Žádám trest smrti.

Kdo v padesátých letech nežil, nemůže hodnotit  činy bratří Mašinu. V té době byl ze strany komunistů vytvořen mezi lidmi hluboký pocit strachu. Všude viselo varování „Pozor, nepřítel naslouchá“! Komunisté dali „lůze“ moc v podobě drobných stranických funkcí až po placené informátory, kteří donášeli režimu zprávy ze všech vrstev obyvatelstva. Z inteligence se stal třídní nepřítel a jako takový se převedl do výroby na převychování. Pověstná se stala stavba „mostu inteligence“ v Praze Braníku, kam byli posláni špičkoví právníci a úspěšní lékaři. Děti ve školách byly nabádány k ostražitosti před třídním nepřítelem. Nezřídka se  stalo, že vlastní dítě žalovalo na otce nebo matku, že doma kritizovali chování režimu. Rodiče byli za to potrestáni a dítě pochváleno. Čím byl větší rozkol mezi lidmi, tím bylo větší vítězství „dělnické třídy“. Lidé se báli jeden druhého. Strach udělal z lidí zbabělce. Cizímu člověku nikdo nepodal ani sklenku vody.

V té době měli již starší lidé strach zažitý z doby okupace, kdy „horlivý čeští vlastenci“  donášeli  Němcům.  Mladí se strachu učili podle osnov dodaných ze SSSR, které říkali, že  třídní nepřítel se dá odstranit jen se zbraní v ruce. Protože podle komunistů nepřítel zde existoval (a oni měli strach), dostali zbraně  dělnické milice, ozbrojená složka komunistů. Rafinovanost a zrůdnost režimu se začal projevovat při  zavádění represivní politiky vůči hrdinům národa bojujícím za naší svobodu na“západní frontě“ a zároveň hledali „zrádce“ ve vlastních řadách.

Zvěrstva, které začali páchat na lidech v podobě politických vražd si zasloužili odplatu. Komunismus a nacismus měl stejnou podobu, vraždil nevinné a jim nepohodlné  lidi. O to více bychom měli chápat chování bratří Mašinu, když jejich otce slavného odbojáře zavraždili nacisté. Atmosféru okupace, strachu a násilý zažili na vlastní kůži, aby mohli srovnávat. Nacisté a komunisté se nijak svým chováním od sebe nelišili. Pro Mašíny byl velký vzor jejich otec, který bojoval se zbraní v ruce proti nacistické zvůli, a oni si v boji s komunisty zvolili stejnou cestu. Jakým právem může někdo nazývat odbojovou skupinu bratří Mašínů, „vražedným komandem“, když osamoceně bojovali proti zvůli a násilí.

Nikdo se však dosud nepozastavil nad tím, kolik ještě mezi námi žije „vrahů“, kteří podepisovali petice za vynesení rozsudku smrti nad dr. Miladou Horákovou a mnoha dalších nevinných lidí, kteří skončili na popravištích.

Těchto lidí, podepisující se pod žádost trestu smrti bylo na desetitisíce. Nebyli tito lidé horší, než bratří Mašínové?

1. O volných sobotách jsme byli několikrát na taneční zábavě ve Žlebech a místní sedláci nás svým způsobem vítali jako „svoje rodné“, protože jsme byli podle režimu „nespolehlivý“ a oni též. Později jsem se dozvěděl důvod,  pokladník, s kterým se utkali Mašínové, byl jimi zastřelen  u blízké bažantnice a místní svým kladným chováním k nám pétépákům, vyjadřovali s tímto činem souhlas. Strach jim naháněl režim, který stále ještě v té době, místo činu hlídal.