v sobotu po obědě jsem řešil problém spát nebo bdít, když venku chvílemi leje jako z konve a mé tělo je poslední dobou zvyklé trávit dobrý oběd ve vodorovné poloze. Ne, že bych byl líný, ale letošní počasí v podstatě nic jiného důchodcům nedovolilo.
Chvíli jsem pozoroval z okna déšť a potůčky vody stékající po asfaltové ulici okolo panelového domu až mě popadl nápad zkusit tu prchající krásu nafotit. Vzal jsem foťák, nepromokavou bundu, pořádné boty a šlo se na věc.
Chvíli jsem zastavoval auto uprostřed lesa a snažil se zvěčnit lesknoucí se asfalt, ale foťák většinou vidí trochu odlišně než já, až na kraji příští osady se mně to trochu povedlo. Vylezl jsem z auta do deště a začal usazovat do své bedýnky obrázky romantické chaloupky. Za chvíli se ke mně přidal starousedlík z vedlejší chalupy a ptal se, jestli jsem také zájemce o koupi chaloupky prý je za „meloun“. Vysvětlil jsem, že zde jenom pro zábavu fotím a tak jsme se dali do řeči.
Zjistili jsme, že jsme skoro stejně staří a tak začalo vzpomínání na staré zlaté časy, kdy se zpívalo - na tom našem dvoře všechno to krákoře … a okolo každého stavení byli husí hejna, slepice, kachny, v chlívku chrochtalo minimálně jedno prase a vedle mečela koza. Na záhumenku byla řepa, brambory kořenová zelenina a na trávě se pásla stračena s pořádnou zásobárnou mléka. Pro chléb se nechodilo k pekaři ale, každá selka si zadělávala a pekla chléb sama. Dobře vykrmený králík, byla pochoutka, protože se dal dusit na omáčku, péct v troubě kachlových kamen, nebo smažit jako řízky a vždy byl podle dnešních norem dietní.
Jako starý správný dědkové, jsme probrali ještě místní politiku a já pokračoval v lovu mokrých snímků, které mně nabídlo počasí.
