"Žebráci a žebrající" v bílých pláštích.

Třicet korun je částka za jedno dobré pivo, za stolní máslo ve slevě (které stejně za víc nestojí), 10 ks „čerstvých“ housek, porce přesnídávkové polévky, 4 hlavičky česneku, 1 ½ kg starých brambor, jeden kousek laciného dortu, šálek turecké kávy, 2 kg mouky, 4 kg obyčejné soli, 2 x polévka v sáčku.

Ještě před patnácti lety, mně třicet korun nic neříkalo. Po dobré večeři jsem nedával nikdy menší  „dýško“ (tenkrát). Přišel jsem domů, fax na mě vyplazoval jazyk s objednávkami a já jsem konstatoval „dnes mám vyděláno pět tisíc“, samozřejmě ne každý den. Nikdy jsem nepočítal kolik jsem projel benzinu (on byl taky skoro o polovinu levnější).  Moje auto se vždy vyznačovalo praktičností a ne luxusem a tak jsem vlastnil „Trabanta Combi“ kam se vešlo tolik zboží, že se tomu všichni divili

Když mě bylo šedesát osm, začal jsem mít obavy, že co jsem našetřil, to si ani neužiji a vrátil jsem „živnosťák“, (nejhorší rozhodnutí v životě) a začal se radovat ze života. Nerozhazoval jsem  peníze zbytečně, investoval a utrácel uvážlivě. Jenže kam nemůže samotné neštěstí, nastrčí ženskou. Tolikrát jsem si řekl vyhni se jakémukoliv styku s tímto „zrádným“ tvorem, city dej do zastavárny, když jich položíš deset vedle sebe a vršek přikryješ dekou, spodek mají všechny stejné. Dnes je tolik náhrad bez závazku, ale já chtěl mít pořád něco teplého v ruce, Stalo se – na Libuši by mě lepší“neoškubali“.

Dnes  sedím v poloprázdném nájemním bytě a již znám jakou má cenu třicet korun, protože z důchodu  mně zbude po zaplacení povinných poplatků  2.000,-. Rozšířil jsem tisícihlavý zástup „majetných“, kteří znají opravdu cenu peněz. Co ještě zbylo s úspor, to jde pouze na  výdaje  za zdraví (nebo jsem tak naivní, že tomu věřím). Mám výhodu, že si umím uvařit laciné jídlo, ale přesto,když mám dát třicet korun, vidím za tím představu o kolik jídla se připravuji.

V sedmdesátých letech jsem jezdil jako řidič sanitky na lékařské pohotovosti a již tenkrát byli lékaři nespokojeni, jak jsou na tom špatně. Nebyli všichni stejní, většina pokračovala v oboru z rodinné tradice nebo z přesvědčení pomáhat lidem, ale našli se tací, kteří věděli kdy důchodci „berou“ a v ten den udělali nečekanou zdvořilostní návštěvu a z otevřených oken se ozýval hlas lékaře, „zaplať Pán Bůh“. Tam co jsem v té době bydlel, si „obvoďák“ koupil po  „utečencích“ vilu a k ní hned nechal přistavět bazén se zimní zahradou. Chudák měl štěstí.

Ke konci osmdesátých let si stěžovali státní představitelé, že nikdo nechce jít studovat na magistra pharmacie , protože to byl nezajímavý a nelukrativní obor. Co se stalo za zázrak, že dnes každém městečku a ve větších městech na každém rohu je lékárna. Že by opravdu všichni ti „dobráci lékárníci“ měli strach o lidské zdraví.

Mám silné podezření, že doby, kdy lékaři měli opravdový lidský strach o své pacienty, dávno odpluli s oblaky slibů o lepší budoucnosti. Garnitura politiků, která nastoupila po devadesátých letech s proklamací o pravdě a lásce, si vychovala další nástupce, včetně lékařů, kteří vidí pravdu a lásku jenom v penězích, v jaké výši dostanou, takovou hodnotu má lidský život.

Dnes vystudovaný majestát v bílém plášti se nestydí říci si o almužnu  t ř i c e t i    korun,  důchodkyni nebo důchodci, i když vi, že je připravil o poslední teplé jídlo. A ještě promiňte, dříve se museli vést  účetní knihy  (přijal/má dáti/dal), ale kam tyto částky mizejí nikdo neví.

Důchodce je svědkem, že většinou u lékaře (v lékárně) končí v hrnečku nebo improvizované kasičce, bez potvrzení.

Jsem jeden z nich a vím, že pro důchodce je třicet korun, velký peníz.