Jak je lehké stát se tatínkem

V druhé polovině šedesátých let minulého století, přestali policajti pronásledovat trempy a opět se ozýval svobodný zpěv ze „Sázavského Pacifiku“ a Branické nádraží se stalo nástupní zónou do trempských osad. Při odjezdů vlaků to vypadalo, že odjíždí vánoční stromeček, jak byly vagony (někdy i „prasečáky“) obalené lidmi a průvodčí měl nárok se vézt jen ve voze vlakvedoucího, někdy i na mašině. V neděli navečer při příjezdu vlaku do Bráníka se z nádraží vyrojilo tolik lidí, že jeden se divil, jak se mohli vejít do těch pár vagonu.

Stál jsem tou dobou na štaflu s vozidlem Volha, svěřené mně do socialistické péče od DP Praha a čekal, zda se najde nějaký movitější zákazník a nechá se za poctivý český peníz svézt do města. Když již většina lidí již stála na konečné tramvají, přiřítila se zralá dvacítka a přála si rychle odvézt k právnické fakultě. Jenom jsem kývl, soustředil jsem se na jízdu, abych vyhověl jejímu přání a přeci jenom jsem stačil hodnotit kvalitu vedle mne sedící zralé mladé postavě. Každý den jsem takových viděl hodně, ale tahle by stála asi za hřích. Náhle moje úvahy přerušila rozběhnutá bába za tramvají, která mě málem skočila pod vůz, a já instinktivně šlápl na brzdu a prvou ruku dal před zákaznici, abych zmírnil její pád na přední okno. Jí se nic nestalo, ale já jsem nechtěně cítil něco krásného, její poprsí v ruce. Omluvil jsem se a začal nadávat na neopatrnou bábu. Než jsme dojeli k fakultě, měla již moje telefonní číslo  (mobil ještě nebyl) a slíbila, že až zase příště pojede na svoji čundráckou chatu, pozve mě k sobě. Aby si nemyslela, že jsem nějaký sexuální voříšek, který vozí ženský zadarmo za pohled a nějaké sliby, nechal jsem si za jízdu zaplatit tolik kolik ukazoval taxametr. Na rozloučenou došlo k polibku na tykání a já se rozjel k Staromáku.

Neuplynul ani měsíc a já dostal pozvání, abych přijel raním vlakem na stanici Libřické údolí, kde na mne bude čekat, protože sám bych její chatu nenašel.  Vystoupil jsem na zastávce z vlaku, se mnou asi dva rybáři, kteří se již nedočkavě řítili k Vltavě a já zůstal na nástupišti sám a nikde ani živáčka. První euforie z krásné představy ze mne opadala a já si pomalu připouštěl, že jsem naletěl a podlehl chtíči. Šel jsem se aspoň podívat v kolik mně jede zpátky vlak. Po čtvrt hodině přijel z údolí nablýskaný auťák a začal troubit a někdo slabě volat moje  jméno. Ve vozidle seděli starší manželé, kteří mě vyzvali, abych rychle nasedl, že slečna jim u chaty omdlela a stačila jim sdělit, že potřebuje lékaře a oni ji vezou na Zbraslav. Na zadnim sedadle seděla bílá jak křída a jenom sténala, že mě to později vysvětlí. Na pohotovosti se jí ujali sestřičky, já se rozloučil ze zachránci. Sedl jsem si nakonec do čekárny a tupě zíral okolo sebe a vůbec jsem nevěděl co se děje a jak se mám zachovat, kdyby se mně někdo zeptal na její jméno, vím jenom, že se údajně jmenuje Marta a všeho všudy jsem jí jen podal ruku. Z přemýšlení mě vyrušil hlahol saniťáků, kteří vezli do sanitky pobledlou Martu a  mně vyzvali abych jel s nimi. „ tak tatínku můžete být rád, všechno dobře dopadlo, potrat dopadl dobře, ale aby se předešlo komplikacím, poleží si pár dní na Bulovce v porodnici a jak to bylo dál …  Od té doby jsem vyléčený ze všech chtíčů a sázím jenom na jistotu.