Volal mně spolužák “dědku jak je ti po těle, samozřejmě teplo, protože jsi nabalený do péřové bundy, ale co duševno v tomhle počasí?“
Podíval jsem se z okna ven a odpověděl lakonicky „ hnusno až divno, ale co si budeme stěžovat, Pepo už jsme dost starý a něco pamatujeme. Za našich klukovskejch let bylo normální, že zlatý déšť kvetl až ke konci dubna, břízky se začaly zelenat až začátkem května, a kolikrát jsme mámě neměli co dát k svátku matek, protože nic nekvetlo (na cizích zahradách) a šeřík začínal kvést o půli května. Když rozkvetl začátkem května 1945, brali jsme to jako zázrak. Vono to počasí bylo asi stejné, ale přeci jenom to mrazivé sluníčko se ukázalo častěji. Co mně vyprávěla máma, byla nejhorší zima v devětadvacátém roce, ale zároveň říkala, že jednou bylo začátkem února takové teplo a táta vysel na záhon zkusmo ředkvičku a do pařeniště o týden později a do trhu sklízel obě současně.“
Horší to bude letos se zvěří, jindy když jsme ráno otevřeli okno, první kdo nás přivítal, byl zpěv kosa nebo švitoření radujících se ptáčků. Denní ranní mráz jim dokázal zavřít „zobák“ a jen vrabci se houfovali ve křoví před padajícím sněhem. Podle myslivců jsou na tom nejhůře čerstvě narození zajíčci – „březňáci“, kteří zahynou.
Nezoufejte a podívejte se, co vás čeká, stojí to za trpělivost.
