Koronavirus - díváme se dopředu

Zdá se, jako bychom se stali účastníky hollywoodského příběhu a sledovali vývoj událostí zevnitř. Budeme schopni pochopit podstatu toho, co se děje, a předvídat rozuzlení?

Nyní je to již jasné: současný koronavirus se stal jednou z těch vzácných nepředvídatelných událostí s dalekosáhlými důsledky, které slavný Nassim Taleb pokřtil „černými labutěmi“. Později, při pohledu nazpět, bude vše jasné a logické, ale něco vychází najevo již nyní.

Všichni máme několik týdnů nebo měsíců na přemýšlení a neměli bychom si tuto příležitost nechat ujít. Koneckonců, v přírodě nejsou žádné náhody, a protože se vytvořily nezbytné podmínky, musíme je aktivně použít a nečekat na „odtroubení konce“.

Takže je před námi nejspíš několik měsíců velmi neobvyklého životního způsobu. A pak se už nevrátíme do předchozích kolejí. Náš každodenní život bude odlišný. Jak konkrétně? To závisí na tom, zda již dnes budeme chtít odpovědět na základní otázky, které před nás tento virus postavil.

„Až bude po všem, nebudeme chápat, proč bychom vůbec měli chodit do práce v kanceláři, chodit do školy studovat nebo vyučovat, nakupovat v obchodě,“ píše Dr. Einat Wilf. „Možná to bude právě ten okamžik, díky němuž opustíme struktury průmyslové revoluce.“

Analytici, vědci, vedoucí společností již diskutují o novém digitálním paradigmatu, o změně přístupu k produkci a její efektivitě, k rozhodování, k bezpečnosti. Epidemie osvětlila ten fakt, že naše inertní myšlení nedrží krok s moderními technologiemi.

Toto je však pouze část obrazu. Koneckonců, není to jenom a ani natolik v technologii. Jedná se o samotný koncept úspěchu. Pokud tento okamžik nepropásneme, lidstvo zavrhne mnoho zbytečného a navenek začne žít jednodušeji, praktičtěji a vnitřní život bude více naplněný a mnohostranný. Změní se nejen způsob života, změní se i způsob myšlení a cítění.

Nyní chceme jen jedno – aby to všechno už skončilo. Pojďme se ovládnout a společně se podívat faktům do očí: o čem vypovídá současná situace? Jaké neduhy světa odhaluje koronavirus?

Ministerstvo zdravotnictví nám o tom nic neřekne. Svými směrnicemi nás pouze odpojí, odtrhne nás od života, kterému společnost vsugerovala hodnotu, od navyklých způsobů trávení volného času, zábav. Najednou přestává být vzájemná odpovědnost prázdnou frází, priority se dramaticky mění, zábava přechází do virtuálního prostoru…

Je to jen předehra, poněkud ponurá, ale stále není tragická. Snažíme se aklimatizovat, vybudovat nový rámec, dokonce pomoci ostatním, neznámým lidem, což bylo včera pro mnohé nesmyslem. Na jedné straně jsme omezeni v navyklém způsobu života, na druhé straně objevujeme nové věci v neobvyklém. Jako rostoucí dítě, kterému udávají směr výchovou; je to tak, že?

Když si prohlédneme, kudy chodili ti, kteří již onemocněli, vidíme kavárny, restaurace, obchody, nákupní centra, supermarkety, banketové místnosti… Ve skutečnosti je to téměř celý náš život – vyznačená linie od jedné instituce ke druhé. Vypravíme se do zahraničí – a tam se do nekonečna opakuje totéž. Ale nic netrvá věčně.

A nyní, když se na tento život podíváme ze strany, stáváme se trochu staršími, trochu dospělejšími. Nepozorovaně, podvědomě v nás vzniká nový pocit, nový přístup k volnému času, k zábavě, k našemu životu, k ostatním. Staré trochu vybledlo a mně jakoby z očí spadly klapky, což odhalilo nové barvy.

Ano, hovořím o tom, co se stane za týden, věřte mi. To, co se dnes zdá jako vězení, nám ve skutečnosti poskytuje příležitost, abychom se začali chovat k sobě i ke světu seriózněji, méně povrchně, a stanovili si svým cílem zamyšlení se nad otázkami, které předchozí paradigma pečlivě zakrývalo.

Ve skutečnosti máme nebývalou šanci. Virus vede k očištění, k „dezinfekci“ mysli a pocitů, pozvedává na novou úroveň myšlení, porozumění, touhy, vzájemné vztahy. Aniž bychom si to sami uvědomovali, dostáváme se kontaktu s potřebou v tom smyslu, kterého jsme byli dříve zbaveni.

A když se podíváme dopředu o dva týdny: virus není jen hrozba, je to také průlom. Rozežírá nejen tělo, ale také zastaralé koncepce, dogmata, otevírá dveře novému stavu lidstva.

Naším prvním impulsem je tyto dveře zavřít, odstranit průvan, zlikvidovat překážku obvyklým způsobem. Ale zadržte, nezavírejte dveře před uvědoměním! V přírodě, v tomto jediném integrálním systému, není nic špatného, nesprávného. Všechny její odezvy jsou pravdivé a užitečné, i když v něčem ničivé.

Není možné prostě jen bojovat s virem tím, že nebudeme brát v potaz systém, ve kterém žijeme. Systém nikam nezmizí a bude i nadále hájit svoji rovnováhu.

Před kým? Před námi. Jsme to my, kdo narušuje celkovou rovnováhu, „rozhoupáváme loďku“, k sobě navzájem i ke světu se chováme spotřebitelsky – kvůli hloupému chvástání, z touhy se předvést jako alespoň o něco lepší, vyšší než ostatní. Celý náš život je podřízen tomuto úkolu, který je ukryt za mnoha na pohled solidními, ale prázdnými dekoracemi.

Výsledkem je, že na ekologické úrovni vědomě ničíme Zemi. Můžeme se Gretě Tunbergové vysmívat, jak chceme, ale v tom má pravdu. A co je nejdůležitější – poškozujeme sociální ekologii, boříme ten úkol, který je nám systematicky přidělen.

Naše vztahy, veškerý náš „pokrok“ – to je výzva proti integritě, výzva proti samotné přírodě. Přinášíme nerovnováhu, nesoulad do všeho, čeho se dotkneme. Snažíme se podmanit si systém, který nás porodil. Požadujeme, aby nás příroda poslouchala kvůli našim infantilním, nesmyslným hrám.

A příroda je samozřejmě proti tomu. Není náhodou, že nás virus nutí budovat zdravější život, odpovědnější vztahy, zanechat zbytečné produkce a starat se o sebe navzájem.

Možná, až bude vyvinuta vakcína nebo až koronavirus prodělá většina, vyjdeme z izolace a staneme se vyzrálejšími, začneme žít jinak, lépe. Možná udělíme patřičný význam této epidemii, která se zatím jeví jako „černá labuť“, nepříjemná, nepředvídaná překážka na naší

vyznačené linii. Později se pro všechny „černé labutě“ najde logické vysvětlení. A jaké vysvětlení poskytneme my? A co nám brání to udělat hned teď?

Po celá desetiletí jsme bloudili spotřebitelskými iluzemi a ničili životy budoucích generací. Proměnili jsme se v kolečka globálního stroje nadprodukce a nedostatku. Stali jsme se strojem, který produkuje odpadky, spaluje lidské a přírodní zdroje ve prospěch sobectví.

Tak proč se k tomu vracet? Nechť začněme konzumovat dvakrát, třikrát méně zboží, ale my, naše děti a vnoučata, budeme mít zdravý, klidný život, plný jiných radostí – mnohem kreativnějších, lidštějších, které nebudou pomíjivé. Společné neštěstí se může stát odrazovým můstkem ke společnému úspěchu. Virus je tedy ve skutečnosti šancí na záchranu.

Příroda na rozdíl od nás nic neničí a nepoškozuje – pouze se vyvíjí, napravuje, koriguje. Naše vnímání ještě tohoto obrazu nedosáhlo, ale jsme již schopni zdokonalit naše znalosti, pohlédnout trochu dopředu, podívat se za namalovaný horizont.

Pak uvidíme, jak jsme vůči přírodě nepřátelští. Stejně jako mongolsko-tatarská armáda pošlapáváme její pole a arogantně ji skláníme pod sebe.

A také uvidíme, že každý z nás stojí před přírodou a za ním – celé lidstvo. Za rovnováhu systému je osobně zodpovědný každý. Jednotlivé a celek jsou si rovny, říkají mudrci. Právě v tomto je každý jedinečný, unikátní... Nebo jsem se zahleděl příliš daleko?

Vraťme se o krok zpět: virus je výsledkem nerovnováhy, kterou my, lidstvo, způsobujeme v obecném systému, ve kterém je člověk hlavní částí. Všechny impulsy tohoto systému jsou s námi svázány, komutovány. Učíme se v něm být zodpovědnými za sebe navzájem i za systém.

Nezapomínejme na to, když dodržujeme předepsanou vzdálenost, jsme izolováni v karanténě, staráme se o rodinu a co nejvíce pomáháme ostatním. Ignorovat to je jako zabořit hlavu do písku, dívat se zpět, když nadchází zítřek. Člověk se liší od zvířat tím, že je obdarován fantazií, umí předvídat, předcházet událostem a utíkat dopředu. Naše „černá labuť“ je něco mnohem většího, než se zdá.