Dříve byli lidé skromní ale uměli se bavit ….

Ať  bylo  jak bylo, vždy si  náš  národ  udržel  tradice  lidových  zábav, slavnosti, poutě,  posvícení  a  všeho,  nesmělo  chybět  veselí,  tanec  a  řízná   muzika.

Vyrůstal jsem na periferii Prahy v Braníku    naproti  Barrandovským  terasám,  kam jsem hned  po  válce. s věrným  kamarádem  Pepíkem, co by ještě  jako kluci, chodili v neděli dopoledne  na  koncerty  dechovky,  později  nás pořadatelé pouštěli na odpolední čaje  R.A. Dvorského  /na  kukačku/. Oba dva jsme  byli  zvídaví a tak jsme spolu, ještě za  války, prolezli všechna  otevřená  muzea. Náš   společný sen  byl,  navštívit    pro nás tehdy zakázané podniky, až nám  bude  osmnáct. 

Začali  jsme  nejdříve od   tanečních parketů,  kde se  hrálo odpoledne, U  Tomáše,  v Nekázance,   u  Fleků, U  Šlajzů, u Klimšů,  na  Střeláků,  Mánes  ….   Později  Kosí  hnízdo,  Oživlé  dřevo, ale  hlavně  Šmelhausovy a  Románku,  dva  známé podniky, kam  chodila  pražská  galerka.  U Šmelhauzů  jsme  měli tu čest  poznat „Kněžnu“  byli jsme zající a o ty  byl všude  zájem.  Ona  dívka seděla  blízko  baru, v koutku  kde byla skoro  tma. Takových  postaviček  bylo  mnohem  víc, ale  Kněžna byla  nejvýraznější.   Většinu  těchto  unavených  jste ve  dne  mohli  již  od  rána potkat v hospodě  u  Pacovskejch  na  Gorkáči.  To  bylo  jen nepatrné množství podniků co jsme s  Pepíkem  navštívili  pro uspokojení   touhy  poznání.

V druhé  polovině  padesátých  let,  zmírnila se  honba na  „čarodějnice“  a  opět  nastala  doba  masopustních  veselic,  karnevalů,  plesů, staročeských bálů a  stranických  zábav. V každé  sokolovně,  hostinském  sále a společenské místnosti se celou zimu  tančilo. zpívalo, losovala  se tombola,  odhalovaly se  masky.   Většina zábav byla tak úspěšná, že se prodlužovala až do  raních  hodin.  Nebyla televize   a lidé  se ještě  uměli  bavit  kolektivně.  Stryptýz nebyl,  když  tak ojediněle  při  mazurce kdy  se žena otáčela dokola,  zvedla  se  jí nabraná  sukně a  pod  ní   flanelové  „bombarďáky.  Samozřejmě  vždy hrála  živá  muzika  bez  elektrických  zesilovačů.  Mladým se  nalévala  grenadýna,   půlitr  piva stál  Kčs 1,40,  Plzeňské  Kčs 1,90,  obložený   chlebíček  3,- .  Olomoucký  syreček  3,-   Je  zajímavé,   že  tehdejší režim  dokázal  zlikvidovat a zavřít   drobné  provozovny,  ale   hospody,  restaurace,  vinárny ,  bary i obyčejné  nálevny,  za celou  dobu  svého působení nezavřel  ani  jeden podnik. Všichni  pracovali pod  hlavičkou    RaJ.

Koncem  padesátých let jsem  zmoudřel, oženil se  a s manželkou,  s bývalým  spolužákem a  jeho  ženou jsme začali  navštěvovat společenské  akce. Dostali  jsme  pozvání od jeho  matky, abychom  navštívili  hospodu   U  Němečků,  kde pracovala  jako  šatnářka.  U  hospody  byl  taneční  sál,  kde  každou  středu a neděli odpoledne  hrála  k tanci  dechovka.  Zvláštností bylo,  že   hlavní návštěvníci  byla „Pražská  galerka“, která  měla  zakázanou  Prahu.  Policajti  dělali, že o  ničem  nevědí.   Začali  jsme  tam  chodit.  Sedali jsme na  vyhrazeném místě  na podiu  vedle kapely, na místě,  kam si  nikdo z hostů  nedovolil  vkročit.  Sál byla  úzká  nudle,  po obou  stranách  stoly a  mezi nimi parket,  kde se  tacovalo tak zvaně  po  prkně.  Na  polku  se tančila  „šouranda“ a na valčík  „staváček“ , kdo  neuměl  toho  vystrčili  doprostřed a tam  se  mlel  jak  nudle  v bandě.  Stalo se,  že  pro  mě  přišla  frajerka a  povídá „zajdo  pojď si  se mnou  zatancovat“  protože nebylo moc místa,  zastrčila prázdnou židli  pod  stůl a řekla  „a jdem“.  Itak   málo  místa  na  staváčka  stačilo.  Bylo  běžné, že  host  si dal zahrát   hřbitovní  píseň,  nebo  pochod  za  někoho  kdo  odešel  na  věčnost  a  potom  fňukalo  půl  sálu. Politika  tam  neměla ce  dělat,  a  čest  se  řešila pěstním  právem.  Tím  také skočil   taneční  lokál  u Němečků, host  hájil svou  čest   dostal  facku,  padl  nešťastně  hlavou  na hranu  litinových  kamen...