Vezl jsem "Petra Voka z Rožemberka" na Hrad.

  V době „totality" bylo těžké vydělat si nějaké peníze „bokem" mimo svoje zaměstnání. Jedna z mála možností bylo, stát se komparsistou a mít navíc štěstí na epizodní role.

Volali mně z produkce filmu  „Svatby pana Voka", „ pane jste takovej bodrej venkovskej  zjev, vy by jste se nám hodil do našeho filmu jako kočí, uměl by jste  kočírovat pár koní s kočárem?" ,odpověď zněla kladně „ dokonce jsem s koňmi uměl i orat, tak snad jsem to nezapomněl",  „dobře, tak s Vámi počítáme, jo a budete tam mít malý „štěk", není to  nic dlouhého, naučíte se to na place. Až se začne točit zavoláme.

Byl červenec, každý den tropická horka k padnutí a do toho přišla výzva k natáčení. V kostýmerně mně začali navlékat do obleku kočího, punčochové kalhoty, prošívané pumpky, prošívaná vesta s vázáním na zádech jak šněrovačka, plášť s koňské deky, plstěný černý klobouk, vysoké kožené holiny nad kolena a bílé teplé rukavice. K „úpravě" obličeje se ještě používali „barevné šminky"! Teploměr ukazoval ve stínu 32 stupňů plus. Točila se scéna, jak Petr Vok,  představovaný Milošem Kopeckým, vjíždí horní Vyšehradskou branou do Prahy. „Pantáta - majitel koní", mně předal spřežení, s ubezpečením, že koně - krásní hnědáci, poslouchají na každý povel slovem nebo opratí. Na kozlík kočáru vylezl sluha, starý šedivý pán, který by svojí vizáží mohl skutečně od hodiny sloužit někde na anglickém zámku. Kočár, v kterém jsme měli vézt pana Kopeckého alias „hraběnku z Pernštejna", byl skutečně honosný i s erbem, ale na kozlíku nabyli zábradlíčka a my jsme museli podle přání režiséra jet podle Vyšehradských šancí do Horní brány tryskem a já měl strach, že starý pán z toho kozlíku spadne. Tenhle „obraz" se točil, v tom horku, skoro celý den, ještě následoval průjezd branou, malý kontroverzní „štěk" se stráží a natáčecí den končil.

Další „obraz" se točil na Maltézském náměstí, kde vybíhají „sluhové pana Voka" z podloubí a budou naskakovat do kočáru. Vypadalo to, že všechno probíhá v pořádku, až na „maličkost", někdo ze štábu chtěl urychlit natáčení, nelíbilo se mu, že se musí kočár s koňma, několikrát projet uličkou, než se dostane zpět na výchozí postavení a tak chytil za „voj" kočáru a chtěl s kočárem couvat. Jeho horlivost se málem produkci nevyplatila, protože si vzal do ruky bič a koně se splašili a málem zdemolovali několik okolo stojících aut. Přitáhl jsem koním opratě a zachránil jsem vzniklou situaci.

Při projekci se zjistilo, že záběr se povedl jenom napůl, protože byla zabrána „zebra přechodu" a tak se znovu jelo točit na Vyšehrad. „Pantáta mně předával pár koní a povídá „dneska máš jiné koně, dej si pozor na toho světlého, ten moc neposlouchá". Jelo se na „plac", rejža nechal udělat na cestě u kamery  značku křídou a povídá „přijedete cvalem a tady u tý značky  musíte zastavit" Obloha se začala mračit, udělali se asi čtyři dobré zkoušky a posléze hrozilo, že přestane svítit sluníčko, jelo se na ostro. Na povel jsem se rozjel s kočárem a cvalem pádím ke značce, na povel zatáhnu opratě, tmavý kůň zastaví a druhý ho strhl o krok dál mimo kameru. Režisér Steklý zrudnul a začal řvát „člověče, čtyřikrát zkoušíme, čtyřikrát to klaplo, jednou jedem na ostro a vono to bouchne, kdo je teda vinen?", podíval se na mně tak upřeně, že jsem začal rudnout taky já a povídám „já mám dneska jiné koně", rejža přímo zbrunátněl a zařval „to jste to nemohl říct hned, kdo to bude platit?", došla mně trpělivost, zvíšil jsem hlas „víte co rejžo, vyližte mně prdel, vy máte kolem sebe štáb dvaceti lidí, tak se zeptejte jich, já Vám tady dělám vola, z kozlíku neslezu, aby se všechno stihlo a to všechno za 110,-Kč na dlaň, seru Vám nato a jezděte si sám!", praštil jsem s opratí, slezl jsem z kozlíku a šel jsem se převléct. Doběhl za mnou herec Landovský a povídá „gratuluju, konečně se našel někdo, kdo dědka Steklýho poslal do prdele!"

Uběhlo čtrnáct dní a dostal jsem vzkaz, že tato scéna se bude točit v Kanovnický na Hradčanech, kostýmerna je ve Vladislavském sále. Měl jsem ten den službu a tak jsem nechal auto na parkovišti před „Prašným mostem", došel jsem  se převléct do kostýmu, vrátil jsem se k autu a odjel „na plac" do Kanovnický, zeptal jsem se kam  je záběr a podle toho jsem zaparkoval auto za kameru. Přijel kočár se správným spřežením, „pantáta povídá „buď klidnej, všechno je v pořádku", nasedl jsem se sluhou na kozlík a do kočáru „vplul" Miloš Kopecký převlečený do bohatých ženských šatů se širokým kloboukem na hlavě, představující „urozenou slečnu z Pernštejna" a odjeli jsme na výchozí pozici a čekali na pokyny režisera. Několik zkoušek a tři ostré, kdy do našeho kočáru naskakovali sluhové Petra Voka, ukončilo natáčení posledních metrů filmu. „Dotočná" se nekonala, ale po posledním záběru , přišel ke mně režisér Steklý „já se Vám za ten poslední výstup omlouvám a něco bych od Vás potřeboval, Vy jste tu s „taxíkem", nemohl by jste vzít pana Kopeckého do kostýmerny?" nasadil jsem přátelský tón „rejžo pro Vás samozřejmě udělám všechno, pane Kopecký nasedat a jedem!"

Do areálu Hradu se dalo vjet jenom z „Prašného mostu", kde stálo asi pět příslušníků VB, kteří mně ihned zatarasilo cestu, „člověče soudruhu kam jedete a co to máte na sobě?", otevřel jsem dokořán okénko Volhy a začal jsem vysvětlovat, „jsem kočí Petra Voka a potřebujeme se dostat do kostýmerny ve Vladislavském sále", začali se divit „vždyť jedeš soudruhu sám?", najednou se otevřeli zadní dveře vozu a vystoupil pan Kopecký v převleku s obrovským kloboukem, „ale pánové soudruzi, jak vidíte veze ještě mně!" V ten moment se ochránci vjezdu již neudrželi smíchu a uvolnili nám cestu. Tak jsem dovezl „Petra Voka  z Rožmberka" až na Hrad.