med ještě není připraven?“ zeptal se rabín. Na to velitel party vytrhl z pochvy šavli a přiložil mu ji k hrdlu. „Ať není medovina příliš horká.“ – Rabín byl v naprostém klidu.

A vojáci odešli…

Co vlastně rabín Šlomo demonstroval? Vůbec to nebyla arogance ani povýšenost, ale schopnost vnitřně přijímat druhé lidi takové, jací jsou, přijímat celý svět jako systém v pohybu směrem k dokonalosti.

Tato schopnost povznést se nad rozdíly láme kopí a šavle. To je to, co potřebujeme – samosebou, že ne na úrovni učeného rabína, ale jednodušším a pro nás dostupným způsobem.

Všichni jsme součástí celku. Jako odlišné nás stvořila sama Příroda. A každý má své místo. Koneckonců je to právě sjednocení rozdílů, díky nimž je každý z nás Člověkem a všichni společně – jedním celkem, jedním srdcem.

Právě toto je třeba vysvětlit lidem všech věkových skupin. To je to, co se musíte naučit a co musíte praktikovat – právě tento postoj, tento přístup. Jeho podstata tkví v tom, abychom dokázali překonat rozpory v nás samých, aniž bychom boj přenášeli do okolního světa. A to je možné pouze tehdy, pokud budeme jednat společně a systematicky.

V obecném systému nemohou být žádní vítězové. Pro mě není vítězstvím nadřazenost nad ostatními, ale pozvednutí se nad sebou, nad svým absolutně správným, nekompromisním názorem, nad nejednotností a nenávistí k ostatním. Takové povznesení mi poskytuje velkou radost a uspokojení, skutečně mě povznáší a přináší prosperitu společnosti.

A ještě jedna věc: pokud se nad tím zamyslíte, je to to jediné, co nás může zachránit. Jinak se navzájem zardousíme, rozsápeme se na kusy, spálíme celý svět, abychom za několik tisíc let zahájili nové kolo od nuly. A potom naši potomci, sedící v nějakém bunkru nebo v jeskyni kolem ohně, budou vyprávět legendy o podivné civilizaci, která měla všechno, a přesto zničila sama sebe…

Čas se krátí, je třeba se již nyní učit toleranci v praxi. Není možné zničit „ostatní“, není možné narušovat rovnováhu, není možné svou vlastní pravdu vnucovat násilím. Každý by měl pamatovat na to, že opačný konec stupnice není o nic méně důležitý, protože pravda vždy leží mezi námi a na tomto společném záchytném bodě balancuje celý svět.

A potom vyjde najevo, že máme jeden cíl, a to nás smíří nad všemi rozpory. Je to klíč ke skutečné toleranci. A to nejlepší, co můžeme udělat, je přijímat vše cílevědomě, začlenit se do celkového proudu, do společného pohybu k tomuto cíli, ke světu, ve kterém mezi námi rozdíly nestaví hranice, ale podněcují nás k vzestupu a osvobozují nás od egoismu.