Poslední dny mojí matky

Je to necelých dvacet let, co za tragických okolností zemřela moje matka  , ve věku nedožitých sedmaosmdesáti let. Ohořela ve své posteli na sedmdesáti procentech těla s popáleninami,  třetího a čtvrtého stupně. V poslední době trpěla sklerózou úměrně ke svému stáří. Měla ve svém rodinném baráčku svůj výměnek, z vlastním vchodem. Nejmladší dcera s ní v domě bydlela a také  měla svůj vchod do ostatních místností, kuchyně a koupelny. Jako v jiných rodinách stáří se s mládím  moc nesneslo. Poslední dny, matka dostávala večer silná sedativa, po kterých se lžící netrefila do úst, a do postele jí museli ukládat, protože již na půl spala, ukládali ji na znak, i když celý život byla zvyklá spát na boku. Přes den byla ještě čilá, chodila zalévat nebo upravovat hroby na sousední hřbitov za což dostávala od lidí odměnu.

Osudný den mně v osm večer volala nejstarší sestra „brácho maminku odvezli do nemocnice, prý si škrtala sirkami v posteli, kde chytla peřina, to mně říkala setra, co s ní bydlí“. Dále mně líčila, že jí vzali všechny sirky, co měla doma. Také jí konečně  připojili radiátor ústředního topení,  a ještě ani po trubkách nezazdili díry. Snad bude v domě konečně klid, když mámu odvezli, protože prý před deseti dny utekla v deset večer v noční košili z baráku a přivezli ji v jednu v noci policajti, protože jim naštěstí řekla a ukázala, kde bydlí. Rozloučili jsme se s tím, že se do baráčku druhý den půjdu podívat. Ihned jsem volal nemocnici a bylo mně řečeno ošetřujícím lékařem, že rozsah popálenin je tak velký, že zdravý třicetiletý chlap to vydrží maximálně 48 hodin a matce bude osmdesát sedm.

Druhý den dopoledne jsem zjistil zajímavé věci. Od místnosti kde se toto neštěstí matce stalo jsem neměl  klíč, ale přes okno jsem viděl na kraji stolu krabičku sirek, velikosti rodinného balení, které nenesly známky po požáru, před vchodem do místnosti ležela na trávě  ohořelá deka představující ležící tělo, s kterou si hrál domácí pes. Volal jsem místní oddělení policie, abych se dozvěděl, co vyšetřili, protože byly bezprostředně volány k tomuto případu. Bylo mně sděleno, že je to jasný případ, protože přítomní jim sdělili, že paní měla silnou sklerózu a tak se dál ničím nezabývali a samozřejmě žádnou dokumentaci nedělali. Volal jsem ještě známému, který léta sloužil u kriminální služby a v současnosti  měl svoji agenturu a poprosil jej o pomoc. Jeho odpověď zněla, nemáš žádnou dokumentaci, tak v tom případě jsme bezmocný.

V poledne jsem dostal v nemocnici odpověď, vaše matka ještě žije. Třetí den; matka ještě žije a chodí se na ní dívat personál s celé nemocnice jako na zázrak. Pátý den; za chvíli vaší matce budeme dělat převaz, zavolejte večer, řeknu vám, jak to vypadá, takovýto případ jsme zde ještě neměli. Večer ošetřující lékař konstatoval; vaše matka ještě žije, nebojte se netrpí  a asi netrpěla ani při požáru respektive při škvaření peří protože měla v sobě silné sedativa. Zjistili jsme, že ohnisko bylo u chodidel nohou, které byli úplně seškvařené, a pacientka ležela naznak. Vaše matka je v současné době, mimo popálenin úplně zdravá, ale nikdo z nás neví, jak dlouho to ještě vydrží. Zemřela sedmí den na selhání srdce.

Při návštěvě hřbitova mě zastavovali známí a říkali mně, ta vaše máma měla štěstí, taky bychom chtěli umřít ve spánku. Ptal jsem se, jak se to dozvěděli;  Vaše sestry nám to tady říkaly (asi se styděly)