Co robot nemůže

Berou nám práci, zato však přinášejí dar, kterým tuto ztrátu vyrovnávají. Ukázky značkového logotypu, které byly zaslány známé izraelské reklamní agentuře PRPL, se jevily tak dobré, že jejich autorovi nabídli zaměstnání.

 Autor však do kanceláře přijít nemohl, protože je to robot. Logotypy byly vytvořeny systémem umělé inteligence firmy Tailor Brands. Tento systém byl předem vycvičen v grafice a pravidlech hry na trhu ochranných známek.

Roboti přicházejí. Jsou s námi v kontaktu a interagují s námi, ať se nám to líbí, nebo ne. Bezchybně o nás zpracovávají informace. Dýchají nám na záda na trhu práce. Mohou připravit karbanátky domácí kvality, psát texty a hudbu, nahradit špičkové právníky, lékaře, chirurgy, psychology, odhalovat zločiny, vytvářet virtuální realitu, jež je k nerozeznání od skutečné. V současné fázi vývoje je snazší vyčíslit to, co zatím ještě nedokáží.

S příchodem neuronových sítí nové generace se nepředstavitelně rozšířila řada „strojových“ úkolů. A ať by se roboti pustili do čehokoliv, všechno zvládají lépe než my. Mnohem lépe. Je nemožné s nimi soutěžit, snad s výjimkou tréninkové fáze, dokud si nevštípí dostatek informací.

Již dnes tato sféra ohrožuje stávající ekonomický řád a není pochyb o tom, že bude třeba omezit mnoho inovací, aby se zabránilo vážným otřesům. Vždyť převést světovou ekonomiku směrem k automatizaci je naprosto stejné, jako kdybychom ji osvobodili od závislosti na ropě, což znamená narazit na velké sociální problémy, na které zatím ještě nejsme připraveni.

Otázka Sofie

Ani to však není ta největší výzva. Tak či onak, lidstvo nakonec převede většinu dnešního pracovního vytížení na roboty. Koneckonců jsou rychlejší, výkonnější a chytřejší než my. Za několik desetiletí si lidé již nebudou moci ani představit svůj život bez strojů a neuronové sítě – stejně jako si dnešní mládež nedokáže představit život bez internetu a mobilních telefonů.

Plně automatizovaná doprava, zemědělství, které nebude potřebovat živé pracovníky, přesné diagnózy, dříve nedosažitelné úrovni analytiky a možnostem předpovídání v nejrůznějších oblastech – uvidíme, do jaké míry nás naše elektronické „ratolesti“ předčí při řešení zdánlivě původně lidských úkolů. Navíc mohou každého obsloužit, obšťastnit tak, jako žádný člověk. Paradoxně pro nás bude mnohem snazší a příjemnější vyjít s roboty než s naším vlastním druhem. V souvislosti s tím stojí zato si povšimnout: již dnes náležitě nerozumíme tomu, jak roboti přijímají rozhodnutí.

V jakém směru jsme lepší než oni? Možná je opravdu čas udělit robotům občanství jako ve slavném rijádském precedentu?

Sofie, dítě společnosti Hanson Robotics, byla vytvořena v roce 2015. Od té doby pravidelně poskytovala rozhovory a pořádala tiskové konference, setkala se s náměstkem generálního tajemníka OSN a obdržela občanství Saudské Arábie.

Ale Sofie byla vytvořena jako humanoid. V takovém případě může počítat s občanstvím jakákoli neurální síť schopná více či méně smysluplné komunikace. Ale občanství je snad právem osobnosti, či ne?

A zde nám tato „osobnost“ klade v principu zásadní otázku:
„Jak víte, že jste člověk?“

Co nás vlastně dělá lidmi a mne samého – Člověkem? Na základě čeho toto slovo může „znít hrdě“? Na co můžeme být hrdí? Čím se odlišujeme? Vždyť jsme také vytvořeni – přírodou. A také jsme naprogramováni. Potvrzuje to DNA. Nebo řekněme masmédia, která nás programují.
Zdá se, že roboti lidi postranními cestami přivedli k věčné hamletovské, či spíše biblické otázce o smyslu, účelu lidské existence. Sotva jsme vynalezli umělou inteligenci, ihned odhalila naši slabou stránku. Nakonec není divu, když jsme ji sami vytvořili, že?

Co robot nemůže

Abychom se připravili na éru robotů, je nejprve nutné, abychom pochopili sami sebe. Vždyť přišli proto, aby nám poskytli volnost, uvolnili nás pro nejdůležitější práci, kvůli níž jsme se narodili. Pro práci, kterou za nás nikdo neudělá, ani ta nejdokonalejší neuronová síť.

Díky tomu konečně budeme schopni bez výmluv realizovat náš lidský potenciál. Potenciál, jenž se netýká těla, nýbrž ducha. Bez toho zůstane robotizace beze smyslu. Chytré systémy, moudří poradci, věrní pracovníci nám nepomohou. Budeme mít všechno – a nic. Vždyť člověk na rozdíl od robota bez smyslu nemůže existovat. Umělá inteligence nás postavila před nevyhnutelnost najít skutečný, vznešený význam, společný všem lidem, který spojuje, smiřuje, rozvíjí.

Získali jsme neocenitelnou šanci na seberealizaci. Člověk osvobozený od neustálé práce se může učit být Člověkem. Konečně se dostane k tomu, co ho pohání, pochopí základní zákony Přírody, která nás od jeskynních dob „přitlačuje“ k sobě navzájem – ??navzdory egoismu, který nás rozmetává do různých stran.

Takže se začínáme pozvedávat nad „roboty v sobě samých“, jež od nepaměti plní program, aby nás jednoho dne dovedli k nové sociální výzvě, k vybudování společnosti, v níž vládne vzájemné porozumění, vzájemná péče, v níž láska nejsou jen hormony nebo krásné pocity, ale vnitřní potřeba, základ společnosti, záruka míru.

Člověk je hluboce sociální bytost, byl stvořen pro vzájemné dávání, pro soucit, pro společné prožívání a spolupráci. Právě to nám poskytuje skutečnou radost, právě v tomto nacházíme mír a štěstí – v péči o ty, které milujeme. A naopak, péče pouze o sebe je jako točení se stále dokola, jež neustále znehodnocuje výsledky toho, čeho bylo dosaženo.

Již několik desetiletí se na to zaměřuje výzkum v oboru psychologie a statistiky, kterému se říká věda o štěstí. Když se setkáváme ve vzájemném dávání, odhalujeme něco stejně důležitého pro všechny kultury, něco nepomíjivého, částici věčnosti, kterou nazýváme duší.

Bez této duše se nehneme z místa. Roboti nám pomohou vyladit každodenní život, zmírnit rodinné konflikty, uhladit ostré rohy mezi námi – do určité míry, do prázdnoty, která vře uvnitř, prozatím skrytá za náhražkami významů.

A zároveň s tím existuje ještě něco jiného – skutečné spojení jako mezi matkou a dítětem, mezi otcem a synem, mezi bratry. Příroda nám dává tyto příklady od zrození lidstva a každého člověka – abychom se učili milovat, abychom stoupali na skutečně lidskou úroveň.

Být Člověkem znamená pozvedávat se nad sebe, nad to, co nás odděluje. Znamená to překrýt trhliny a propasti mezi námi vzájemným odevzdáváním. Znamená to dávat si navzájem radost, žít ve prospěch druhých a nalézat v tom štěstí.

A roboti – roboti se stanou našimi skvělými pomocníky, pokud ovšem my sami všechno nezkazíme.
Nu a zatímco automatizace nabírá obrátky a neuronové sítě pokračují v tréninku, otázka Sofie stále visí ve vzduchu…